Obtloustlý vousatý stařík Santa Claus si do našich srdcí zatím cestu nenašel, pořád raději tradičně věříme na Ježíška. Jiným importovaným obyčejům ale odoláváme o poznání méně úspěšně. Například oslavy dne lásky a zamilovaných na Sv. Valentýna se u nás už dost automaticky spojují s darováním drobných pozorností a květin. Když se nad tím zamyslíte, moc smyslu to nedává. Nemyslíme zrovna ten oslí můstek, jakým se dostaneme od dvou stejnojmenných světců-mučedníků z časů starého Říma až k darování bonboniér a pugétů. Ale spíš ten prostý fakt, že zima a měsíc únor jsou vlastně dost nelogické období pro darování kvetoucích květin. Není náhodou všude tam, kde Valentýna slaví, touhle dobou náhodou mráz a sníh? A jako skoro všechno nepatřičné a nelogické je i tahle jinak bohulibá praxe darování květin pro životní prostředí zhoubná. Za každou darovanou řezanou květinou z dovozu toho totiž stojí mnohem víc, než jsme asi schopni zdravým rozumem unést. Ale všechno postupně. Mezinárodní floristický byznys vydělá na produkci/prodeji řezaných květin kolem 101 miliard dolarů ročně. Pravda, ve Spojených státech dají ročně na zbrojení 7x víc, a 6x víc také celosvětově investujeme do rozvoje sportu. Ale pořád je to ohromný balík peněz. Zvlášť když vezmeme v potaz, že ještě v padesátých letech byl obrat z prodeje řezaných květin třiatřicetkrát menší. Zdá se, že květiny teď při nejrůznějších příležitostech darujeme mnohem častěji. Není to úplně pravda. Úměrně k výročím, svatbám i narozeninám darujeme vlastně pořád podobně, ale už zřídka se přitom obtěžujeme s květinami, které jsme sami vypěstovali na záhoncích. Je pro nás snazší zaplatit za hotový produkt, který si necháme zabalit. Místo vlastnoručně vypiplaného výpěstku tak raději dáváme (a dostáváme) něco, co jsme od někoho koupili. A trh na tuto zjednodušenou praxi pochopitelně reaguje. Proto tu máme obří pěstírny, skleníkové závody, banky sazenic, semen a cibulek. A obří byznys pře-prodejů, leteckého transportu a dovozu. Klidně si můžeme ukázat prstem. Holandsko je sice odpovědné jen za 10 % světové produkce řezaných květin, ale zajišťuje 60 % globálního exportu. Mezi největší světové dovozce řezaných květin patří USA a Japonsko. A největší pěstitele dnes najdeme v zemích, kde se květiny zase tak často nedarují: v Kolumbii, Keni, Ekvádoru a Etiopii. V Evropě je největší poptávka po řezaných květinách z dovozu v Německu (22 %), Francii (10 %) a Velké Británii (9 %). Češi k vidění v první desítce nejsou, což je možná dobře. Z dovozu řezaných květin totiž nevychází nic dobrého. Všechna ta krása totiž rozhodně není zadarmo. Někdy v 70. letech si kapitáni světového floristického průmyslu, Holanďani, spočítali, na kolik je vyjde provoz skleníků k celoročnímu pěstění rostlin. A zděsili se, protože vytápění skutečně nebylo zadarmo. Proto začali přesouvat produkční řetězce blíže k rovníku a na jižní polokouli, kde s teplem problémy nemají. Zprvu se to jevilo jako rozumné a dokonce ekologické opatření. Aby ne, jedna růže vypěstovaná v Keni „váží“ 0,5 kilogramu oxidu uhličitého, na emisích spojených s produkcí. Jedna růže ze skleníku v Holandsku pak šestkrát víc, tedy tři kila CO2. K váze čarokrásné růže z Keni je ale zapotřebí připočíst i dopravu do Evropy (do Holandska), odkud je re-distribuována vozy až k odběratelským řetězcům a prodejcům. Do Evropy se přitom dopravuje letecky, mezi sklady popojíždí náklaďáky. S chlazením v umělé atmosféře, s podsvícením, aby vydržela co nejdéle čerstvá. Jedna jediná „šetrná“ růže tak váží jen ve vyprodukovaném emisním uhlíku tolik, co průměrná cihla. A na cihle plné mouru a popílku, byť darované z lásky, nic lichotivého není. Holanďané, a po nich další velkoproducenti květin, sice zdařile ušetřili přesunem pěstování květin do teplých krajů za skleníky, ale dál to s tou udržitelností úplně nedomysleli. Ekvádor ani Keňa nepatří ke státům, které by měly nadbytek vody. A 45 % jejich „virtuálního exportu“ vody, zhruba 900 kubíků na hektar oseté plochy měsíčně, připadá právě na pěstování okrasných květin. Kterých se nenají. Jen jejich pěstováním vyčerpávají vlastní půdu a zbavují se vlastních omezených vodních zdrojů, které by mohly využít třeba k pěstování potravin. Zadarmo to samozřejmě nedělají, ale rozhodně na tom nebohatnou tak, jako evropští distributoři. Navíc se s mezinárodním obchodem s květinami pojí jeden podstatný háček. Trh je to až do krajnosti křehký, nestabilní, podléhající módním výkyvům. Takže si můžeme představit situaci, kdy jihoamerický nebo africký zemědělec dá přednost finančně pro něj výhodnějšímu pěstování růží. Jenže Evropani letos tolik kytek dávat nebudou. Třeba kvůli covid-19. Nebude ani odbyt pro květiny, ani peníze. A jen vypěstovaných růží se nešťastný zemědělec nenají. Ve zmíněných zemích je považováno pěstování okrasných rostlin za hlavní příčinu ohrožení potravní bezpečnosti, hned po klimatických změnách. A je tu ještě jedna maličkost. Udržet rostliny zdravé, v prémiové kvalitě, bez škůdců… k tomu je zapotřebí spousta postřiků, chemie, hnojiv. Netřeba to zbytečně dramatizovat, protože nikdo přesně netuší, kolik těch postřiků je vlastně zapotřebí. Zmíněné státy to totiž s péčí o životní prostředí zrovna nepřehání, a nikdo jim ani neukládá povinnost evidovat, jaké preparáty byly k ošetření kvetoucích rostlin použity. Jak to? Květiny z dovozu nejsou potravinou, a tak se pesticidní přípravky nemusí administrativně vykazovat. Ví se něco o fumigaci květů methylbromidem, i o tom, že kolumbijská květinová jednička, společnost Florverde, používá k ošetření jednoho hektaru květinových záhonků 105 kilogramů pesticidních přípravků (to je skoro desetinásobek toho, co potkáte na řepkovém poli), z nichž 36 % patří mezi velmi rizikové. Že se přitom znečišťují vodní zdroje, otravuje půda a hubí hmyz je nasnadě. Když to posčítáte, nabízí řezané květiny vůně, ke kterým by vás to nejspíš nesvádělo přivonět. Prchavá a pomíjivá krása darovaných řezaných květin se prostě nejeví rozumně, hospodárně, ekologicky. A jak to celé souvisí s Valentýnem? Ten je v kalendáři byznys-floristů dnem zásadního obratu. Nikdy jindy se nepovede, že by se podařilo globálně prodat kolem 100 milionů růží za jediný den. Jen na svátek zamilovaných, den, kdy se celosvětově prodá květin za 33 miliard dolarů. Jenže tyhle růže a další krásky prostě mají víc než jen fyzické trny. V místě, kde byly vypěstovány, cestou, jakou se ubíraly, za nimi zůstává opravdu nehezká stopa. Trvalejší, než celá jejich existence.Je špatné dělat radost květinami? Určitě ne! Ale vzdejte přitom trochu hold práci našich zahradníkům. Výpěstky z jejich záhonků možná neoplývají exotikou. Zato jsou to květiny poctivé, čisté a upřímné. Nemusí cestovat 11 000 kilometrů letadlem do Evropy. Nejsou jedním z 8 miliard exemplářů, vypěstovaných v holandských průmyslových sklenících. Jsou originální. Takové, které láska a zamilovaní skutečně ocení.Zdroj: ČeskéStavby.cz, NWF.org, PolicyForum.net, ITtimes.com, nbcnews.com, tree-nation.com