Čertoplach, slovo vzniklé ze složeniny čertova plachta. V překladu z angličtiny se také hovoří o houbě smrtce. Jejímu kalichu se říká kalich smrti. Příznaky otravy, které mají většinou smrtelné následky, se projeví až v době, kdy již toxiny těžce zasáhnou důležité orgány (především játra) a jsou tedy již vstřebány lidským organismem. Muchomůrka zelená čili hlíznatá (Amanita phalloides) tedy není zákeřná jen svými pro lidský organismus extrémně jedovatými toxiny a snadnou záměnou s jinými druhy hub, ale také pozdním nástupem příznaků otravy. A co víc, podle lidí, kteří tuto houbu omylem snědli a přežili, prý chutná docela dobře. Tedy do okamžiku, než nastane zvracení, záchvaty, vážné poškození jater a smrt, to je však až dosti dlouho po požití celkem chutné houby. Na častých záměnách se podílí také poddruhy této houby, totiž poddruh alba a umbrina, které se liší svým vzhledem, stejně jako lidové pověry ohledně jedovatých hub a čištění hub ihned po sběru, tedy ještě v lese. Pak si vlastně přinesete domů třeba košík pěkně očištěných holubinek, mezi kterými již nikdo nemá šanci muchomůrky zelené (hlízovité) rozeznat. Čertoplach, slovo vzniklé ze složeniny čertova plachta. V překladu z angličtiny se také hovoří o houbě smrtce. Příznaky otravy, které mají většinou smrtelné následky, se projeví až v době, kdy již toxiny těžce zasáhnou důležité orgány (především játra) a jsou tedy již vstřebány lidským organismem. Muchomůrka zelená čili hlíznatá (Amanita phalloides) tedy není zákeřná jen svými pro lidský organismus extrémně jedovatými toxiny a snadnou záměnou s jinými druhy hub, ale také pozdním nástupem příznaků otravy. A co víc, podle lidí, kteří tuto houbu omylem snědli a přežili, prý chutná docela dobře. Tedy do okamžiku, než nastane zvracení, záchvaty, vážné poškození jater a smrt. Na častých záměnách se podílí také poddruhy této houby, totiž poddruh alba a umbrina, které se liší svým vzhledem. Toxiny muchomůrky zelené jsou přitom snad nejprozkoumanějšími z toxinů jedovatých hub, jenže na lidské tělo působí jako komplex a dosud se vlastně nevědělo, jak to celé funguje. Světlo přinesla do problematiky až technika úpravy genů. A není vůbec náhodou, že tato houba zajímá vědce a lékaře již velmi dlouhou dobu, vždyť stojí na severní polokouli v oblastech, kde se vyskytuje, až za devadesáti procenty úmrtí následkem otravy houbami. Navíc je dobře známo, že byla právě tato houba po staletí zabijákem králů. Traviči se stala pro svou nekompromisnost velmi oblíbeným nástrojem. Předpokládá se, že na konzumaci hub zemřel římský císař Claudius (54 n. l.) a také císař Svaté říše římské Karel VI. (1740). Na následky otravy muchomůrkou zelenou prý údajně zemřel i papež Klement VII. Ovšem ze všech tří uvedených osobností byl zřejmě právě muchomůrkou zelenou otráven pouze Karel VI. Z osobností nekrálovského původu postihla otrava muchomůrkou zelenou například celou rodinu českého katolického básníka Jana Zahradníčka, přičemž jeho dvě dcery na následky otravy zemřely. Jinak se literatura, tedy především ta houbařská, příběhy otrav muchomůrkou zelenou jen hemží. A často šlo o celé rodiny. Celá plodnice muchomůrky zelené (klobouk i třeň) obsahuje smrtící koktejl velkého množství jedů, které se dělí na dvě hlavní skupiny: falotoxiny a amatoxiny. Sto gramů syrové muchomůrky zelené obsahuje přibližně 10 mg faloidinu, 8 mg α-amanitinu a 5 mg β-amanitinu. Z toxikologického hlediska jsou přitom významnější amatoxiny, protože falotoxiny se buďto odbourávají v trávicím traktu působením žaludečních šťav, případně se vůbec nevstřebávají do krve. V každém případě stačí k smrtelné otravě zdravého dospělého člověka o hmotnosti cca 60 kg přibližně 50 g syrové houby. Jedna syrová plodnice přitom váží cca 30 až 40 gramů. Respektive jinak, s padesáti procentní pravděpodobností způsobí smrtelnou otravu 0,75 g syrové houby na kilogram živé váhy člověka. Některé zdroje též uvádí, že právě α-amanitin je natolik jedovatý, že by pouhých 0,5 g zabilo až 100 000 myší. Po požití muchomůrky zelené jsou amatoxiny rychle absorbovány trávicím traktem a putují do krve, pomocí které se dostanou do jater. Ovšem počáteční příznaky otravy se projeví až po poškození většího počtu jaterních buněk (hepatocytů), což je cca 8 až 48 hodin po požití. A v tu dobu již většinou bývá pozdě na pokusy o záchranu života. Začíná to únavou, žaludeční nevolností, závratěmi, bolestmi hlavy a pocity chladu až mrazení. Nevolnost se poté stupňuje, nastupují bolesti žaludku, které jsou doprovázené silným dávením a vodovitými průjmy. To vede k dehydrataci organizmu a nakonec až selhání krevního oběhu. Takto umírají nejčastěji děti. Pokud pacient (většinou dospělý) tuto fázi přežije, nejčastěji 4. den od otravy dojde ke zdánlivému zlepšení, skončí totiž zvracení a průjmy. Jenže brzy dochází k selhání jater a případně i ledvin. Játra mohou přestat pracovat zcela, následuje celková apatie a bezvědomí. Poté tachykardie, pokles tlaku krve a rozšíření očních zornic. Smrt nastává nejčastěji 4. až 12. den od otravy a otrava je smrtelná ve 40–50 % případů. Máme-li štěstí a někdo v našem okolí (často náhodou) pozná, co jsme pozřeli či mohli pozřít, může nás zachránit včasný odvoz do nemocnice a opakovaný výplach trávicí trubice. Tím se zabrání dalšímu vstřebávání toxinů. Jako ideální antidot se dosud používá silibinin, který blokuje transport amanitinu do hepatocytu a regeneruje RNA polymerázu. S léčbou je však třeba začít co nejdříve. Kromě silibinu je možné podat i N-acetylcystein. Pokud však dojde k plnému rozvinutí těžké otravy, nasává většinou buďto smrt anebo doživotní zdravotní následky.Z falotoxinů muchomůrka zelená obsahuje faloidin, falicidin, falisin a faloin, z amatoxinů α-amanitin, amanin, β-amanitin, amanullin a γ-amanitin. Vědci nyní našli slibný protijed vůči toxinům smrtící muchomůrky zelené. Je tedy pravděpodobné, že se časem počet jejích obětí výrazně sníží. Že by se však tato houba stala zcela neškodnou, to je zřejmě jen iluze, jelikož záleží především na včasném podání protijedu. Navíc o protijedu jako takovém nelze zcela hovořit. Vlastně jde opět o inhibitor, který zamezuje toxinu v pronikání do buněk, především pak těch jaterních.Vědci se zaměřili na biochemickou dráhu toxinů jedovaté muchomůrky zelené. Tedy na tu dráhu, která je nezbytná, aby především toxin zvaný α-amanitin vstoupil do buněk lidského těla (v laboratorních podmínkách byly použity myši). Jako vhodný protijed se přitom ukázala chemická látka zvaná indocyaninová zeleň. Ta má totiž schopnost tuto cestu přerušit. 16. května letošního roku informoval tým vědců o svých zjištěních v Nature Communications. Toxin α-amanitin je totiž jednou z nejnebezpečnějších sloučenin, které v přírodě známe. Výzkumem se zabývali čínští vědci Qiaoping Wang a Guohui Wan z univerzity Sun Yat-sen v čínském Guangzhou. Vědci využili metodu, kterou Wang vyvinul se svým týmem před několika lety, kdy hledali protijed na jed medúzy. Nejprve použili technologii úpravy genu CRISPR-Cas9 k vytvoření skupiny lidských buněk, z nichž každá má mutaci v jiném genu. Pak testovali, které mutace pomohly buňkám přežít expozici α-amanitinu.A právě tento screening CRISPR-Cas9 odhalil, že buňky postrádající funkční verzi enzymu zvaného STT3B jsou schopné α-amanitin přežít. STT3B je součástí biochemické dráhy, která přidává molekuly cukru k proteinům. Přerušení této cesty nějakým způsobem blokuje vstup α-amanitinu do buněk, což právě brání tomuto toxinu, způsobovat v buňkách zkázu. Nikdo navíc neměl ani nejmenší tušení, že právě STT3B hraje roli v toxicitě α-amanitinu. Ve výzkumu vědci samozřejmě pokračují.Druhým krokem pak bylo vyzkoušet přivbližně 3200 chemických sloučenin a hledat takovou, která by blokovala působení STT3B. A právě mezi těmito sloučeninami objevili indocyaninovou zeleň, barvivo vyvinuté fotografickou společností Kodak v 50. letech minulého století, které se od té doby používá v lékařském zobrazování (např. při vizualizaci krevních cév v oku a průtoku krve v játrech). Ukázalo se, že jen přibližně 50 % myší léčených indocyaninovou zelení zemřelo na otravu α-amanitinem ve srovnání s 90 % myší, které takto léčeny nebyla. Což je již téměř 50% účinnost a dosud nebyla známa jakákoli až takto účinná látka, která by mohla postiženým pomoci.Je přitom známo, že právě indocyaninová zeleň je v určitých dávkách bezpečná, proto nyní vědci doufají v brzké testování na lidech. Bohužel se ukazuje problematickým jak financování těchto testů a vůbec dalšího výzkumu, tak hledání testovaných osob. Spolehnout se vědci budou muset pouze na náhodné osoby, které muchomůrku zelenou pozřeli. Potíž navíc je, že většina lidí, kteří muchomůrku zelenou omylem pozřou, se do nemocnice nedostane dříve jak za 24 až 48 hodin, zatímco testování dosud probíhalo na myších po cca čtyřech hodinách po vystavení těchto laboratorních zvířat jedu. Což je však problém, protože po tak dlouhé době je stav lidí již velmi vážný a pravděpodobnost úmrtí vysoká.Více méně ale jde o významný pokrok, který by časem mohl přinést řešení alespoň pro ty, co vyhledají lékařskou pomoc včas. Muchomůrka zelená preferuje především teplejší oblasti mírného pásu, roste na severní polokouli, kde ji najdeme nejčastěji v listnatých lesích od července do podzimu. Naši houbaři však moc dobře vědí, že u nás není její výskyt výjimečný nejen v lesích smíšených, ale i jehličnatých, především borových. Oblast jejího přirozeného výskytu zahrnuje celý mírný pás Evropy a Asie, ale i subtropickou oblast severu Afriky, především ve vyšších polohách. Zavlečena pak byla zřejmě se sazenicemi stromků i do Severní Ameriky (San Francisco a západní pobřeží USA, na východním pobřeží okolí New Yorku a Newarku) a Austrálie (okolí Canberry a Melbourne). Nalezena však byla i na dalších místech světa, kde by se vůbec neměla vyskytovat. Jde tedy o houbu velmi přizpůsobivou a možno říci cestovatelskou. O invaznosti hovořit nelze, jelikož není známo, že by takto v nových oblastech svého výskytu působila. Zabíjí ale všude, kde roste. A to doslova. Klobouk dospělé plodnice muchomůrky zelené má průměr 6 až 16 cm. Nejprve je sklenutý, později ploše rozložený, hladký, lesklý, radiálně vláknitý a tence a měkce masitý. Zabarvení klobouku je velice proměnlivé, což je pro záměny této houby s jinými druhy nejnebezpečnější. Od bílé a bíložluté přes žlutozelenou, žlutohnědou, až po zelenohnědou. Části plachetky na klobouku navíc většinou nezůstávají. Třeň je zdola kyjovitě ztlustlý, 7 až 15 cm vysoký a 0,8 až 2 cm široký. Je pevný, hladký, až u starších hub dutý. Je bílý a s málo zřetelnými zelenými šupinami. Vyrůstá z takzvaného vajíčka (cípatě roztrhané a velmi tenké pochvy, které se říká kalich smrti) a ve své horní části má bílý visutý prstenec. Lupeny na spodní straně klobouku jsou 0,8 až 1,2 cm vysoké a jsou bělavé. Dužnina je též bílá, ale těsně pod pokožkou klobouku může být žlutozelená až hnědá. Houba nemá výraznou vůni ani chuť, až u starších hub je vůně nasládlá, podobná vůni syrových brambor až medu.Výtrusy jsou pod mikroskopem mírně elipsoidní a mají rozměry 8–10 × 7–8 μm. Jsou hladké a s tukovou kapkou. Výtrusný prach má barvu bílou. Ještě v první polovině 20. století byly velmi často uváděné záměny za čirůvku zelánku (Tricholoma equestre). Ta však téměř vymizela z našich lesů, ovšem nahradily ji záměny za čirůvku osikovou. Nejčastější jsou v posledních desetiletích záměny za pečárky (žampiony, především pečárku ovčí - Agaricus campestris), ale i bedlu vysokou (obzvláště mladé plodnice - Macrolepiota procera), zelené holubinky (např. holubinku nazelenalou - Russula virescens), muchomůrku růžovku (masák - Amanita rubescens), muchomůrku císařskou (obzvláště na jihu Evropy - Amanita caesarea) a jiné. Mladé plodnice muchomůrky zelené se též podobají pýchavce či prášivce. Je přitom dosti zvláštní, že žádná z výše jmenovaných hub nevykazuje kombinaci tří základních znaků muchomůrky zelené (bílé lupeny, prsten na třeni a blanitou pochvu (kalich) na bázi třeně). Velmi nebezpečná pak může být muchomůrka zelená pro návštěvníky z Asie, kteří si ji mohou plést s asijským druhem Volvariella volvacea (u mladých plodnic se mohou splést i odborníci). Muchomůrka císařská, se kterou může být muchomůrka zelená zaměněna, se též vzácně vyskytuje na jižní Moravě a v Polabí, kde je však přísně chráněna. Své hrají při záměnách i zcela nesmyslné houbařské pověry a předsudky týkající se jedovatých hub obecně. Jejich následkem s může dokonce stát, že dotyčný si je sice vědom sběru prudce jedovaté houby, ale domnívá se, že jedovatost například odstraní vařením, máčením v mléce a jiných tučných roztocích apod. Tak pozor! Muchomůrka zelená je jedovatá i po uvaření, máčení v tucích toxiny neodstraní, na rozdíl například od halucinogenního psylocibinu se jedy obsažené v muchomůrce zelené na tuky nenavážou. Nesmíme se též řídit pověrami, že muchomůrka zelená zapáchá a není chutná, opaky jsou pravdou. Její dužnina nemodrá po rozkrojení, nadále zůstává bílá. Dalším problémem mohou být úpravy hub a čištění ihned po sběru. Jednoduše si houbař odstraní zásadní poznávací znaky jedovaté houby a má problém! Například odkrojí spodní část třeně s takzvaným kalichem smrti, dále odstraní prsten a sloupne nazelenalou pokožku klobouku, čímž houbu dokonale promísí třeba s očištěnými holubinkami bez ohledu na barvu klobouku. Jednoduše a prostě je za houby vždy zodpovědný hlavně houbař, tedy ten, který je sbíral. A ještě k tomu v lese důkladně očistil! Prozíraví houbaři si své nálezy, kterými si nejsou jisti, odnášejí neočištěné a doma je pak konzultují, případně navštíví mykologickou poradnu. Dotaz lze do mykologické poradny i zaslat. Zkušený mykolog dovede ročně zachránit životy a zdraví tisícovkám lidí.Zdroj: nature.com, wikipedia.org, ohoubach.cz, houby-rostou.cz, nahoubach.cz, myko.cz, ohoubach.cz, houbareni.cz
