Za odpovědí na tuhle otázku nestojí počet na listu cirkulárky vylámaných zubů, ale vcelku sofistikovaný přístup. Doslova vídeňská práce, kterou na přelomu 19. a 20. století navrhl a rozpracoval rakouskouhersko-americký dendrolog, Gabriel Janka. Na jeho metodě je fascinují, jak s prominutím blbuvzdorná je. Používá se totiž bez větších úprav dodnes. Jak? Prostě vezmete ocelovou kuličku o průměru 11,28 milimetrů, a změříte sílu, jakou jste museli vyvinout na to, abyste ji z poloviny (tedy 5,64 mm) zamáčkli do podkladu zvoleného dřeva. Čím větší vynaložená energie, síla, tím je větší tvrdost dřeva. Hotovo. Pochopitelně, že to souvisí s „hrubostí zrna“ dřeva a celkovou hustotou dřeva. V průběhu dlouhých let se na celé metodě modifikovalo jen to, jak velká a tlustá má být ona ploška dřeva, kolik by měla mít relativní vlhkosti (počítá se přirozeně proschlé dřevo, s vlhkostí do 12 %), a že byste se neměli snažit onu kuličku tlačit do suku. Pak už je to jen o tom, z jaké části stromu ono dřevo pochází, nějaké to průměrování a na konci je přesvědčivý výsledek. Pana Janka tyto údaje zajímaly hlavně proto, že mezi dřevem hledal ideální materiál pro pokládku podlah. Netušil, že se jeho metoda bude aplikovat i na dřeva z exotických končin, o jejichž druzích se tehdy ještě ani nevědělo. A právě ty v současném světovém žebříčku tvrdosti vedou. Pro srovnání rekordů ale začneme od úplně opačného konce, od jednoho z nejměkčích. Tím je dřevo stromu balzovníku jihoamerického, balsa. Ještě donedávna to byl jeden z nejoblíbenějších materiálů modelářů. Dá se totiž krásně upravovat, je lehoučký. K tomu, abyste do něj onu ocelovou kuličku zatlačili, musíte vyvinout sílu 310 N. Jen kousek nad ním stojí dřevo cuipo, pocházející z kavanilesie. Mohutných stromů, dorůstajících výšky až 45 metrů. Jankův test jim přiřazuje tvrdost 330 N, což opravdu pořád nic není. Stačí na to i pořádně zabrat vlastníma rukama. Rozdíl jde dobře vidět u dalšího měkkého exempláře, s nímž už jsme v našich lesích důvěrně obeznámeni. Tím je borovice vejmutovka. Abychom na jejím podkladu zamáčkli onu kuličku (a to už ručně nepůjde), chce to sílu 1700 N. Balsa je tedy 5x „měkčí“, než naše borovice. Jen kousek nad vejmutovkou pak stojí lípa s 1800 N. I proto u nás byla tak oblíbeným materiálem řezbářů, a dodnes se nám připomíná v nejednom betlému. A když přidáme na síle? Protlačíme se až ke kaštanovníkům jedlým. Mají tvrdost kolem 2600 N. Kolem vyvinuté síly 4000 N pak začneme zatláčet kuličku do dřevěného podkladu u dřeva břízy papírovité.Není to sice v Česku původní druh, ale rozhodně patří k nejčastějším vysazovaným břízám v našich parcích. Zajímavost? Tahle bříza je tvrdší než mahagon, převzácné dřevo z tropů. Pořád jsme ale na samém začátku: třešeň, dub a modřín. Tady už se jsme překonali hranici 5000 N, a na kuličku musíme (u modřínu) navalit hmotnost 540 kilogramů. A tím už můžeme hranice známého opustit, a vyrazit za skutečnými šampiony. Když přitvrdíme, startovat ke skutečnému vrcholu můžeme od cebilu, tedy dřeva stromu Anadenanthera colubrina. V Evropě je znám spíše svými jedlými semínky yopo, vylámanými z jeho lusků. Na větvích byste si ale zuby vylámali. Průměrně naměřená tvrdost tohoto jihoamerického velikánu činí 16 150 N, a kuličku do podkladu tedy zatlačuje váha 1,6 tuny. Za ním následuje dřevo katalox – wamara pocházející ze stromů Swartzie, a pak růžím příbuzný ale fyzicky zcela nepodobný druh, strom Krugiodendron ferreum. Latinský druhový název ferreum u tohoto druhu rozhodně nelže, dřevní produkt je po právu přezdíván železným dřevem. Další výrazný posun v tvrdosti pak zaznamenáme u australské akácie (Acacia cambagei), a jejího dřeva gidgee. Za svou tvrdost – 18 990 N – vděčí především extrémním podmínkám a suchu, v němž roste. Pokud dosavadní uvedené druhy tvrdého dřeva mohly přivádět hlodající bobry k šílenství, u dalších by vzdal i červotoč se sbíječkou. Na řadě je totiž Lignum vitae, což velmi poeticky znamená Strom života. Snad proto, že život si vždycky najde cestu. Jedná se o dřevinu, která je doma v izolovaných koutech Venezuely, a místní domorodci ji považují za posvátnou, kvůli jejím léčivým vlastnostem. Španělé, kteří sem v 17. století dorazili, ji nejprve říkali palo santo, tedy svaté dřevo. A o něco později pak „bastard se zeleným srdcem“, protože tyto stromy se zelenavým jádrem dřeně odolávaly sekerám, a později nešly kácet ani obřími harvestory. Zvláštní, jak proměna pomístních názvů dokládá i změnu našeho vztahu k pralesům. Lignum santo nicméně produkuje opravdu vynikající dřevo, guayacan. A to disponuje tvrdostí 20 000 N. O třetí a druhé místo světového žebříčku tvrdosti se přetahují dvě blízce příbuzné (a často vzájemně zaměňované) dřeviny, česky známé jako kebračovník. A to buď Schinopsis brasiliensis nebo Schinopsis balansae. Prvnímu je bližší Brazílie, druhému spíš Paraguayi. Škůdci se jim vyhýbají z daleka, protože jejich dřevní hmota je tvořena až 60 % taninu. Super-hořkých tříslovin. Dřevo obou se nazývá quebracho, v případě brazilského quebracho barauna, a v druhém pak quebracho chamacoco. Jak už to tak s rekordy, kde jsou ve hře i geografické hranice států bývá, Brazilci i Paraguayi se přetahují o to, kdo to má tvrdší. I proto se pozice 2. a 3. místa průběžně mění. Jisté je, že ten lepší má momentálně 21 000 N. Vyrábí se tu z nich železniční pražce, které jsou v tropickém klimatu odolnější, než naše, betonové. Za vítězem musíme z jihu Ameriky do Austrálie. Jmenuje se Allocasuarina luehmannii, někdy jej najdeme pod českým názvem přesličkovník. Místní domorodí Aboridžinci jej nazývají buloke, což se náramně líbilo britským osadníkům. Připomínalo jim to totiž bull-oak, tedy býčí dub. Učiněné ztělesnění síly a tvrdosti. Dřevo svou extrémní tvrdostí odolává ohni, a v plamenech se netknuté nechává opalovat každou sezónu. Jeho tvrdost činí 22 500 N, na malinkatou ocelovou kuličku by tedy musela tlačit hmotnost 2,3 tun, aby se zanořila dostatečně hluboko. Buloke je v současnosti tím nejtvrdším dřevem, které se ve světě dá na komerční bázi sehnat. A znovu, pro porovnání – nejtvrdší dřevo světa je 161x tvrdší, než to nejměkčí, balsa. Buloke je 5x tvrdší, než naše duby.Zdroj: WoodDatabase.com, Janka hardness test