Některé zahradnické mýty mají opravdu tuhý kořínek. Ten o tom, jak rezavými hřebíky pomáháte rostlinám, se vrací se skutečně železnou pravidelností. Vyprávění o tom, jak se zahrabanými šroubky ke kořenům rostlin, starými konzervami v záhoncích - potažmo do kmene starých stromů zatlučenými hřebíky - spasíte svou železem podvyživenou zahradu a rostliny na ní, neberou konce.Těmhle smyšleným praktikám, pocházejícím snad ještě z Doby železné se přikládají nejrůznější, často až fantaskní účinky. Jen namátkou: jehlicím okrasného smrku pichlavého (Picea pungens) mají hřebíky propůjčit modravější lesk; hortenzie, pod něž zakopete staré železo, mají kvést sytějšími modrými barvami; churavějící staré ovocnáče se pár hřebících znovu vzpamatují a budou plodit jako o závod a duby listů poznamenané chlorózou se znovu zazelenají. A bohužel - i když to zní moc krásně - nic z toho pravda není. Takhle to totiž s rostlinami a železem nefunguje.Nedá se ale říct, že by takhle idylicky popsaný vztah mezi (starým) železem a rostlinami byl úplně mimo. Jen je krapet na jiné koleji, což asi vysvětluje, proč se ten mýtus tak úporně pořád mezi zahradníky a sadaři drží. Zaslouží si to vysvětlení. Nejprve to zásadní: K čemu vlastně rostliny potřebují železo? Je pro ně zásadním prvkem při tvorbě chlorofylu. Primárního barviva, které využívají během fotosyntézy. U níž, jak asi sami dobře víte, je absorbována a ukládána energie slunečního záření, z nějž rostlina syntetizuje svou „potravu“. Jak se to železo uvnitř rostliny do podoby chlorofylu zpracovává? Nebo ještě trefněji, jak rostliny železo shání, když si nemohou zajít do sběrných surovin?To už je krapet složitější. Rostliny získávají železo stejně, jako spousty ostatních minerálů. Z půdy. Zádrhel je ale v tom, že ty „běžně“ dostupné ionty železa (Fe 3+), jsou v půdě obtížně rozpustné. A proto si rostliny trochu připravují terén předem. Do svého okolí, skrze rhizosféru, vylučují organické látky, které s tím obtížně rozpustitelným železem reagují. Předžvýkají je a vytvoří z nich cheláty. Železo tak vstupuje do buněk rostlin už jako Fe 2+.S Fe 2+se jim už pracuje mnohem lépe. Pak už v tom hrají porfyriny, do nichž je zpravidla nějakým enzymem, chelátreduktasou - třeba Fe-chelatasaou - železo zabudováno. A přitom může vzniknout cytochrom nebo fytochrom. Asi to biosyntetické praktikum můžeme celé velmi obecně shrnout tak, že bez železa by fotosyntéza rostlinám moc dobře nešla a opravdu jej v patřičné míře potřebují.Takže hřebíkáři mají vlastně pravdu?To právě vůbec. Koroze, ono rezavění starých hřebíků, je o něčem jiném. Je to záležitost, která jede po jiné koleji. Je to chemický proces, oxidace. Na jejímž konci, jako výsledný produkt, je oxid železitý. A oxid železitý - Fe2O3 - je prakticky ve vodě nerozpustná sloučenina. Rostliny si ji vzít nemohou. Snad - kdyby ji možná přechroustaly půdní bakterie. Ale pak by skončila zase a jen jako to Fe3+. To železo v té obtížně přístupné formě, které si nejdřív musí podat rhizosféra a udělat z ní chelát.Těžko se to vysvětluje na příkladu, ale je to podobné, jako kdybyste opravdu nutně potřebovali talíř bramborové kaše - najemno přepasírované, s mlékem, máslem, smetanou a solí – a místo toho vám někdo podal síťovku plnou syrových brambor. Je to milé, čistě technicky je těch zemáků víc než dost na jednu porci - ale momentálně to není něco, co si teď jako přílohu dáte k obědu.Syrové brambory jsou vám zkrátka na nic, když zrovna potřebujete bramborovou kaši. A rostliny, které potřebují Fe 2+ , nebudou potěšeny, když je budete chtít ve velkém předzásobit Fe2O3, z nějž se možná někdy stane stejně nestravitelné Fe 3+. K železu se hodí zmínit ještě jednu velmi zásadní věc.V půdě to není žádná vzácnost, je ho v ní – v rozpustné a pro rostliny přístupné podobě – víc než dost. Ono Fe 3+ opravdu není žádným způsobem nedostatkový materiál, ve smyslu nějakého jeho absence. Není sice nedostatkové, ale může se stát nedostupným. Co to znamená? Třeba v půdách, které mají vyšší pH (jsou zásadité), bude železo i nadále přítomno, ale bude takovým způsobem vázáno na půdní částice, že se pro rostliny stane nedostupné. Nedokáží ho, svou zažitou cestou, vydobýt.Jsou to zákusky za sklem výlohou cukrárny, která má zrovna zavřeno. Jsou tam, ale nedostupné. I kdybyste zežloutli závistí. V případě železa to pak skutečně může vést ke žloutnutí – listů - chloróze. Ale její příčinou není to, že by bylo železa v půdě málo. Je tam. Jen je ve formě, kterou rostliny nemohou zpracovat. Řešením je, že to stále přítomné železo znovu zpřístupníte. Tím, že proměníte chemismus půdy, snížíte její pH, učiníte ji kyselejší. Tím to rozpustné železo rostlinám zase naservírujete.Což se ale zhusta neděje. Protože tou nejčastější reakcí zahradníků na žloutnutí listů je ona hřebíková medicína.O níž už teď víte, není zrovna cestou pomoci. A pokud ji pojmete jako „hřebíkovou kůru“ – se zatlučenými hřebíky do kmenů stromů – je ve skutečnosti cestou, jak ještě víc uškodit. Stromy oslabené chlorózou totiž skutečně nejsou ve formě, a tak jim „vnoření“ cizorodých těles zvenčí nejspíš přivodí jen infekci a s tím další problémy. Nápady se hřebíky, maticemi či prázdnými konzervami zužitkovanými jako hnojení železným šrotem pak podléhají ještě řadě řekněme menších nedomyšleností.Třeba to, že konzervy se nejčastěji vyrábí z ocelového plechu potaženého cínem nebo nověji z hliníkových slitin. Železo k rezavění nebo vstřebávání v nich moc zastoupené není. Stejně tak, že hřebíky vyráběné z oceli jsou potaženy proti-korozní vrstvou, takže se jim do nějakého rezavění moc nechce. Modrost květů hortenzií – potažmo jehlic okrasného smrku pichlavého – je podmíněna geneticky, u té které rostliny. Ani s tím železná kůra nic neudělá.Abychom jen nepomlouvali - určitý nahodilý a poněkud spekulativní vztah mezi zvýšením plodivosti starých stromů a hřebíky prý teoreticky existuje. Vysvětlit by jej mohlo ale to, že hřebíky zaražené do kmene uvrhnou starý strom do takového stresu, že se „chce“ – před tím, než definitivně zahyne – rozmnožit. Ovšem to, že někoho uvedete do předsmrtné křeče, se asi nedá považovat za pomoc ani vzdáleně.Pokud chcete ošetřovat listy rostlin, vodný výluh ze starých rezavých hřebíků vám v tom nikterak též nepomůže. Když už, sáhněte po síranu železitém. Což už nás dostává zpět k tomu skutečnému a nikoliv pověrečnému řešení nedostupnosti železa v půdě: zkuste do ní přidat síru, zvýšit kyselost přimícháním rašeliny, kompostu. Můžete rovněž půdu zalít roztokem chelátu železa, což je forma železa, kterou kořeny rostlin snadno vstřebávají.Rezavé hřebíky s tím ale vážně nepomohou.V lepším případě neudělají nic, v tom horším pak rostlinám spíše uškodí (když je budete bušit do kmenů stromů). A samozřejmě, zamořit si půdu v zahradě ostrými rezavými hřebíky je docela dobrou poukázkou na nepříjemné zranění a tetanus. Tenhle železně přetrvávající mýtus z doby železné by už zkrátka měl zmizet do šrotu zapomnění.Zdroj: bobvilla.com, kids.frontiersin.com, wikipedia.org, gardenerspath.com, gardenweb.com, prosvet.cz, ireceptar.cz, laidbackgardener.com, bydlimeutulne.cz, tnstate.edu