Dříve se stavěly po celém světě, a jejich někdejší obyvatelé na ně nevzpomínali zrovna dobře. Do krajnosti zjednodušené a nenáročné domy, s velmi úzkým profilem, byly totiž symptomem dělnických barákových kolonií, nuzného rychleného bydlení. Fasády těchto kapesních obydlí někdy dotvářelo okno, často to ale byly jen samotné dveře ve stěně. Čelo takových domů směrem do ulice bývalo zřídka širší než 4 metry, a už od pohledu působily poněkud nuzným a primitivním dojmem. I proto se jim přezdívalo shotgun-house. Ptáte se, co má společného dům a brokovnice? Znalci historie architektury nabízí dvojí výklad. První interpretace shotgun-house zní, že pokoje v takovém domě byly uspořádány v linii za sebou, naládovány jako náboje v pumpovací brokovnici. Druhá verze je ještě drsnější: když prý vypálíte z brokovnice u dveří, broky proletí papundeklovými stěnami od vchodu, přes všechny místnosti až na konec domu. Tolik asi ke kvalitě a pohodlí, které tyto univerzální domky nabízely. Byly ale laciné, a proto populární. Existovala dokonce i „dvouhlavňová varianta“, tedy dvojdomek sdílející střední nosnou stěnu. A stavěly se ledaskde. V koloniálních městečcích Afriky, v dřevorubeckých osadách na severu Ameriky. Svou cestu si odtud našly i do Evropy, například do Norska a Švédska (Finové mají zase svůj trochu odlišný model podobně univerzálního „finského domku“). Nu, a právě v norském Nesoddenu se čerstvá majitelka jednoho takového jednohlavňového shotgun-house rozhodla pro komplexní rekonstrukci. Objekt s minimálním čelním profilem měl sice patro k dispozici, ale chtělo to větší než malou množství optimismu, aby v něm někdo spatřil potenciál. Úprava dřevostavby směrem k vyšší obyvatelnosti a kvalitám současnosti byla díky profesionálům ze studia Austigard Arkitektur skutečně radikální. Při demolici se odporoučely všechny vnitřní přepážky a stěny, anulováno bylo i patro. Vznikl holý objem, vymezený obvodovými zdmi. A do něj, teď už o poznání citlivěji, bylo vpraveno dočista nové uspořádání. Spolu s tím byla vnitřní struktura zafixována novými prvky, trámy a sloupy. Veškeré stavební úkony přitom souviseli se dřevem. Miniaturní dům se měl změnit, ale zachovat si svou duši. Tam, kde prve byly stěny, vznikla okna. Ta otevřela obydlí světlu ze tří stran, a navázala jej na okolní prostředí. I na malou zahradu, která přiléhala k patru (dům byl zaříznut do hrany svahu). Prostup světla mezi jednotlivými úseky byl zachován, protože jednotlivé předěly mají charakter lamelových stěn. Byť se tedy pohybujeme na dvou výškových úrovních, pořád zůstáváme v jedné spojité místnosti. Jednotlivé zóny (protože technicky skutečně nejde o oddělené místnosti) jsou od sebe odstupňovány jak naznačením prodyšných bariér, tak i prvky světla, zvýšených prahů a schodů. A znovu, byť se tu pohybujeme na úrovni přízemí a prvního patra – jsou přechodové stupně využívány jako samostatné multifunkční prvky. Schody jsou policemi, nášlapné plochy jsou krytými šuplaty. Podlaha v přízemí byla renovována, část odpadního materiálu byla zrecyklována v části stropní přepážky. Renovace se dočkala i kamna, která celý objem domu příjemně vyhřívají. Staré tu splývá s novým. Pozornost si přitom zaslouží to, jak architekti úsporně nakládali s minimálním prostorem: je tu oddělené místo na práci, posezení, kuchyně. Vše jakoby dohromady, ale zvlášť.Využitelnost prostoru násobí žíněnky tatami, instalované na podlaze: míst k sezení je tak dost, i když přijde návštěva. Nejintimnějším prostorem celého obydlí je pak polo-uzavřený box ložnice, vystavěné se stejnou jednoduchostí a elegancí, jako celý dům. Skandinávské a japonské prvky se tu volně mísí, ale dávají spolu vzniknout originálu.I když se tu pohybujete na 51 metrech čtverečních, nemáte pocit stísněnosti. Je tu všechno, a na svém místě. Přesně tak, jak to má být.Materiály: Austigard ArkitekturFotokredit: Ivan Brodey
