Že se to teď pozvolna mění, není ani tak zásluhou radních, jako přímo místních obyvatel. Kteří tu v posledních letech rozvíjí „lokální developerské projekty“. Co to obnáší? Se společným fondem tu vykupují nemovitosti v havarijním stavu, a po důkladné rekonstrukci jim dávají nové využití. Obnovují tím původní pohostinný charakter ulic, a do Arenales tak navrací život. Ten pak přirozeně vytlačuje ony kriminální jevy. House M, projekt realizovaný architekty z ateliéru XStudio, je příkladem takového postupu. Než se ale kriticky pustíte do jeho hodnocení – ono se totiž kritizuje snadno – je třeba vzít v potaz pár věcí. Ten cílový objekt, ani ulice v této čtvrti, nepodléhala památkové ochraně. A budova sama byla, ve své podstatě, ruinou. Nebojovalo se tu o zachování hezké fasády, šlo o to z ní udělat „něco jiného“, co by mělo smysluplné využití. A přitom fondy onoho developerského sdružení jsou poměrně omezené. Proto House M vypadá tak, jak vypadá. Kde to jde, v průčelí, zachovává původní rysy. Dovnitř pak s pomocí nenáročných stavebních prostředků vkládá nový prostor, staticky zpevňuje profil budovy a přichází i s rozšířením. Výsledkem je dům, který nese něco z kulturního dědictví čtvrti – v přízemí zřizuje malou keramickou dílnu – a do patra klade obydlí rodiny, která onu dílnu provozuje. Není to žádná hitparáda. Ale z ničeho, co děsilo svým zchátralým stavem už na pohled, se tu udělalo 130 metrů čtverečních něčeho užitečného a prospěšného. Již existující struktura tu byla vyčištěna a upravena s minimálními zásahy, čímž byl položen základ pro regenerační proces, který bude pokračovat v průběhu času. Je na obyvatelích, aby se postarali o další zvelebení. Proto do jisté míry nevadí onen syrový a nedokonalý vzhled mnoha zdí. Zachovávají se tím stopy z doby, kdy byl dům neobydlený. V dílně je zajištěno potřebné zázemí pro její užívání, zachovány původní podlahy. Budova dotváří svůj zdánlivý objem vložením viditelného kovového skeletu, podepřeného nosnými zdmi stávající stavby, a velkého centrálního portiku, který je přestavěn zesílením stávajících pilířů. Tato nová konstrukce je navenek vyjádřena jako hrubá, nedokonalá betonová skořepina, vylévaná v malých vrstvách a tvarovaná dřevěnými prkny, která pojímá svůj vzhled jako přirozený důsledek omezení projektu. Vnitřní přístavby jsou lehké, aby se minimalizovalo zatížení původní konstrukce. Odkrytý skelet z kovových profilů a kompozitních ocelových palubek je v příčkách doplněn použitím termo-jílu/hlíny. To je materiál, který se na Kanárských ostrovech běžně nepoužívá, ale byl zvolen pro svou schopnost vytvářet vnitřní krajinu spojenou s novou funkcí budovy, kde vzniká keramika. A rovněž pro svou hmotnost, která je výrazně nižší než obvykle používané betonové tvárnice. Vložení dvora do jihovýchodního rohu stavby se pak zajišťuje správné osvětlení v interiéru a dosaženo jím je i příčné větrání. Výsledek vypadá nehotově, nekompletně. Zkrátka, není to mnoho. Ale je to za málo peněz a praktický dopad takové rekonstrukce s rozšířením je pro život celé čtvrti, která nechce být skládkou kriminálním existencí, nedocenitelná.Zdroj: XStudioFoto: David Rodríguez
