Co se stane, když sníte jadérko z jablka? Upřímně: nestane se vůbec nic. Zajímavější by to už ale být mohlo, kdybyste takových jadýrek spořádali stovku. Obsahují totiž kyanogenní glykosid, který by vás taky mohl pořádně otrávit. Zní to dost děsivě na to, že jablko je doporučováno jako univerzální recept na pevné zdraví. Ale nebojte, zanevřít na ně rozhodně nemusíte. V případě jablek jsou problémem skutečně jen velké objemy zkonzumovaných semínek/jadýrek. Účinnou toxickou látku, amygdalin, která se v našem těle přemění na kyanovodík, v sobě chovají jako přírodní obranu proti škůdcům. A do svého okolí ji uvolní jen v případě narušení tuhého povrchu. Pokud je tedy vyloženě nerozkoušete, vyjdou z vás v takříkajíc nezměněném stavu, neškodné. Není se čeho bát, a skutečně byste jich museli spořádat velké množství, v řádu vyšších desítek kusů. Podobně to funguje i s dalšími „jádrovinami“, ať už peckami třešní, švestek nebo jádry hrušek, kdoulí. Zdravé a chutné jsou jejich plody pořád, jen to chce dávat trochu pozor. Kolizní situace u jablek může například nastat, pokud vyrábíte ve velkém důkladným lisováním jablečnou šťávu, aniž byste se zbavili jadřinců. A jejich podrcený jadřincový výluh, ze stovek jablek, pak servírovali třeba dětem. Pokud ale prohltnete jedno jadérko nebo pecku, není důvod k panice. Je to vlastně jen malé připomenutí, že s dobrými věcmi občas přichází i ty horší. A jablko, bohatý zdroj vitaminu C, antioxidantů a vlákniny, je skutečně vynikající. Takže mu to rádi odpustíme Pecky meruněk a broskví? Skoro by se chtělo říct, že je to to samé. Ano, i v jádrech jejich pecek se nachází amygdalin. Jenže tady už je to v koncentracích o poznání vyšších. Takže jíst je vážně není rozumný nápad. Přepočtem snadno vypočítáte smrtelnou dávku (0,5-3,5 miligramu na kg tělesné hmotnosti), a zjistíte, že se na hranici zásadního rizika dostáváte po snězení 4-5 jader. A to už úplně legrace není. Zástava dechu při plném vědomí a srdeční kolaps skutečně asi nepatří k zážitkům, které byste chtěli nutně prožít. O to horší je, že nějací přičinliví šarlatáni nabízí tyto toxická jádra jako doplněk výživy. Údajně pomáhají proti rakovině. Svým způsobem je to pravda: kdo se otráví kyanovodíkem, na rakovinu rozhodně nezemře. Zatímco pecky třešní a jádra jablek, která nerozkoušete, řešit nemusíte, na jádra pecek meruněk a broskví si pozor opravdu dejte. A znovu – sladká dužina jejich plodů je naprosto bezpečná, a není důvod se jí bát. Obecně platí, že pokud si nejste jisti – u domácího i zahraničního exotického ovoce – jádrům se vždy raději vyhýbejte. Zvlášť když ucítíte při jejich rozlomení to, co ve starých detektivkách popisují jako „hořký zápach po mandlích“. Je to poměrně jasný olfaktorický signál přítomnosti amygdalinu. A mimochodem právě ty hořké neloupané mandle, kterých k bezživotí stačí sníst jen čtyřicet, jsou skrytým kyanidem doslova našlapané. Nebezpečí ale nemusí číhat jen v peckách. Taky máte rádi bezinkový sirup, bezovou šťávu, marmeládu? A ty vína, likéry? Bezinky, plody bezů, jsou prostě bezva. Jen se prosím vyvarujte toho, abyste je konzumovali syrové, tepelně neupravené. Nejsou to hrozny ani borůvky. Jsou jedovaté. Mimo jiné obsahují totiž dva dost toxické glykosidy, sambunigrin a sambucin. Ty v menší koncentraci mohou vyvolat křeče a zvracení, ve větších … je to o poznání horší. Jak to, že nám ve výše zmíněných pochutinách neškodí? Je to dáno právě tou tepelnou úpravou, sterilací, převařením. Vysoká teplota totiž oba glykosidy rozkládá na nejedovaté látky. Podobně to funguje i se sušením. Bez černý je dobrý, ale k tomu aby neškodil, je třeba dopřát mu trochu péče a času. Někdo jí na chuť pořád nepřišel, jiný na ní nedá dopustit. Řeč je o reveni kadeřavé, rebarboře. I na ni se pějí ódy, pro vysoký obsah minerálů a vitamínů. Prý dokáže zatočit s nadváhou, a podporuje činnost metabolismu. Ale v tom chvalozpěvu by mělo zaznít i to, že rebarbora je vlastně pěkný prevít. Obsahuje totiž vysoké koncentrace kyseliny šťavelové. A abychom to zkrátili, z nich se v lidském těle (v ledvinách) vysráží soli, šťavelany. Malé, ale dost obtěžující krystalky. Které se nakonec postarají o zanesení a selhání ledvin. Kromě jiného pak ještě kyselina šťavelová dráždí oči, kůži a dýchací cesty, má dost intenzivní neurotoxické účinky, dokáže vám zařídit zástavu srdce i zbavit vaše tělo vápníku. A leptá hliníkové nádobí. Když to tak zvážíte, je ta záliba v moučnících z rebarbory docela riskantní záležitost. Ne nepodobná pojídání rybě fugu. Pro vaše zdraví prostě není rebarbora zrovna výhra. Nit suchou nenecháme ani na fazolích. Ano, i ty jsou po stránce výživových látek dokonalé. Zvláště ty červené. Ale nesmíte je jíst syrové, nebo nedovařené. Toxických látek obsahují hezkou řádku: například nám už známou skupinu kyanogenních glykosidů - faseolunatin a linamarin, a taky fytohemaglutinin. Dalším „háčkem“ v jinak chutných fazolích jsou lektiny, které zvyšují srážlivost krve a shlukování červených krvinek. Pokud tedy fazole horkou vodou jen proženete, máte se nač těšit. Otrava se projevuje intenzivní nevolností, křečemi, průjmem, zvracením. Je to k přežití, ale současně také tuhá škola pro další život. Červené fazole je prostě třeba pořádně dlouho namáčet, a pak vytrvale vařit. Co má společného brambor a baklažán? Zdánlivě dva nepodobné plody – hlízy a bobule - k sobě mají těsně blízko. Patří do stejné čeledě, které vděčíme za mnohé. Ale hlíznaté brambory v sobě také nesou glykoalkaloidy, solanin a chakonin. Nic dobrého. I v tomhle případě si je rostliny vyvinuly v závodech ve zbrojení s nejrůznějšími býložravci. Proto jsou v největší míře koncentrovány v růstových a rozmnožovacích částech rostliny, květech a také pupenech na hlízách. Nejprve ty špatné zprávy: mohou vás zabít. Ale nedá se doufám počítat s tím, že byste snědli kilo nedozrálých syrových brambor. A ty dobré? Při teplotách nad 100° C se tyto látky rozkládají. I tak se hodí vědět, že zelené brambory se prostě nejí. A lilek vejcoplodý neboli baklažán? S tím je to podobné. Jedovatá je celá rostlina, včetně nedozrálých plodů. Pozor si mimochodem dejte i na nedozrálá rajčata, další příbuzné ze skupiny lilků. Ano, chutnají odporně. Také obsahují docela dost nepříjemných teratogenních látek, které mohou negativně ovlivnit vývoj plodu. Lilky jezte jen tepelně upravené, rajčata dozrálá. Ne vždy se ale vyplatí čekat na „totální zralost“. Chřest, který se považuje za delikatesu s pověstí životabudiče, se s narůstající zralostí stává nejedlým, a jeho plody – červené kuličky – jsou jedovaté.
