Splést se někdy může každý, ale ne každý přestřelí tak, jako Charles Elton v roce 1966. Kdo? Slavný britský zoolog a ekolog. Ten si totiž troufnul tvrdit, že z hlediska existence živočichů na území lidských sídel nehrají okrasné a produkční zahrady dohromady pražádnou roli. Dokonce je označil za biologické pouště. A nic na tom neubírá, že hovořil o zahrádkách v Anglii.Jak ukázala budoucnost - a navázaný výzkum těch, které svým pomýleným tvrzením popíchnul – zahrady mají k biologickým pouštím opravdu hodně daleko. Je to s nimi docela opačně. Fungují spíš jako ostrůvky biodiverzity, oázy plné života. A vzhledem k tomu, že často tvoří až padesát procent podílu z veškeré zeleně v lidských sídlech, je jejich význam pro volně žijící živočichy a planě rostoucí rostliny opravdu zásadní. Názorným příkladem může být studie Jennifer Owenové, která se rozhodla zmapovat všechny druhy rostlin a živočichů na své „průměrné“ zahradě v Leicesteru. Ta práce se v případě její parcely o výměře 741 metrů čtverečních natáhla na třicet let, a sepsala o tom celou knihu. Protože rozmanité druhy živočichů a rostlin na tu její zahradu přicházely a odcházely.Její soupiska po třiceti letech počítání zahrnovala 2673 druhů. Z nichž dvacet bylo popsáno na území Velké Británie vůbec poprvé, a šest bylo světové vědě dosud neznámých. To už je docela Amazonie, byť na menším záhumenku.Co z toho plyne?Tedy kromě toho, že i slovutní výzkumníci se někdy mohou plést, a že zahrady mohou z hlediska biodiverzity být zatraceně důležité? Například z toho plyne docela velké dohadování o tom, jak to s tou prospěšností zahrad v současnosti je, a jak je třeba učinit o něco prospěšnější. Otázky jako: Jestli by třeba zahrady nepodporovaly životní prostředí (okolní faunu a flóru) o něco více, kdyby byly seskládané jen z druhů domácích, původních, a ne z druhů importovaných, nepůvodních?Pokud se přidržíme příkladů z ostrovní Británie (ale věřte, že situace u nás není nepodobná), průměrné složení vegetace zahrádek nějakou původnost moc neodráží.Britové zjistili (napříč pěti svými městy a 267 jejich zahrádkami), že z 1056 výzkumníky dohromady zaznamenaných druhů bylo 30 procent domácích, původních – a 70 procent importovaných, nepůvodních. S dodatkem, že asi třetina z těch „původních“ byly dočista obyčejné plevele. Žádné kriticky ohrožené druhy a botanické špeky. Ti samí Britové jsou do ochrany přírody, pokud k ní mohou přispět z pohodlí vlastní zahrady, docela zapálení. A proto začali dumat nad tím, zda by své přírodě neprospěli víc, kdyby na svých zahradách měli méně importovaných druhů a domácích plevelů, a více druhů rostlin „hodnotných“.Řekněme například lučních nebo mokřadních květin.Utvořilo se tam i jakési hnutí botanických puristů, které o dosažení té čistoty původu a posílení ne-importované regionální druhové pestrosti zahrad usiluje. Snaží se mýtit druhy nepůvodní a nahrazovat je do-vysazenými a do-vysetými druhy původními.Dá se ne-zahradnicky rýpnout, že jinde než na zahrádkách jim to moc nejde, a na exotiku importovanou odkudsi z Pákistánu v jiných oblastech docela zle dojíždí.Nicméně i na těch zahrádkách se s postupem času ukázalo, že původnost přítomných druhů zase až tak podstatná není. Tou hlavní výhodou druhů domácích, původních je, že dobře snáší místní klima. Umí přežít chladné a deštivé počasí, včetně nevlídné zimy, na které jsou většinou lépe adaptované, než druhy nepůvodní. Jinak ale nic moc navíc nesvedou.Navíc druhy původní, domácí – puristé prominou – totiž nebývají nijak zvlášť zajímavé na pohled. Jsou okoukané, nepřekvapivé. A přitom jeden z hlavních důvodů, proč vůbec nějakou okrasnou zahradu zařizujeme, je její estetické hledisko. Naše ochota starat se o zahradu plyne z toho, že chceme, aby vypadala mimořádně, krásně. A ne nutně jako „obyčejná“ louka.Sáhnout po druzích nepůvodních znamená přenést na zahradu širší škálu tvarů a barev, udělat ji pestřejší, zajímavější, krásnější. A není to jen o estetice. Taková pak může v důsledku prospívat místním druhům živočichů, například hmyzu, mnohem lépe, než zahrada osetá druhy domácími.Jak to? Už jen tím, že nabídne více tvarů a barev, které zvědavý hmyz lákají. Tím, že na zahradě můžeme mít díky nepůvodním i takové druhy, které poskytují nektar v době, kdy ještě/už naše domácí druhy nekvetou.Třeba (skoro domácí) zlatobýl určitě není špatným zdrojem nektaru, ale na podzim odkvete mnohem dříve, než (nepůvodní) komule Davidova. Sázka čistě jen na druhy původních keřů by se tak vlastně moc prospěšně neprojevila, jako když budeme pracovat i s druhy nepůvodními.Britští zahrádkáři například úporně řeší, co se sněženkami.Ano, co s „naší“ sněženkou podsněžníkem (Galanthus nivalis). U nich je totiž nepůvodním druhem, který si přivezli – přesně to neví – nejspíš na počátku 18. století. Mají ji za import, druh, který není domácí. Takže by ji jejich botaničtí puristé nejradši vyřadili ze zahrádek. Jenže ta sněženka je fakt krásná a všem se líbí. Navíc začíná kvést v době (tak proč se jí asi říká podsněžník), kdy jiné druhy rostlin mají do kvetení ještě týdny času.Jako první zdroj nektaru je tedy pro jejich místní druhy hmyzu, které se probudily o něco dřív, nezastupitelná. Bez nepůvodní sněženky by hmyzu na ostrovech bylo hůř. U nás bychom zrovna tak mohli řešit ne zrovna původní talovín zimní (Eranthis hyemalis), který je doma „kdesi dole za Alpami“. V Itálii, Francii, na Balkánu. Taky kvete časně na jaře, a v našich zahrádkách docela dobře zdomácněl. Jeho původnost sice není na výši, ale svou roli u nás plní. Pro okrasu i pro hmyz. Proto ho máme rádi.Přehnaný hon za původností, jako všechno přehnané, škodí. On totiž počet živočišných druhů v zahradě téměř vůbec nesouvisí s původností rostlin. Jim je to docela jedno. Počet živočišných druhů na zahradě závisí spíše na jejich kvalitě (nektaru) a celkové rozmanitosti rostlin.To, že zahrady oseté druhy domácími, původními, jsou pro volně žijící živočichy lepší, je zkrátka mýtus.Pestřejší je vždy lepší. A dokládají to i studie, které britští botaničtí puristé čtou jen neradi. Ukazují jim totiž velmi názorně, že zahrady záměrně složené jen z původních druhů rostlin jsou v průměru méně druhově bohaté, než ty, na kterých si zahradníci vysazují přepestrou směs druhů různého původu. V přírodním prostředí často dominuje jeden nebo několik málo druhů rostlin. Zato aktivní péče zahradníků o zahrady - přidávání nových rostlin a neustálé narušování rostlinných společenstev, aby žádná rostlina nepřevládla - vytváří vysokou úroveň druhové bohatosti.Zahradničení jako takové je pro volně žijící živočichy celkově velmi dobré právě díky této vysoké bohatosti rostlin.Když k tomu připočteme velkou rozmanitost vegetačních struktur, které se v zahradách nacházejí, se všemi těmi stromy, keři, bylinami a dalšími druhy, získáme opravdu širokou škálu nik. Příležitostí pro volně žijící živočichy.Chybu může udělat každý. I zoolog a ekolog Charles Elton. A chybou by bylo soustředit se čistě při osazování vlastní zahrádky jen na druhy domácí, původní. Protože naše zahrada může skvěle posloužit jako ostrůvek života. A když ten ostrůvek bude druhově pestřejší, nabídne širší prostor k životu většímu počtu druhů.Zdroj: gardenmyths.com, woodlandtrust.org.uk, wikipedia.org, rhs.org.uk, wlgf.org, Journal of Vegetation Science
