Organické zahradničení je poměrně neohraničený pojem aktivit, jež vychází z myšlenkových principů k přírodě blízkému a k životnímu prostředí šetrnému hospodaření. S definicemi tu ale musíme opatrně, protože si tu každý často dělá své vlastní. A jednotliví organičtí zahradníci se ne vždy úplně shodnou na tom, kudy běží hranice, a co už je moc. Ke stěžejním bodům organického zahradničení obecně patří hluboký zájem o stav a kvalitu obdělávané půdy; cílená snaha o zlepšení lokální biodiverzity; šetrné metody boje proti plevelům; odpovědné využívání přírodních zdrojů. Jenže už tady začínají první sváry a názorové třenice. Například tendence k vylepšování kvality půdy přihnojováním už jsou pro někoho postavené za limitem. Protože tím měníte něco, co je dané, a zasahujete tím do ekosystému, byť třeba pro výnosnost úrody prospěšně a s pomocí organických hnojiv z vlastního kurníku. Organické zahradničení by se totiž nemělo zvrhnout v hon za produktivitou, ani k tlaku na co největší úrodnost. Nemělo by se tu z mála dělat hodně, ale z mála nanejvýš tak přiměřeně. Sporné je i ono odpovědné využití přírodních zdrojů. Pokud za parného sucha zaléváte jako o život (abyste ochránili svou úrodu), už jste pro většinu pravověrných „organíků“ (organických-zahradníků) za čárou. Není to tedy jen o tom, že se zřeknete herbicidů a pytlů s NPK. Organické zahradničení má prostě své záludnosti. A jednou z nich je i trochu netradiční vztah ke škůdcům. Za škůdce jsou obvykle považováni živočichové, kteří nějak člověku vadí v jeho soustředěné činnosti. Háček je v tom, že ne každý tvor považovaný za škůdce škodí univerzálně, někteří škodí jen někomu a někdy. A dost často jen v reakci na konkrétní lidskou činnost. Typicky pak v zemědělské praxi shledáme, že škůdcem umí být kdeco. Hlodaví hmyzáci, jen třeba proto, že je magneticky z širokého okolí přitahuje prostřený stůl nějaké mnohahektarové monokultury. Ortodoxní organíci si dost zakládají na tom, že termín „škůdce“ je uměle vytvořenou záležitostí, a v organické zahradě nemá místo. Anebo ještě jinak – v organické zahradě je vždy místo i pro škůdce. Protože oni jsou zrovna tak součástí živé přírody, a jejich přítomnost mezi záhonky má své opodstatnění. „Neužitečná“ mandelinka nebo slimák má zrovna tak právo zabydlet se na vaší zahradě, jako třeba „užitečné“ slunéčko sedmitečné nebo včela medonosná. V ekosystému mají své místo a poslání všichni. Když tomu dáte trochu šanci, začne to dávat smysl.Škůdci nám totiž obvykle začnou škodit tím, že se někde houfně shluknou, a pak si třeba ve velkém pochutnávají na šťavnaté nati listoví. Což je průšvih, který konvenčně smýšlející zahradník bude řešit nějakým radikálním zásahem, postřikem. Organický zahradník ale nad svým počínáním přemýšlí a vidí, že se takovou nahloučení „škůdců“ nikde neobjeví jen tak samo od sebe. A je to pro něj spíš signálem, že něco udělal špatně. Třeba tím, že na jedné plošce vytvořil pro škůdce zbytečně lákavé nahromadění potravy. Strategické plánování je základ organického zahradničení: když vytvoříte záhonky směsné, poly-kulturní a permakulturní, kde se navzájem setkávají různé druhy plodin, protkané ještě doprovodnými rostlinami (které třeba některé škůdce odpuzují), zjistíte, že kritické nahloučení škůdců, jejich masivní invaze, nikdy nenastane. A o tom je. Ani v přírodě se normálně nestane, že by se na jednom fleku uchytil hektar jednolitého jednodruhového společenstva. Protože by ho dávno jeho přirození škůdci sežrali.Když máte dobře sestavenou osádku své organické zahrady, mandelinka k vám na návštěvu zavítat může, ale nezpůsobí tím katastrofu. Cílem organického zahradníka není vyhrát válku nad škůdci. Dělá to tak, aby s nimi bojovat vůbec nemusel. Protože ta správná, biologicky rozmanitá, udržitelná a pestře osázená zahrada by vlastně neměla být zahradou zbavenou škůdců. I Pan Hlemýžď v salátu nebo housenka běláska na zelí sem patří.Každý tvor má v ekosystému své místo. I ti, kteří jsou v konvenčním zahradničení považováni za škůdce. Každý hraje v potravním řetězci a svém životním prostředí důležitou roli, a jen to, že tuto roli sami nepovažujeme za důležitou nebo pro nás osobně přínosnou, nás ještě neospravedlňuje k jejich likvidaci. I když tu existují určité funkční hranice. Úplně nechceme, aby nám nějaký prevít – kterému nebudeme říkat škůdce – snědl celou úrodu. Co s tím? Organická zahrada, trochu nedokonale - ale přece - simuluje funkční ekosystém. A uvnitř jich to příroda většinou zařídí s přemnoženými druhy vztahy lovec-kořist. Když se někde sejde hodně škůdců, je jen otázkou času, než to přiláká někoho, kdo se jimi živí. V organickém zahradničení se snažíte o rovnováhu a pestrost, takže chcete do pospolitosti záhonků lákat i přirozené nepřátele svých nejčastějších škůdců.Když máte pestrost a diverzitu uvnitř zahrady, získáváte tím i recept na problém s přemnoženými škůdci. Jejich dravci, schopní regulovat početnost škůdců, už u vás beztak dávno žijí. Vyhubit a eliminovat všechny škůdce znamená připravit jejich přirozené nepřátele o potravu, přimět je k odstěhování (a zbavit se tím nejsnazšího přírodního řešení).Dobře to jde vidět na výsledcích konvenčního zahradničení, které po generace připomíná jen závody ve zbrojení. Závody, v nichž se neustále přidává a stupňuje síla arzenálu, ale dobojováno pořád není. Vždyť i ty mandelinky nebo mšice jsou dnes vůči postřikům odolnější, než před třiceti lety. Nechat škůdce žít, a mít po ruce jejich predátory, kteří jejich populace udrží na snesitelné míře, to je správné organické řešení. Správný organík si své „škůdce“ nikdy zcela nevyhubí. Protože nechce. Přírodu nemá za protivníka, ale spíš za knihu receptů. Z nichž některé jsou více a jiné méně stravitelné, ale dohromady spolu vytváří harmonii. Organík ví, že na zahradě není sám, a že nejde jen o jeho úrodu, užitek. Pokud si někdo myslí, že když místo Mospilanu 20SP použije na napadené rostliny ekologický postřik na bázi octa a třezalky, a tím si počíná naprosto organicky - je na omylu.Organicky pěstované plodiny totiž takový zásah nepotřebují. Samy o sobě jsou mnohem odolnější a schopnější čelit škůdcům, pokud jsou dostatečně zdravé, v kondici. Takže když na správná místa, do dobrých podmínek, vysadíme ty správné rostliny, dokáží se o sebe postarat. Dalším krokem je doprovodná výsadba, což je klíčová strategie ekologické ochrany proti škůdcům. Zahrnuje výběr rostlin, které si budou dobrými sousedy – vzájemně si zlepšují podmínky prostředí, přitahují užitečné tvory a/nebo odpuzují, matou nebo rozptylují určité druhy škůdců, aby jejich společníci byli v bezpečí.Že to někdy některé námi pěstované rostliny nezvládnou a škůdcům nakonec podlehnou? Ano. I o tom je život a příroda. A je to cenou za to opravdové organické zahradničení, v němž se šetří zdroje, ochraňuje půda, podporuje biodiverzita, a kde mají své místo pro život i „škůdci“.Zdroj: TreeHugger.com, RuralSprout.com