U nepálivých paprik, kapií, nám tradiční jednoletý způsob pěstování nikdy nevadil. Přeci jen, klima ve střední Evropě a střídání ročních období nějakým rostlinářským experimentům pod širým nebem moc nenahrávalo. Navíc je to i otázka pěstitelské praxe, a tu si u konzumních paprik držíme skoro beze změny od 16. století, kdy do našich končin poprvé zamířily ze své domoviny, zemí Střední Ameriky. U kapií jsme v průběhu staletí urputným šlechtěním směnili jejich víceletost, která nebyla v našem klimatu ku prospěchu, za schopnost dávat úrodou enormně velké a šťavnaté tlustostěnné dužnaté plody. Takže se dá se předpokládat, že většina těch klasických sladkých kapií a kozích rohů, odvozených od druhu Capsicum annuum, papriky seté, je dnes opravdu obyčejnými ročními rostlinami. Jenže u jejich divočejších příbuzných a předků, paprik pálivých, chilli, to tak jednoznačně neplatí. A dá se toho využít. Papriky vyvážené ze středoamerických kolonií začaly před staletími dotovat evropské (a později světové) trhy pikantním kořením, které bylo násobně levnější, stravitelnější a snad i chutnější, než černý pepř dovážený z Indie. Jejich popularita byla tak velká, že je s nadšením začali pěstovat a následně šlechtit dokonce i v zemích pepřových, kde panovaly obdobné klimatické podmínky, jako v Karibiku a na Yucatanu. Někdy mezi 16. a 18. stoletím se tak móda paprik rozšířila do Indie, Číny, Japonska, Vietnamu, celé Afriky, na evropský Balkán. Tím postupně vzniklo několik prokřížených základních druhů – paprika čínská (Capsicum chinense), p. chlupatá (C. pubescens), p. křídlatá (C. baccatum), p. křovitá (C. frutescens) a „naše“ paprika setá (Capsicum annuum), s nimiž máme co dočinění dnes. Které z nich jsou víceleté? V zásadě ty, které za staletí své řízené evoluce neopustily tropy, a u nichž byl při šlechtění kladen důraz na jiné rysy, než velikost a dužnatost plodů. Ale byla u nich pěstiteli preferována třeba zajímavá barva, tvar a hojnost plodů, jejich na pálivost. Odborníci se úplně neshodnou na tom, jestli ona prapůvodní paprika, z níž tohle všechno vzniklo, měla podobu nízkých keříčků nebo čtyřmetrového liánovitého stromu. Ale shodnou se, že většina „tropických“ paprik je vytrvalá. Což je pro náruživé pěstitele pálivých chilli paprik moc dobrá zpráva. Relativně pomalý růst a vývoj, počítaný u tropických kultivarů často na 130 slunečných dní, stejně jako brzký nástup chladného podzimu, neumožňuje plně rozvinout potenciál pěstěnců. Se kterými se fandové pikantních zážitků moří doslova od semínka, a investují do nich nemalé množství času a energie. Piplačka od semínka, která nakonec nedojde svého ohnivého naplnění, nepotěší. Když ale své pěstěnce včas zazimujete, získáte obrovský náskok. Už žádné moření se s jiffy, bavlnou nebo rockwoolem, do nichž pinzetkou vkládáte semínka, rosíte na ně a svítíte lampičkami. Žádné napjaté vyčkávání se zatajeným dechem na první klíčky, a to, jestli je sundá plíseň. V lednu už máte hotovou rostlinku se vším všudy, pořádný stonek, na kterém raší nové listy. Žádné super-opatrné temperování malých rostlinek - sazeniček, vyhřívaných přes den ve fóliovnících a sklenících na balkóně. Ne. Z kraje května už s přezimovanými rostlinami jdete do květu, a na začátku července už můžete poprvé vydatně sklízet. Náročné rostlinky pomalu vyzrávajících odrůd, které si dávají na čas, budou mít dva měsíce prázdnin a tropických teplot na to, aby došly až do cíle. V tom je síla přezimování. Přezimování je fantastické dobrodružství, ale při snění se musíme držet trochu při zemi. Ne každou chilli-krásku dokážete se stoprocentní jistotou protáhnout do dalšího roku. Vlastně, mortalita po první sezóně, dokud ještě úplně nevychytáte svou vlastní metodu, je dost děsivá. Řekněme kolem 80 %. Na druhé straně, pokud vám přežijí 2 rostliny z 10, dají vám příští rok tolik úrody, že to oněch 8 chybějících ve výnosu překoná. Opravdu. A to už za experiment stojí. Další nevýhoda? Přezimování je proces náročný na prostor. Ne každý má prostě tu ideální zimní zahradu k dispozici, a skladovat desítky květináčů není pro každého. A ano – v jasné výhodě jsou tu pěstitelé, kteří své papriky drží v květináčích, než ti, kteří jim dopřávají prostor pro růst ve volné půdě. Protože ti musí rostlinky vykopat, a přitom co nejméně poškodit jejich kořeny. Příležitostí k poškozování, úmyslnému i neúmyslnému, ale bude ještě dost. Prvním krokem, po patřičné selekci „silných a zdravých“ rostlin, by totiž mělo být jejich sestříhání. Preferenčně se snažte vybrat zástupce druhů C. pubescens s dřevnatícím stonkem, keříčky C. baccatum a křovité C. frutescens a C. chinense. Tam jsou počáteční šance na přežití přezimování nejvyšší. Se stříháním je potíž. Někdo doporučuje radikální redukci nadzemní části, na holý stonek s minimálním větvením a jedním nebo žádnými lístky. Další k tomu přidávají neméně radikální přesazení rostliny do květináče poloviční velikosti, spojené s prostříháním a redukcí kořenů. Je to masakr. Na druhé straně, přezimování můžete realizovat bez těchto zákroků, jen s tím, že postupně budete přes podzim odstraňovat zasychající části. A funguje to zrovna tak dobře. Platí, že když stříháte, tak ostrými a čistými nůžkami, hladkým řezem, bez oděrek. Usnadňuje to hojení a snižuje riziko infekcí. Snížení počtu listů a větvoví (ke které s podzimem zasycháním stejně dojde) zase snižuje poptávku rostlin po světle a nemusí investovat do jejich údržby. Odstraňování suchých a zasychajících částí jim šetří námahu a energii s vyživováním větví, které už jsou na odchodu. Odebírání suchých a opadaných listů slouží jako prevence vzniku plísní a houbovitých onemocnění. Které by možná nesundaly vaši zimující krásku, ale mohly by se snadno rozšířit třeba do vaší „školky“ pěstované od semínek. Zvlášť když používáte stejné nářadí. Přesazovat nebo ne? I tady se názory různí. Přesazením papričky do menšího šetříte prostor sobě, pro další ukládání. Ale jestli to prospěje i paprice, jejíž „život“ se na zimu stahuje pod zem? To už asi tolik ne. Musí se ale nechat, že v půdě zvenku si rostlinka přináší všechno: vajíčka a larvy hmyzu, zárodky škůdců, zdroje plísní. A o ty asi v zimovišti nestojíte. Pro jistotu s jejich přítomností ale počítejte. Mnohonožky, stínky, škvoři, mravenci a bohužel i ty věčně otravné a nezničitelné mšice se objevit mohou. Zimované papriky je tedy třeba umístit tam, kde hmyz tolik vadit nebude. Není proto od věci odstranit aspoň 10 centimetrů povrchového substrátu a nahradit jej na zimu čerstvým. S péčí to ale moc nepřehánějte – nezapomeňte, že u 8 z 10 je to „zbytečná práce“, a navíc ji budete dělat na jaře znovu. Nechejte raději papriky zabojovat o jejich existenci ve svém prostoru, a péči pak věnujte přeživším. A jaké podmínky paprikám pro zimování vytvořit? I tady se nachází dvě velké a naprosto odlišné množiny řešení. První sází na „vyvolanou dormanci“. Zimní spánek, pozastavený růst. Sestříhanou rostlinu při něm přesunete do šera až tmy. Sklepa, garáže.O rostlinu pak pečujete minimálně, její život přejde za tmy „do kořenů“, a z těch na jaře, poté co ji vynesete na světlo, víceméně obrazí. Je to metoda, která prý svědčí více paprikám s dřevitým stonkem. Údržba se omezuje na mírné vlhčení substrátu, který nesmí být mokrý (kvůli plísní a hnití), ale musí si udržet alespoň minimální vláhu u kořenů. To ostatně platí i pro druhou doporučovanou metodu. Při ní naopak dopřejete sestříhaným rostlinkám dostatek světla, až záplavu světla. V těch nejvíce prosluněných místnostech. Tady se udržují zelené, a zkouší produkovat první malé lístky. Oběma přístupům je společné, že okolní teplota nesmí klesnout ani krátkodobě pod 0°C. A neměla by se vlastně blížit ani kritickým 5°C. To, jaká teplota pro zimování je přesně vhodná… musí nakonec každý zjistit sám. Ozdobné keříky C. chinense jde dost dobře uchovat přes zimu v domácnosti, jako obyčejné pokojovky. Jiné druhy teplo domácnosti fatálně vyčerpává. Jsou exempláře, které si na okně po prostříhání lebedí, a nové lístky nasadí do dvou týdnů. Jiné vyčkávají týdny, měsíce, než se pokusí znovu začít růst. A, jak už to tak u experimentů bývá, je jen na vás zjistit, jestli je okno v obývacím pokoji, na chodbě nebo v zahradním domku postačující. Pokud vám přežije do dalšího roku jediná, je to dobrý začátek. Úspěšnost 10 % je běžná, 20 % slušná a 30 % + už docela expertní výkon. Na co se připravit? Počítejte, že si čerstvé lístky dokáží vyčíhat mšice. A bude to chtít rychlé řešení. Snažte se papričky držet odděleně (což při nedostatku místa snadné zrovna není), ušetříte se tím trápení s šířením plísní a chorob. Pohlídejte si konstantní teplotu v místě a (pokud jste vsadili na světlou variantu) dostatek denního světla v přirozeném rytmu. Dál už to chce jen trpělivost, která se vyplatí. Na jaro přeživší můžete přesadit do většího, výživnějšího substrátu, a pak už se jen můžete těšit na brzkou sklizeň. Zimování totiž přináší chilli-pěstování nový rozměr. Dává vám, i vašim rostlinkám čas, aby mohly rozvinout svůj potenciál. A jak tedy s tím sestříháváním? Čistě subjektivně, osobně? Dvoumetrového velikána z obřího květináče jsem na podzim zkrátil na metr (víc jsem si netroufal, bylo mi ho líto), a přenesl ho do „zimoviště“. Na světlou chodbu v patře domu, kde teplota neklesala pod 10°C. Kde dál postupně zasychal a ztrácel listí, které jsem odstraňoval (a zastřihával hnědnoucí části). V lednu už stonek měřil jen oněch 35-40 centimetrů, a začal obrážet lístečky. Šlo to tedy bez prvotního radikálního řezu a přesazování do menšího. Zkušenost každého se ale může lišit. Zimování s dormancí vyvolanou šerem takový efekt nemělo, a nevalně dopadla i snaha udržet rostliny při životě v pěstebním formátu pokojovek. Byť některé vydržely až do prosince. Sucho nebylo u rostlin problém, ale zásadním „nedostatkem“ se jevilo být málo světla. Kde ho bylo dost, papriky všech čtyř „druhů“ přežívaly. Celková úspěšnost experimentů se zimováním (různé metody, varianty sestříhávání, ne-přesazování, odlišné místnosti s různou teplotou a světlem) pro první sezónu byla bídná, kolem 3-5 %. Další sezóna zimování, s už vychytanými místy a druhy (včetně těch z loňského roku), kolem 25 %.
