Nápad postavit okurkoviště, tady okurkárium („domeček“ pro okurky) vlastně vznikl na základě vzpomínky a na babičku. Pěstovala totiž okurky v takové jednoduché vyvýšené konstrukci, kterou na noc a před deštěm zakrývala fólií, Vypadalo to pak vlastně jako šikmá střecha posazená přímo na zemi. Každé ráno fólii zase stočila a před deštěm či večer opět stáhla. Měla čas na to dost času, byla v důchodu, to ale není náš případ. Ve stodole se nám přitom povalovala stará dřevěná okna, prkna a hranoly. Vlastně odpad a palivo. Proč by ale měla stará okna končit ve sběrném dvoře? Další možností, jak stará okna využít, bylo postavit další pařeniště, ale ta již nebyla třeba. Proč se však takovou konstrukcí vůbec zabývat? Jednoduše proto, že okurky nemají rády stejně jako jejich příbuzné dýně a cukety, ale také rajčata, když na ně prší shora. A čím víc, tím hůř. Voda nesmí přijít především na listy. Rychle se pak v porostu šíří plísně, rostliny přestávají dříve plodit a dříve uhynou. Navíc při střídání deště a horka fungují kapky vody na listech jako zvětšovací sklíčka. Zaručeně je popálí. Ze stejných důvodů se pak tyto rostliny mají zalévat pouze ke kořenům a nejlépe přirozenými venkovními teplotami ohřátou dešťovkou. Jednoduše je dobré, když okurky mají střechu. Skleník jsme již měli, ale tam se vše nevejde a právě okurkám zase až tolik neprospívá. A naše rodinná spotřeba obzvláště nakládaček je enormní. Přitom pak za správné péče nestačíte sklízet a nakládat. Konstrukce improvizovaného okurkoviště je velmi jednoduchá. Vznikla přitom bez nákresu, jen z hlavy. Jednoduše jsem vzal 6 stejně dlouhých a dostatečně silných hranolů, naimpregnoval je, dole zašpičatil a palicí zatloukl do země. Na pozemku je silná vrstva kvalitní zeminy, proto hranaté kůly vjely do půdy jako po másle. Fakt, že jsou z tvrdšího modřínového dřeva, garantuje maximální životnost kůlů. Poté jsem konstrukci zpevnil prkny (jako kotevní materiál jsme použil pouze různě velké hřebíky), přidal 6 kratších hranolů tak, aby vznikl konstrukční tvar šikmé střechy a šikmou střechu jsem opět zpevnil prkny, aby stavba bylastabilní. Na závěr jsem přitloukl stará dřevěná okna a jako hřeben posloužil pás plechu. Nic víc. Následovala impregnace dřeva a navezení výživného materiálu. Původně jsem vyrobil také záklopy stěn a štíty jsem potahl potaženy fólií. Po dvou letech se ale ukázalo, že to není vůbec praktické řešení. Na přikrytí rostlin za chladnějšího počasí přitom stačí bílá netkaná textilie. Záklopy jsme zničili, fólii ze štítů také odstranili a takto slouží okurkoviště dosud. Zeminu jsme navezli od farmáře z nedaleké obce. Vlastně jde o substrát, totiž o cca 20 až 25 let uleželou chlévskou mrvu (kravský hnůj), což je vlastně zcela černý pěstební materiál plný minerálů a živin (humusu). Prostě samé živiny a substrát dlouho udrží vodu. Na založení záhonu stačilo před výstavbou okurkoviště pouze obrátit trávník vzhůru nohama a materiál prokátrovat a navézt. Oporu okurkám jsme vytvořili z natažené nylonové síťoviny a kovových spirálovitých tyčí. Tyto tyče se pro naše zahrádky staly objevem již ke konci 80. let minulého století a oobrovské oblibě se těší dosud. A to je vlastně všechno. Sazeničky si předpěstováváme ve skleníku (žena již několik let v zahradnictví ve vytápěných sklenících) a jakmile se již dostatečně oteplí, jdou sazenice okurek „do svého domečku“. Převažují nakládačky, ale vždy je zde i několik salátovek a nějaká ta svačinka. Velmi dobré je také nechávat tu a tam nějakou tu nákladačku hodně přerůst. Jsou totiž oproti salátovkám i svačinkám v čerstvém stavu silně aromatické a velmi chutné. Prostě dobrota. Hned první léto nastal ještě jeden problém, totiž ohromná vedra a sucho. Slunce hrnoucí se přes čiré sklo starých oken opravdu dovede popálit. Obcházeli jsme se ženou okolní zahrádky a museli jsme uznat, že narychlo načárené pruhy a různé klikatiny štětkou namočenou ve vápně vápnem, případně pravidelnější vlnovky, nás prostě nemohou uspokojit. Opravdu hnus. Tedy alespoň podle našeho vkusu. A tak jsem vzal širší štětec, hliníkový žebřík a pustil jsem se do malování květinových motivů a symbolů. Jenom tak z hlavy, rychle, od ruky. Výsledek nás pak docela mile překvapil. Do galerií sice takové dílko nepatří, ale doma v zahradě neurazí. A hlavně dokonale poslouží. Nevýhodou takového řešení, pokud malujeme zvenčí, sice je, že do dalšího jara obrázky nevydrží, co neponičí počasí během léta, to dorazí zima a další rok je třeba malovat znova, což nám ale vůbec nevadí. Vápno se prostě do roka smyje. Nové malování je však příjemná zábava, která se může stát i zábavou rodinnou. Jde to navíc rychle od ruky, pokud se u toho příliš přemýšlet. Nejlepší je improvizace. Navíc takové malůvky vůbec nic nestojí, ta trocha hustšího vápna ve sklenici vlastně nestojí ani za řeč. Nakonec dostal hned v prvním roce své „malůvky“ i skleník. Vlastně jde o jakousi školní tabuli, která se za rok sama smaže. A místo křídy se používá vápenný roztok. Někomu se to líbilo, někdo si ťukal na čelo, však jsme také lidé různí. Nakonec, za rok je to pryč a může se výtvarně vyjádřit třeba někdo jiný. Jde o dílko dočasné trvanlivosti. Tak proč ne. Co říkáte? Další články o pěstování okurek:Jak zvýšit úrodu okurek?Jak pěstovat okurky nakládačky, abychom dosáhli bohaté sklizněPrověřené nápady pro dosažení maximální úrody okurekVyznáte se v odrůdách okurek?Pěstujte různé druhy zeleniny společně, vedle sebe, vyplatí se toZnáte mexickou miniokurku?Tomu, jestli budete za měsíc řešit okurkovou plíseň, můžete předejít teďZdroj: Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz
