Sanace formou stavebních úprav Aplikace sanačních omítekPrvní a nejznámější metodou je aplikace speciálních sanačních omítek. Nevystačíme s tradičními omítkami, které jsou vyrobené na bázi vápenné či vápenocementové malty. Sanační omítky se vyznačují malým difúzním odporem, nízkou tepelnou vodivostí, výbornými hydrofobními vlastnostmi (do zdiva neproniká srážková voda) a přitom jsou dostatečně pevné, značně pórovité (to zvýší odolnost vůči mrazu a působení solí) a drží na podkladu. Pro sanační omítky dále platí pravidlo, že by jejich součinitel tepelné roztažnosti měl být stejný či nižší než podkladní zdivo.Slovy čísel: objemová hmotnost sanační omítky musí být nižší jak 1.400 kg/m3, součinitel difúzního odporu nižší jak 12, pevnost v tlaku 1,5 až 5 Mpa a pórovitost musí být vyšší jak 40% objemu. (Dle kritérií WTA 2/2/81 Vědeckotechnické společnosti pro péči o památky a sanaci stavebních objektů v SRN).Sanaci zdiva je nutné začít odstraněním veškeré staré omítky do výšky alespoň 80 cm nad nejvyšší bod provlhčené omítky. To často znamená odstranit omítku z celé stěny. Následně vyčístíme spáry mezi cihlami či jiným stavebním materiálem (kámen) do hloubky minimálně 2 cm. Poté se provádí chemická analýza obnaženého zdiva, která určí typ sanační omítky, případně však i jiné řešení. Před aplikací sanační omítky je nutné provést podhoz, který ji spojí s podkladem. Podhoz neprovádíme celoplošný, nýbrž síťovitý a jeho vrstva nesmí být silnější jak 0,5 cm. Podhozem navíc nesmí být vyplněné spáry mezi cihlami. Sanační omítku nakonec nanášíme v jedné či více vrstvách, celková tloušťka omítky však nesmí přesáhnout 2 cm a nesmí být menší jak 1 cm. Při aplikaci více vrstev omítky vždy musíme pořádně zdrsnit povrch spodních vrstev omítky po jejich zatuhnutí. Zdrsnění provádíme zásadně horizontálně. Před nanesením další vrstvy čekáme 1 den na 1 mm tloušťky omítky. U zdiva, které je velmi nerovné a my potřebujeme větší tloušťku omítek, než dovolují technologické postupy, je dodržení čekací doby zásadně nezbytné. Injektáž zeminy kolem základů a její odstranění od stěnyPo obou stranách základových spár a na celou výšku vnějšího zdiva suterénu injektujeme ocelovými trubkami do otvorů těsnící materiál – injektážní tekutinu. Dříve se používalo cementové mléko, dnes jsou aplikovány speciální chemické roztoky. Pokud není úroveň podlahy příliš hluboko pod terénem, můžeme od vnější stěny odstranit zeminu. Pozor však, pata základů domu musí být zeminou nadále dostatečně chráněna před promrzáním. Odstraněním části vrstvy zeminy od stěn snížíme pronikání vlhkosti ze zeminy. Zdivo pak může prosychat. Mezi podobná řešení řadíme odstranění celoplošně betonovaných chodníků od stěn a jejich nahrazení dlažbou, která je ukládána do sypkého metriálu, nikoli do cementového lože. Odstraňujeme vlhkost a odvětráváme zdivo vnitřní přizdívkouVlhkost lze odstranit venkovní drenáží podél stěn domu. Vodu tak odvedeme od budovy. Drenáže provádíme pod úrovní vodorovných izolací základů a pokud je podklad stavby jílovitý, musíme být obzvláště obezřetní. Díky vysušení jílovitého podkladu, který má stabilně vyšší obsah vody, by mohlo dojít k nežádoucímu sedání stavby a ohrožení její statiky. Vnitřní přizdívku budujeme na izolační vrstvě, na šířku 1/2 či 1/4 cihly. Je nutné, aby dole (vstupní otvor) a nahoře (výstupní otvor) měla přizdívka větrací dutiny. Přizdívku je nutné izolovat v místech, kde dochází k jejímu styku s vlhkým zdivem, proto musíme ponořit distanční cihly do asfaltu a v bočním zdivu do vytvořených kapes na cementovou maltu. V izolační dutině mezi přizdívkou a vlhkostí napadeným zdivem nesmí docházet na vnitřním líci vnější stěny ke kondenzaci vody, proto tuto stěnu ještě před vystavěním přizdívky omítneme hydrofobní sanační omítkou s nízkou tepelnou vodivostí. Odvětrání stěn profilovanou sanační foliíJde o fólie z polystyrenu o vysoké hustotě. Na ně je teplně navařena nosná výztužná mřížka. Materiál připevňujeme (kotvíme) k podkladu speciálními hmoždinkami, případně pomocí podložek s nastřelovacími hřeby. U podlahy navíc stěnu osadíme provětrávací lištou. Profilování fólie (mřížka) vytvoří mezi vlhkým zdivem a novou vnitřní omítkou provětrávanou vzduchovou mezeru. Nové omítky nakonec natahujeme hladítkem. Případně můžeme místo omítky použít i sádrokartonové desky, které připevňujeme na maltové terče na fólii – nepoužíváme tedy jinak běžnou nosnou konstrukci sádrokartonových desek.Mechanické metody – dodatečné vložení hydroizolace V principu jde o vytvoření prostoru ve zdivu, do kterého vložíme hydroizolaci, která zabrání pronikání vlhkosti výš do konstrukce stěny. Hovoříme o mechanické hydroizolační zábraně. Mezi mechanické sanační metody patří podsekávání a ruční podřezávání, kdy ve zdivu vznikne ve vhodné výšce vodorovná spára, ke které musíme mít pro účinné vložení izolace přístup zevnitř i zvenčí. Podřezávání probíhá řetězovou, lanovou či kotoučovou pilou. Pozor však, nesmíme mechanickým zásahem jakkoli ohrozit statiku stavby. Veškeré mechanické metody sanace provádí zásadně odborná firma. Konkrétní metoda je zvolena podle analýzy objektu a rozsahu poškození zdiva vlhkostí. Jako hydroizolace se nejčastěji dosud používají asfaltové pásy, ale i PVC, desky ze sklolaminátu, fólie z polyethylenu a dokonce i nerezový plech. A pozor, podřezávat lze pouze objekty, které mají zdivo s pravidelnou vodorovnou maltovou spárou. Postupuje se po 0,8 až 1,2 metrech. Vždy se vloží izolace a pokračuje se dál. Obdobný postup je při podsekávání s tím rozdílem, že ve zdivu „vysekáváme“ otvory přes celou tloušťku stěny. V otvoru vyrovnáme dno, uložíme hydroizolační materiál a dozdíme. Na rozdíl od podřezávání při podsekávání nepostupujeme po linii, nýbrž nejprve podsekáme úseky, které jsou nejvíc zatížené. Teprve ve chvíli, kdy dostatečně zatvrdne malta vyzdívky, pokračujeme dál a otveřeme další úseky zdiva. Otvory sekáme o výšce cca 30 až 45 cm. Chemické metody sanaceV zásadě napouštíme do provlhlého zdiva látku, která pronikne do jeho pórů. Vznikne tak nepropustná vrstva, která zamezí vzlínání vody ve stěnách. Běžně jsou používané metody Tizol (zeď navrtáme řadou otvorů zešikmených v úhlu 15 až 30 stupňů, o průměru 3 až 4 cm a vzdálených od sebe 16 až 20 cm, proces injektáže trvá 8 – 10 hodin, do otvorů aplikujeme vodní sklo a hydrofobní látku), Injektol E (sanační směs je složena z křemičitanu draselného, hydrofobní látky, fungicidní látky a ředidla, průměrně se dělá na 1 m zdiva 7 vrtů umístěných ve dvou řadách nad sebou, průměr vrtů je 25 až 38 cm, sklon 30 až 45 stupňů a hloubka 75 mm od protilehlého povrchu stěny, vrty se vyčistí stlačeným vzduchem a poté zalijí vápennou vodou, až nakonec aplikujeme sanační směs v poměru s vodou 1:3 nebo nezředěnou náplň) a Tosil – hydrofob (sanační směs se skládá z hydrosolu oxidu křemičitého - TOSIL, hydrofobizátoru a hydrolyzační složky - směs etylalkoholu, vody a kyseliny fosforečné, vrty se provádějí do hloubky 100 mm před protější líc stěny, jejich průměr je 35 až 42 mm, sklon 15 až 30 stupňů a realizuje se 4 až 7 vrtů na 1 metr zdiva, 5 dní po injektáži se vrty plní jemnozrnnou vápenocementovou maltou s hydrofobním prostředkem).Metody elektrofyzikální Jde o metody založené na principu elektroosmózy. Tekutá fáze se pohybuje pórovitou pevnou fází díky účinku stejnosměrného elektrického proudu. U záporného pólu (katody) voda vystoupí mnohem výš než u kladného pólu (anody). Do vlhkého zdiva jsou zabudované elektrody, které jsou nakrátko vodivě spojené s elektrodami zemními. V případě tzv. aktivní elektroosmózy je navíc třeba přídavný zdroj elektrického napětí. Ten usměrňuje působení síly proti vzlínající vodě. Vysušování elektroosmózou můžeme urychlit vytvořením elektrického pole s větším spádem. Pro elektroosmózu je používáno napětí 1 až 24 V. Známé jsou 2 základní metody elektroosmózy - PU – 10 a Ladicom.