Denivka (Hemerocallis) je rodem jednoděložných rostlin, který je řazen do čeledě asfodelovité (Asphodelaceae), podčeledě Hemerocallidoideae (podle taxonomického systému APG IV), jinak jsou ale též řazeny do čeledi liliovité (Liliacaea) a skutečně svými květy lilie velmi připomínají a často jsou spolu s nimi pěstovány. Například vedle lilie královské jde doslova o přátelství na první pohled.Většinou jde o vytrvalé byliny, které jsou ve volné přírodě rozšířené v mírném pásu celé severní polokoule, největší výskyt je zaznamenán v Japonsku, kde je známo cca 12 druhů. Tyto jednodomé rostliny mají oboupohlavné květy uspořádané zpravidla ve vrcholících, jednoduché listy nahloučené na bázi a plodem je suchá, pukavá tobolka. Denivky mají silný, často až hlízovitě ztloustlý kořen, pomocí kterého se i rozšiřují a rozrůstají. A to třeba i na rumištích. Nejčastěji tvoří trs a nebo souvislý porost listů, ze kterých vyrůstá velký počet květních stvolů. Každý stvol nese velké množství květů, které postupně dokvétají. Listy denivky jsou přisedlé, střídavé, uspořádané nejčastěji dvouřadě. Ploché a nebo žlábkovité, s listovými pochvami, čepele listů celokrajné, čárkovité až kopinaté, se souběžnou žilnatinou. Květy jsou nepravidelné, souměrné (zygomorfní), s vyvinutým okvětím (většinou 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech), okvětní lístky jsou srostlé a vytvářejí korunní trubku, jsou žluté, oranžové nebo červené, vyšlechtěno však bylo mnoho různých odstínů a kombinací včetně narůžovělé, nafialovělé, karmínové apod. Na našem území není původní žádný druh z rodu denivka, často však u nás zplaňuje denivka plavá (Hemerocallis fulva), pocházející z východní Asie, Indie, Číny, Koreje, Japonska a ruského Dálného východu. Mylně byl dříve její původ přisuzován jihu Evropy (Dostál 1989). Naopak v celé Evropě stejně jako v Severní Americe jde o druh nepůvodní, místy pouze zdomácnělý. Z jižní Evropy však pochází Denivka žlutá (Hemerocallis lilioasphodelus), která zplaňuje pouze řidčeji. Denivky jsou též oblíbenou součástí sbírek botanických zahrad, u nás je najdeme v pražské botanické zahradě, zahradě liberecké a v Chotobuzi. Denivky a jejich početné hybridy kvetou v ohromné barevné škále včetně květů dvoubarevných, plných, poloplných a drobných. Zajímavostí je, že se žluté květy otevírají spíše na noc a vydrží kvést až do druhého dne do odpoledne. Tmavě oranžové a červené květy se naopak otevírají přes den. A právě malá (krátká) trvanlivost jednotlivých květů propůjčila denivkám jejich jméno. Krátká životnost květů je však kompenzována jejich ohromným množstvím. Ze všech cca dvaceti druhů denivek patří k nejcennějším a u nás nejčastějším denivka plavá (Hemerocallis fulva), která dala vznik dlouhé řadě krásných moderních hybridů. Její barva je tmavě rezavohnědá a často ji můžeme zplanělou vidět růst volně v příkopech a nebo na okrajích lesa. Odrůd denivek vzniklo v posledních padesáti letech až cca 20.000. Květy lze použít i k řezu do vázy, je však třeba vybírat stonky s více nakvetlými poupaty. Ideální jsou i pro krátkodobé aranže určené třeba pro letní oslavy, party, svatební hostiny apod. Poupata denivek jsou v Číně dokonce běžným doplňkem mnoha různých pokrmů. Denivky jsou skutečně velice nenáročné trvalky a bez jakékoli naší péče se udrží na jednom stanovišti i dlouhé roky. Též však platí, že čím exotičtější formu denivek chceme pěstovat, tím větší nároky na pěstování bude mít. Především pak na stanoviště (denivky velkokvěté, plnokvěté atd.). Ideálním stanovištěm jsou slunná místa s výživnou půdou. Vůbec nemají vysoké nároky na závlahu, poblíž jezírek a jiných vodních je obvykle najdeme proto, že zde byly vysazeny. Ve skutečnosti však denivky zamokřenou půdu nesnášejí. A pokud dáte denivku do stínu či polostínu, pokvete také, ale mnohem méně než na plném slunci. Denivky mohou být napadány houbovými chorobami, především pak na jaře, kdy uhnívají báze mladých rostlin. Ovšem není to příliš časté, i když zrovna letos za vytrvalých srážek a s nedostatkem denního svitu po mnoho dní se to denivkám určitě stávalo a stává. Nejčastěji dochází k uhnívání, pokud je půda až příliš přehnojená organickými hnojivy. Pokud však denivky okopeme a tedy provzdušníme půdu, problém by měl být odstraněn. Objevit se může i skvrnitost listů, která je způsobena houbami z rodů Botrytis nebo Colletotrichum. Nejde však o nebezpečnou chorobu, jenom nám pokazí vzhled rostlin. Zasáhnout přitom lze fungicidem.Ze škůdců jsou nejčastější třásněnka denivková (způsobuje nevzhledné skvrny) a larvy bejlomorky (znehodnocují poupata). Larvy lze likvidovat ručně a nebo zasáhneme chemicky stejně jako proti třásněnce. Nejsnadnější je množení vegetativní, stačí rozdělit trsy. Navíc je dělení trsů nutností pro udržení dobrého stavu rostlin. Trs denivek se totiž postupně rozrůstá a po pár letech je jeho centrální část doslova propletena kořeny, což vyčerpává půdu. Nejlepší je pro dělení trsů podzim, po odkvětu rostlin, případně však i konec léta a jaro. Celý trs vykopeme a rýčem rozdělíme na menší díly. V tuto chvíli můžeme vybrat části nejpohlednější a nejsilnější. Rozdělené a přesazené trsy nesmíme nechat vyschnout, po cca třech týdnech pak již můžeme začít přihnojovat. Podzimní dělení je ideální pro dosažení kvalitně zakořeněných sazenic na jaře. Denivky také můžeme pouze zmladit a opět postupujeme tak, že z oddělků vybereme pouze ty nejhezčí a nejsilnější a ostatní vyhodíme. Ještě před jejich výsadbou vylepšíme původní stanoviště novou humózní zeminou a kvalitním kompostem. Oddělky vysazujeme do sponu 30 × 30 cm do hloubky nejvýše 3 cm nad kořenový krček. Stačí jeden rok a rostliny se nám v záhonu pěkně zapojí a zesílí. Násada květů pak bude opět bohatá.
