Trosky kamenného města, které dnes nazýváme Nan Madol jsou dnes součástí Federativních států Mikronésie. Město sloužilo přibližně v letech 1150 až 1600 našeho letopočtu jako obřadní a politické středisko Saudeleurské dynastie. A stavba je to vskutku neuvěřitelná, konstrukce umělých ostrůvků začala podle archeologických výzkumů vznikat okolo roku 900 našeho letopočtu. Nan Madol znamená něco ve smyslu "místo mezi". Když ruiny Nan Madol navštívíte, pochopíte. Stavby vybudované na umělých ostrůvcích, mezi kterými jsou vodní kanály. Za přílivu je v nich vody po pás, za odlivu se lze brouzdat, brodit. Umělé ostrůvky se nachází mezi mořem a dalšími ostrovy, prostě mezi, místo mezi. Nan Madolu se též říká tichomořské Benátky. Vědecké výzkumy na Nan Madolu zahájil v roce 1874 polský etnolog a oceánograf Jan Stanislaw Kubary, ovšem první archeologický výzkum provedl až v 80. letech 19. století britský archeolog a lingvista Frederick W. Christian. Měl vážné problémy s místními domorodci, jelikož ti prohlásili ruiny za tabu, načež musel Christian dostat zvláštní povolení od místního krále. Vlastnictví ostrova se poté postupně měnilo, byli zde Španělé, Němci a okolo roku 1920 Jponci, v roce 1945 přešlo Pohnpei pod správu USA. Pak vznikla jakási tichomořská správa ostrovů Trust Teritory a dnes je oblast součástí Federativních států Mikronésie, přičemž hlavní město federace, Palikin, najdeme právě na ostrově Pohnpei. Rozsáhlého archeologického výzkumu se umělé ostrůvky dočkaly až v letech 1979 až 1980 a 1982. Prováděl jej archeolog J. Stephen Athens z International Archaeological Research Institute v Honolulu. Zaměřil se především na ostrůvek Nan Dauas, kde nalezl zbytky keramiky původního obyvatelstva. Prokázal s jejich pomocí, že konstrukce umělých ostrůvků byla zahájena přibližně okolo roku 900 našeho letopočtu. V roce 1984 pak prováděl archeologický výzkum William S. Ayres z oregonské univerzity. Poslední saudeleurští vládcové oblasti prý byli značně neoblíbeni, jedním z důvodů bylo i praktikování kanibalismu. Ostrované proto uvítali dobytí oblasti nájezdníky z ostrova Kosrae v první polovině 17. století, kteří odsud vyhnali poslední ze Saudeleurů. Založena byla nová dynastie, jejímž sídlem se stal právě ostrov Pohnpei a Nan Madol zůstal opuštěn. Ovšem to je oficiální verze pozdějšího příběhu. Nás by měli zajímat původní stavitelé Nan Madolu a v jejich případě ve skutečnosti vůbec nikdo neví proč, kdy a kam odešli. Archeologická lokalita Nan Madol se dnes nachází na ploše více jak 18 km2, přičemž zahrnuje pozůstatky kamenných staveb na korálových útesech podél pobřeží ostrova Temwen a několika dalších ostrůvků a přilehlé pobřeží ostrova Pohnpei. Centrum archeologické oblasti má obdélníkový tvar, je 1,5 km dlouhé a 0,5 km široké a je obehnáno kamennou zdí. V takto vyhrazené oblasti najdeme právě často zmiňovaných 92 umělých ostrůvků různé velikosti, které jsou odděleny mořskými kanály. Celkem je však v celé oblasti ostrůvků ještě více. Základním stavebním materiálem byly kameny z čedičové vyvřeliny ve tvaru šestihranů, které najdeme na více místech planety. Přibližně čtvrtinu ohrazeného centra tvoří pohřební areál s hrobkami, místy k balzamování a obydlími pro kněze. Na ostrově Nan Dowas, kde sídlili bojovníci tělesné stráže saudeleurských vládců, pak byla i vězení. Saudeleurští panovníci sídlili na ostrově Pahn Kadira, kde byly postaveny také svatyně a obětní místa. Na dalších ostrovech najdeme svatyně, pece určené k přípravě jídla, dílny výrobců kanoí, lisovny kokosového oleje a také rituální nádrže s mořskou vodou. V celém komplexu zcela chybí pitná voda, tu bylo nutné dovážet z ostrova Pohnpei, stejně jako většinu potravin, jelikož na Nan Madolu zřejmě rostly jen kokosové palmy. Zajímavostí také je, že oběťmi rituálního kanibalismu Saudeleurů prý byli i velmi obézní z ostrovanů. Oběti byly před obětováním dokonce ještě vykrmovány ovocem a nakonec upečeny v podzemní peci a snědeny panovnickou rodinou.Lokalita Nan Madol se stala inspirací pro H. P. Lovecrafta a jeho hororové příběhy o prokletém mořském městě R'lyeh. Je ohromnou záhadou, jak mohly být šestihranné balvany těžké od pěti do padesáti tun na místo dopravovány. Čedič se sice na ostrově Pohnpei vyskytuje, najdeme zde dokonce i lomy s šestihrannou vyvřelinou, ale ty leží hluboko v džungli. Je zcela vyloučena jejich přeprava po souši. Archeologové se domnívají, že stavitelé dopravovali do města kameny po vodě na raftech, respektive pod vodou, pod její hladinou, což kameny odlehčovalo (Archimédův zákon). I tak je ale stěhování těchto kamenů prakticky nemožné. Reportéři televize Discovery Chanell se pokusili stěhovat pár kamenů pomocí člunů a problémy měli i s těmi nejlehčími. Přeprava kamenů, manipulace s nimi, je prostě obrovskou záhadou. Domorodci se však domnívají, že kameny na staveniště létaly samy vzduchem. Tvrdí, že je možné pomocí zvukových vln kámen přinutit, aby se zvedl do vzduchu. Někteří dokonce tvrdí, že dosud tuto magii ovládají, dokonce si prý stavitelé na kameny sedali rozkročmo a létali na nich, načež je usazovali přesně na požadovaná místa. Nan Madol jsou dnes vlastně především již jen hradby, žádné jiné budovy tam nestojí. Jen na největším a nejznámějším ostrůvku Nan Dowas stojí jakási čtvercová hrobka, která je však prázdná. A tato jediná zdejší stavba má střechu. Najdeme zde sice ještě další chodby a hrobky, ale to vše je již dávno pod zemí. Žádné jiné stavby kromě hradeb zde nejsou a zřejmě ani nikdy nebyly. Další ohromnou záhadou je, kdo vlastně město vybudoval, archeologové to nevědí, existují pouze různé teorie. Jedna z nich dokonce tvrdí, že šlo o vojska Alexandra Velikého, která se na Pohnpei dostala po vodě a využila zde svých znalostí ze staveb egyptských chrámů. Místní pověrčiví obyvatelé si myslí, že město vybudovali potomci lidí bájné říše Lemurie nebo Mu. Ta se prý přibližně před dvanácti tisíci lety potopila do moře a zbylo z ní jen pár ostrůvků. Pověry podpořila i skutečnost, že když byly otevřeny hroby starých králů, našly se zde obrovské kosti lidí velkých 2 až 3 metry. Kosti však z Pohnpei odvezli Japonci a byly zničeny za války při bombardování Hirošimy. Neexistují tedy žádné fyzické důkazy, že by v oblasti žili obří lidé. Hovoří se též o platinových rakvích, které se tu měly najít někdy před druhou světovou válkou, Japonci je též odvezli a od té doby je již nikdo nikdy neviděl. Pod vodou je pak prý dokonce takzvané město mrtvých, ovšem důkladný podmořský průzkum nebyl v tomto případě nikdy proveden, tedy alespoň ten oficiální.Zdroj: wikipedia.org, sever.rozhlas.cz
