Jen náklady ročně spojené se zahlazováním korozních škod a odstávek s nimi spojených nás v Čechách ročně přijdou na 130 miliard korun. Tedy 3-5 % HDP. A nejvíc na tom bolí skutečnost, že většina z těch enormních výdajů je zbytečných. Dá se jim totiž předcházet, pravidelnou údržbou, péčí, anti-korozními nátěry, odrezovači a ochrannými povrchy. I když příklad se zrezlými miliardami dává názorně širokou perspektivu a hezky zvedá ze židle, doma obvykle řešíme menší výdaje. Pro naši osobní finanční situaci ale stejně nemilých. Zrezivělé nářadí od pilníku po řetěz na motorovce, zarezlé panty a zámky, nehybné a zakousnuté otočné kohouty a rzí zatuhlé páky, odlupující se podlážka podvozku po zimě dobře prosoleného auta. Co s tím? Chytráci poradí, že nejlepší je rzi předcházet prevencí. To je doporučení přímo na medaili. Jenže když už se nám to loupe? Využít můžete následující tipy. S tím, že odstraněním rzi starost a péče teprve začíná. A zcela logicky – pro konkrétní metody záleží pochopitelně, se součástkou jakých parametrů a stupně koroze budete pracovat. Pískovat zrezivělý zámek je podobně nešťastné, jako mazat podvozek auta horkým sádlem. Ale všechno postupně. Rez je obvykle porézní, nekompaktní, svou chemickou skladbou poměrně pestrá. Svým způsobem připomíná strup. Proto není takový problém (většinou) odstranit ji mechanicky. Odbrousit, odřít. Vyzkoušejte smirkový papír patřičné zrnitosti, abyste zasáhli „strup“ ale neznehodnotili okolní povrch. U větších ploch a hlubších proreznutí můžete využít ocelových/drátěných kartáčů. Spoustu pracné dřiny vám ulehčí brusné kotouče a frézy, pokud jimi tedy disponujete. Někdy je dobré rozrušit a „načít“ zrezavělý povrch kartáčem, a pak zapůsobit plošně bruskou. V kombinaci se speciálním přípravkem, odrezovačem (většinou na chlorové nebo fosforové bázi) dobře funguje i odlupování. Vyklepávání rzi ze spár a nedostupných rohů se provádí jehlovým kladívkem (ale jde „vyťukat“ i hřebíkem/dlátkem a kladivem). Povrch můžete od rzi očistit částečně i plamenem, byť tahle metoda má k dokonalosti daleko. Plošně rozsáhlé rezavé povrchy můžete zkusit opískovat (je třeba abrazivum menších rozměrů, částečky okolo 0,2-0,5 mm), a velké divy se dají dělat i s výkonnostní wapkou. Zvlášť takovou, která vodu na čistění předehřívá. Pod párou totiž rez „měkne“. Pořád je to ale o tom, že si ušetříte jen část námahy, a nakonec stejně skončíte u jemného smirku. Odstranění rzi musí být dokonalé, protože její zoxidované stroupky by posloužily jako zárodky dalšímu reznutí. O tom, že rez je pěkný prevít, se po pár hodinách drhnutí kartáčem přesvědčíte sami. A také zjistíte, že bodově „prorostlá“ rez se bez totálního zbroušení až zahloubení povrchu odstraňuje opravdu těžko. Zvlášť u členitých součástek je to skoro až neřešitelné. Tedy, pokud nesáhnete po chemii. Buď po průmyslových odrezovačích - které jsou vznešeně nazývány kapalnými konvertory rzi. Nebo chemických lázních, které jsou sice stoprocentně účinné (i proto je v měřítkách fabriky používají tak rádi), ale pro jednotlivce zůstávají dost nákladné. Než si pořizovat pár litrů kyseliny fosforečné, a dostat se tak do hledáčku Ministerstva vnitra, je lepší onu součástku zanést k odreznutí a renovaci profíkům. Anebo pokud se nebojíte trochy poctivého kutilství, můžete vyzkoušet elektrolýzu kovů. Co bude zapotřebí? Zdroj proudu (od 0,5 do 3 ampér), nevodivou nádobu pro elektrolyt – do níž zrezlou součástku ponoříte, dvě elektrody (anodu a katodu). Popis téhle navýsost užitečné finty by ale byl nad rámec textu, takže si o tom dopředu jistě něco ještě nastudujte (zdroj1, zdroj2, zdroj3). Člověk má pocit, že když si jde pro něco do spíže, nezahrává si s chemií. Ale korozi-likvidující reakce, vyvolané s pomocí poživatin a dochucovadel, nejsou ničím jiným. Přesto jim důvěřujeme o něco víc. Po čem tedy sáhnout? Začnete třeba horkým (rozpuštěným) vepřovým sádlem, které z rezavých povrchů vytlačuje vodu, a tím rez odlupuje. Stačí jen nechat chvilku působit, a pak setřít. Domácí chemickou lázeň můžete také vyrobit z octa (přeci jen, je to slabá kyselina). Zrezivělou součástku v ní nechte poležet přes noc, a ráno budete příjemně překvapení. Podobné je to i s lázni citronovou, ať už s „citronkou“ nebo vymačkanou šťávou. Funguje to možná až moc dobře, protože dolů jde rez i barva. Velmi dobře na maloplošnou a nepříliš hlubokou rez zabírá i kyselina orto-fosforečná. Kde ji sehnat? Nemusíte chodit daleko, nachází se v každé láhvi osvěžujícího nápoje. Reklamu mu dělat nebudeme, ale asi víte – původně obsahoval listy koky, červenobílé logo, otravné vánoční reklamy. Tak ten. V jedné dvoulitrovce je této kyseliny srovnatelné množství s lahví octa. A ano, velmi dobře odstraňuje rez. Zatímco bude černá šumivá kapalina hlodat do koroze, můžete přemýšlet o tom, co asi dělá její pravidelné popíjení s vaším zažívacím traktem. Vyrobit si můžete i vlastní dekorozní přípravek ze směsi octa, vody a jedlé sody. Dobře funguje i směs s obrušující (a přitom paradoxně trochu korozivní) kuchyňskou solí a citronovou šťávou. Rez na hladkých površích se dá dokonce „vydrhnout“ s pomocí syrové rozpůlené brambory. Odstranit rez je opravdu jen prvním krokem. Už proto, že koroze je ve své podstatě autokatalytická reakce, která se jen tak nezastaví. Druhým krokem je tedy aplikace antikorozního filmu. Účinné ochranné vrstvy, která povrch chemicky „dezinfikuje“, a zbaví rzivých zárodků a bude jej nadále chránit. Jestli půjde o nátěr nebo nástřik, to už záleží na konkrétním komerčním produktu a součástce. Klasikou je rychleschnoucí antikorozní nátěr, který vás nestojí mnoho času a ušetří nemálo trápení později. Na trhu jich je k dostání spousta, společné jim ale je, že před nanesením musí být povrch součástky suchý a nemastný, aby přípravek dobře přilnul. Což je někdy těžší, než by se zdálo.Je dobré se také zorientovat v tom, co je trvale antikorozní film/nátěr, co je jen pokročilejší odrezovač (který vás rzi zbaví, ale nechrání před ní), případně co je jen nástrojem pasivace koroze (aby se nešířila dál), nebo konzervace součástky (vesměs olejová báze, zabraňující oxidaci). A pak? Ve většině případů se vyplatí ošetřené železo znovu natřít vrchním nátěrem (překrýt barvou), a tím mu dodat další ochrannou vrstvu, zamezující onomu přímému kontaktu mezi materiálem a vlivy prostředí. Hodí se neopakovat ty samé chyby, které vedly ke vzniku koroze. Takže: natírat cokoliv, když venku praží úpalné slunce, nebo je pod 10°C (anebo prší, je mlha, rosa - vlhkost vzduchu se šplhá k 90 %), není dobrý nápad. Pozor na čistotu barvy, štětců, pracovního prostředí. Tyhle drobné přetřené usazeniny se totiž brzy vyloupnou, a znovu odhalí povrch přístupný korozi. To, co chceme natřít a ochránit před rzí, je nejprve třeba znovu dobře očistit a zbavit vlhkosti/mastnoty. Klidně i s pomocí saponátů. A vyplatí nedávat si mezi jednotlivými úkony příliš na čas.Jen tak máme garantováno, že naše práce nepřijde vniveč. A že rez, která svět kolem stojí miliardy, už nebude trápit i naši peněženku. Tak jako není zlá každá plíseň (vzpomeňte si třeba na ušlechtilé plísně sýrů), umí být užitečná i koroze. Někde s ní, jako s procesem přirozeného zrání a patiny vyloženě počítáme. Typicky u neželezných kovů, například měděných okapů. Když ztratí svůj bronzový lesk a překryjí se nazelenalou barvou, bereme to nelibě. I tady působila oxidace koroze. Jenže onen nazelenalý povrchový film tak trochu jiné rzi zajišťuje, že proces degradace neprostoupí dál do hloubky. Je proto žádaný.