Když otočíme kohoutkem vodovodní baterie, očekáváme, že z ní poteče voda. Teplá, pokud si to přejeme. Nepřemýšlíme nad tím, jak se tenhle všední zázrak – který je spoustě lidí na planetě Zemi ještě vzdálený – děje. Prostě to tak je, a počítáme s tím. Zrovna tak automaticky počítáme s dalšími všednostmi, které se tak nějak bez našeho přičinění „dějí“.Třeba to, že odpadky které vyneseme, zmizí. Že je někdo vyveze dříve, než začnou z popelnice přetékat na chodník. Ono svážení odpadků je přitom - jako všechny ty všednosti, které považujeme z automatické - z hlediska praktického plánování docela solidní věda. Jak to?Stačí se zamyslet nad tím, jak si to vlastně sami představujeme. Z plné popelnice se má stát prázdná, ale ideálně tak, aby se to obešlo bez naší přímé účasti. Nechceme kolem vytřepávaných popelnic procházet cestou do práce nebo do školy, snad abychom od nich třeba nějak nenačichli. Nechceme, aby nás randál vynášených popelnic předčasně vytáhl z postele, nebo aby nás probouzel ze spaní. Určitě nestojíme o to, aby nám popelářské auto zablokovalo cestu, kterou jedeme z nebo do práce. Přeci nepřijedeme pozdě kvůli popelářům, že?Naše nevyřčená přání tak předem rozhodují o časech svozu a trasách. A ti „popeláři“ toho musí brát do úvahy ještě mnohem víc. Z hlediska celkových nákladů a efektivity provozu by se různé trasy svozu neměly překrývat, a jednotlivé trasy by neměly být fragmentované. Popeláři by neměli skákat od jednoho vzdáleného místa k druhému, ale měli by postupovat metodicky. Tak, aby za nimi zůstala „čistá“ celá čtvrť nebo vesnice, a ne jen půlka hotové práce.Trasa by měla být rozvržena tak, aby začínala ideálně na nejvyšším bodu, a z té pozice by postupně klesala dolů. Proč? Je to úspornější, než „tlačit“ odpad do kopce, žere to méně pohonných hmot.Ale pozor, počáteční bod každé trasy by měl být co nejblíž garáže svozové služby – aby auta nejezdila naprázdno - poslední bod svozu by zase měl být co nejblíž místu, kam se sesbíraný odpad zaváží ke zpracování. Při plánování je třeba vzít v potaz, že ulice, které jsou vytížené a trpí dopravními špičkami, by neměly být navštěvovány popeláři během těch kritických zátěžových hodin. A ulicemi s rezidenční zástavbou by zase popelářské vozy neměly projíždět vícekrát za den, protože to by nikomu nevonělo. Zažitá praxe taky velí, že pokud se objíždí celé městské bloky, je to lepší proti směru hodinových ručiček.Přidejte k tomu běžná dopravní omezení, fyzický stav, šířku a přehlednost vozovek a pochopitelně ta naše velkopanská přání o tom, kdy si popeláře nepřejeme vidět ani slyšet – a vznikne vám nesmírně složitý mechanismus, kde kvůli maličkosti může selhat všechno. Přitom k tomu stačí opravdu málo – čas svozu je totiž rozplánován podle docela přesného harmonogramu, tak, aby se těžká popelářská auta nepotkala s těžkými auty jiných služeb. A to se pořád bavíme jen o svozu komunálního netříděného odpadu – klasických popelnic anebo černých kontejnerů - nikoliv toho tříděného.Protože ten do celé té rovnice s mnoha proměnnými a neznámými vnáší další nové prvky. Především proto, že jeho objem v průběhu roku kolísá. Někdy předvídatelně – kolem štědrých vánočních svátků je zkrátka v odpadu více obalových materiálů, hnědé kontejnery s BIO se plní především přes vegetační sezónu – ale jindy zcela nepředvídatelně. Jak moc bude přibývat plastů, to se předem těžko odhaduje. Svoz separovaného odpadu znamená vnést do plánu trochu jiné trasy i jiné termíny. Je třeba je navrhnout jinak, než svoz komunálního odpadu. A stejně se nedá předvídat všechno.Pokud se například rozhodnete spáchat generální úklid domácnosti anebo vyklízíte byt po babičce, dokážete objem kontejnerů hravě zaplnit za celou ulici. Jejíž obyvatelé pak začnou svůj standardní tříděný odpad skládat hned vedle kontejnerů. To, co by jindy počkalo týden, je plné za den.Když popeláři k takovému hnízdu přijedou, mechanizace jim moc platná není a musí to ručně pouklízet. Stojí je to spoustu času, který jim pak jinde na trati bude chybět. Ostatně i ono optimální rozmístění kontejnerů je docela slušná matematika: nikdo je nechce mít hned za dveřmi. Ale všichni to k nim chtějí mít blízko. Projevuje se to i prakticky - s každým krokem navíc, kteří lidé musí s tříděnými odpadky učinit, se snižuje ochota třídit. A tam, kde by se nám třeba kontejnery líbily, není místo pro popelářský vůz.Rozplánování stanovišť pro kontejnery se přitom zpravidla vždy děje až ex-post. Třeba poté, co na ulici proběhne rekonstrukce bytového domu, a počet obyvatel se zvýší třeba o padesátku. Než ale někomu docvakne, že se tím výrazně zvýšil i objem odpadu a bylo by třeba svážet odtud častěji? To už developery netrápí. A na koho se bude nadávat? Na popeláře. Popeláři to lehké nemají. Platí, že je nikdo nechce vidět ani potkat, všude musí být včas a nikde pozdě. Lidé si jich všimnou jen tehdy, když se něco pokazí - a když popelnice, která měla být prázdná, zůstává nevysypaná.Přitom o tom, že na svoz odpadů žádná radnice neplýtvá prostředky a popeláři si rozhodně nevydělávají královsky, asi netřeba pochybovat. A to jim s chvályhodnými tendencemi k většímu třídění odpadů, recyklaci, práce jen přibývá. Přitom nebýt popelářů, ulice vesnic i měst by vypadaly o dost jinak. Stačí totiž, aby popelnice stála vystrčená na chodníku o chvilku déle – a začne se do ní opírat slunce, které se postará o pořádný zápach. Anebo do ní omylem strčí někdo, kdo ji rozhodně znovu sbírat nebude.Svoz odpadů se děje tak nějak automaticky, bez našeho vědomí a přičinění. Že za tím ale stojí pořádná práce a spousta plánování by se zapomínat nemělo. Je to hodně křehký zázrak, známka vyspělé civilizace. Která mimo jiné stojí na „neviditelných“ popelářích.Zdroj: kellerherenenvironmental.com, TheConversation.com, CSIR.co.za, testbook.com