Nádech, výdech. V průměru 13× do minuty to děláme všichni, za celý den pak klidně 16-23000×. Po zhruba půllitrových objemech tak do svých plic dostáváme a vydáváme vzduch. S každým takovým výdechem do svého okolí uvolňujeme „vydýchaný vzduch“ a čekáme, že se nadechneme toho čerstvého. Nic na tom není, tedy pokud k téhle plicní rozcvičce nedochází v uzavřeném prostoru. Pod střechou, v interiéru, doma. Tam je totiž toho čerstvého k dostání jen omezený objem. Vzduch, který se z nás dere při výdechu, v sobě nese koncentraci přibližně 40 000 ppm oxidu uhličitého (na metr krychlový). Ten čerstvý by zase neměl obsahovat více než 400 ppm oxidu uhličitého. Nicméně soustavným vydechováním se tak vzduch kolem nás začne sytit oxidem uhličitým, jeho koncentrace začne v nevětraném prostoru narůstat. Takže můžeme poměrně záhy začít dýchat i vzduch, který má k čerstvosti daleko. Takový, jehož koncentrace oxidu uhličitého se už kvůli promíchávání se vzduchem vydýchaným navýšila. Když je to kolem 700 – 900 ppm CO2 (pořád na metr krychlový), dá se to bez obtíží snést, ale jakmile se přiblížíme k tisícovce, začínají problémy. Nečerstvý vydýchaný vzduch, plný CO2, který znovu vdechujeme, nás totiž vyčerpává, unavuje. Dýchat jej vytrvale, to znamená zadělávat si na stupňující se respirační problémy: astma, alergii nebo taky zvýšit riziko rozvoje rakoviny plic. Bez čerstvého vzduchu to prostě dlouhodobě nejde. V průměru se počítá okolo 15-25 metrů krychlových čerstvého vzduchu na člověka za hodinu. Takže v normálním pokoji 5x5 metrů bude pro jednu osobu vydýcháno za zhruba 2 hodiny. Pokud se tam sejdou osoby dvě, tři… Hodí se rovněž zmínit, že čerstvý vzduch se bude rychleji stávat nečerstvým tam, kde se odpařuje vlhkost (při sušení prádla, při žehlení); při vaření v kuchyni, nebo když na stole necháte romanticky hořet pár svíček. A taky, že ne vždy je to jen o oxidu uhličitém. Potřeba větrat narůstá třeba kolem často používaných kopírek a tiskáren (když máte domácí pracovnu), tam, kde jsou skladovány nejrůznější čisticí prostředky a domácí chemie, na toaletách a v koupelnách, které ledacos „vydechují“ dovnitř místností svými výlevkami a odpady. Nebo v místnostech, které jsou nějak prostorově napojeny na garáže a dílny, kde je vzduch prosycený rozpouštědly a těkavými organickými látkami. Tam, odkud z obkladů, sádrokartonů, barev a plastů unikají třeba ftaláty nebo formaldehyd. Teorie je jasná – vydýchaný pryč a čerstvý vzduch dovnitř – ale jak na to? Otevřu okno a je hotovo? Tak snadné to není. Předně, větrat v domácnosti se musí pravidelně. V zažitém rytmu by to mohlo fungovat třeba tak, že vyvětráte ráno (poté, co jste celou noc vydýchávali nečerstvý vzduch, to bude zapotřebí); pak po poledni (protože se doma vařilo, nebo jste dorazili z práce) a naposled ještě jednou, než půjdete ulehnout. Tedy, minimálně - 3x denně. V kuchyních, koupelnách, na toaletách – v místnostech, kde tráví čas pohromadě více lidí – v dětských pokojích, kde se řádí – pak klidně i častěji.Hlavně ale musíte větrat dobře. Co to obnáší? Ono kouzelně rovnovážné – ani málo, ani moc. Když je za okny teplo, přes jaro/léto, můžete si dovolit větrat řekněme dlouhodoběji. Klidně i 20-30 minut každý pokoj. V zimě je účelnější interval větrání zkrátit, na 4-8 minut, nebo ještě kratší dobu – ale pak je nutné větrat častěji. Čím je venku chladněji, tím se větrá kratší dobu, za mrazu je to skutečně jen o minutkách. Větrat příliš krátce znamená neobměnit vydýchaný vzduch za čerstvý. Ale je to pořád lepší, než nevětrat vůbec, anebo naopak větrat moc dlouho. To byste se v zimě za teplo nedoplatili. Není to samozřejmě jediný limit pro větrání. Jestli trpíte alergií na pyly, na jaro plné květů raději moc nevětrejte. Větrat se také nedoporučuje za deště. Protože se tím do interiéru dostává vlhkostí nasycený vzduch. Který bude kondenzovat, a podporovat růst nejrůznějších plísní. Větrat za deště, když už máte doma problémy s vlhkostí, je vyloženě špatný nápad. Ale pozor – pokud doma máte někoho s alergií na pyly, je doba těsně po dešti pro jarní větrání pro něj to nejlepší. Dráždivé částice totiž z povrchů právě odplavila voda, a alergik se konečně může trochu nadechnout. Peklíčko si taky můžete připravit větráním u nějakého místa s notoricky znečištěným ovzduším. Zvláště v zimě – když tedy nechcete otevřenými okny vytápět celé město – musíte větrat efektivně. Ideálně průvanem. Z pokoje do pokoje, z jedná strany domu na druhou, z přízemí ven střešními okny (komínový efekt). Může pomoci, když zrovna venku fouká. Ale jinak průvanu, oné snahy o vyrovnání tlakových a teplotních rozdílů vzdušných mas uvnitř a vně, dosáhnete nejsnadněji tím, když v jednom pokoji otevřete „malý“ otvor a v druhém „velký“. Například jednu polovinu okna vs. obě křídla oken. Pak to má větší tah. Samozřejmě, v závislosti na uspořádání místností, oken. Zimní větrání má svá pravidla, protože s ventilací se to nemá – z důvodu tepelných ztrát – přehánět. Krátké větrání přispěje k výměně vzduchové hmoty, vzduch se ochladí, ale stěny a podlahy zůstanou pořád rozehřáté. Hodí se myslet na to, že se studeným čerstvým vzduchem do domu přichází i vlhkost. Která nejspíš bude někde kondenzovat. Takže se hodí sladit režim domácí teploty a větrání s aktuální vlhkostí vzduchu. Pokud je relativní vzdušná vlhkost nad 60 %, bude lepší chvilku vyhřívat a nevětrat.A jak v zimě určitě nevětrat? Tak, jak nám to dobře fungovalo přes léto – mikroventilací. Mikroventilace je v zimě špatný nápad. Místnosti totiž nedokáže efektivně vyvětrat; její jemné kování může snadno namrzat a poškozovat se, a spíš než by větrala, jen konstantně ochlazuje své okolí. V zimě je to prostě lepší otevřeným oknem a intenzivně, než pomalu a po troškách. A samozřejmě – když zrovna větráte – hodí se ztlumit topení. Větrat je zapotřebí, v zimě zvlášť. Ale musí se to dělat dobře.Zdroj: Radomír Dohnal, ČESKÉSTAVBY.cz