Specifickým problémem je obnova dožilých omítek na starších stavbách. Ať se již jedná o omítky vnitřní nebo vnější fasádní celky, vždy je třeba při jejich obměnách za nové postupovat velmi uvážlivě. Nevhodnou aplikací, byť ve své podstatě kvalitních produktů, se může neznalý stavebník dopustit často velmi závažných chyb. Důležitým faktorem při takovýchto obměnách je rozbor důvodů, proč vlastně stará omítka pozbyla své pevnosti a opadává. Příčiny ve ztrátě kvality původních krycích vrstev stavby mohou být různé. Atmosférické vlivy bývají většinou snadno identifikovatelné a nezavádí stavebníka do úskalí. Je totiž logické, že fasády např. na návětrných stranách trpí více a tudíž je třeba opravu provádět častěji, dnes navíc s přihlédnutím k agresivnějšímu složení ovzduší. Při volbě nového fasádního materiálu je obecná snaha zvolit vždy takový, který svojí zvýšenou odolností předčí materiál původní. Jestliže je však příčina opadávání omítek způsobená nejen povětrnostními vlivy, ale zejména vzlínající zemní vlhkostí, pak je výše popsaný způsob opravy velmi riskantní! Jsme často svědky, že na stará obydlí jsou nanášeny krycí vrstvy na bázi cementu a vápna v nevhodných záměsových poměrech, či dokonce na bázi akrylátových pryskyřic apod., ačkoliv původní, čistě vápenné omítky sloužily po mnoho let. Zvýšená tvrdost nových omítek je vždy na úkor jejich paropropustnosti, o čemž se mnozí již přesvědčili. ”….dědek chalupu bílil vápnem, táta chalupu bílil vápnem, co já bych se s tím měl peklovat! Dáme tam břizolit a budeme mít do smrti pokoj!”, znělo často sednicemi hospodářských, ale i jiných stavení v padesátých, šedesátých, ovšem s politováním i v dalších létech. “Pokoj” však realizátorům těchto rozhodnutí většinou nenastal. Bohužel tehdy ani mnozí stavební iženýři a technici nevěděli přesně co se takovými metodami způsobuje a nechali této živelnosti vesměs volný průchod. Naštěstí již snad pominula éra břizolitových fasád a kabřincových soklů na neizolovaných domech, navíc naprosto nekorespondujících s původním charakterem, zejména venkovských obydlí. Toto je asi nejmarkantnější příklad, kdy zvítězila u majitelů takovýchto stavení snaha “dopřát si” výdobytků nové doby na úkor vhodnosti použitého materiálu. Tam, kde jakési náznaky vzlínající vlhkosti byly důvodem popisovaných renovací, došlo k markantnímu prokreslování tzv. výkvětů v daleko vyšších úrovních, než tomu bylo předtím. Na břizolitových omítkách (ale i jiných s přísadou cementu) se z ničeho nic začala objevovat jakási bílá ohraničení, mnohdy doprovázená tmavšími skvrnami pod touto úrovní. Prvopříčinou byla vždy vzlínající zemní vlhkost s doprovodnou salinitou. Se zemní vlhkostí putují do zdiva i minerální soli, rozpuštěné ve spodních vodách. Jsou to zejména dusičnany, chloridy a sírany, které na hranici vzestupu vzlínající vlhkosti krystalizují. Vodní pára, procházející stavební konstrukcí, pak urychluje posun solných částice směrem k povrchu, kde následně ucpávají vzduchové póry omítek. Čím je omítka méně pórézní, tím je její kapacita pro ukládání solí v jakékoliv podobě nižší. V okamžiku, kdy dojde k úplnému nasycení pórů omítky solemi, ztrácí se jakákoliv její difúzní schopnost, čímž dojde k zamezení přirozeného odparu vlhkosti, pronikající do zdiva. Pokud nenastane přímo destrukce omítkového materiálu vlivem vytváření obrovských tlaků při tvorbě solných krystalů, posouvá se zóna odparu stále výše. Je zajímavé, že i při potlačení přísunu vlhkosti do kapilárního systému zdiva, za použití některých z níže citovaných sanačních metod, nepozbývá hygroskopická omítka svých negativních vlastností. V mnoha případech se vyskytuje další závažný jev, zhoršující vlhkostní poměry ve vlastním zdivu. Bylo zjištěno, že při vzniku vysoké koncentrace solí v určitém místě nebo celém pásmu, (v našem případě omítky), se samovolně vytváří rozdílný elektrický potenciál mezi omítkou a jádrem zdiva. Tato veličina může mít kladnou nebo zápornou hodnotu. Dosud nebyly objasněny veškeré příčiny - proč jsou hodnoty někdy kladné a jindy záporné. Nicméně na zdůvodnění těchto anomálií se intenzivně pracuje. Co se ale již dnes ví: překročí-li v obou případech tato veličina hodnotu cca 100 mV, je stav hodnocen jako kritický. V případě, že je zjištěn kladný náboj v omítce a záporný ve zdivu, dochází při překročení uvedené hranice k přenosu kapalné složky vlhkosti z omítky do zdiva tzv. elektroosmotickým efektem. To znamená, že za tokem elektronů od místa, kde je jich relativní přebytek (značeno znaménkem + ) k místu, kde je jich relativní nedostatek (značeno znaménkem - ), následuje i tok vody. O další přísun takto odvedené vlhkosti z omítky do zdiva se zasluhují soli díky své hygroskopičnosti. To je jejich přirozená schopnost přijímat vzdušnou vlhkost. Na popsaném příkladu jsme si vysvětlili negativní roli hygroskopických (zasolených) omítek. Jedná-li se o druhý, opačný případ, kdy se ve zdivu tvoří kladný a v omítce záporný náboj, pak tento jev podporuje na základě stejných fyzikálních principů kapilární vzlínavost. Říká se, že omítka “čerpá” vodu. Z uvedeného je zřejmé, že v obou případech se jedná o nežádoucí jevy, a tudíž je nutno poškozené omítky nekompromisně odstranit. Toto opatření je důležité provést i tehdy, došlo-li k realizaci některého z používaných sanačních zákroků, jako je např. vložení dodatečné mechanické hydroizolace, provedení infúzních chemických clon nebo za použití fyzikálních odvlhčovacích metod. Mezi ně se řadí dnes již klasická kontaktní elektroosmóza nebo nově používaná bezkontaktní, tzv. vlnová elektroosmóza. V posledních cca devíti letech se u nás stále více rozšiřuje metoda magnetokinetická, rovněž jako bezkontaktní, využívající k potlačení kapilárního efektu poněkud jiných principů, než jsou principy metod elektroosmotických. Otázkou pro mnohé zůstává, proč je vlastně nutné staré omítky nahrazovat několikanásobně dražšími omítkami sanačními, když byl předtím úspěšně proveden hlavní sanační zákrok, nebo zda je vůbec nutné takový sanační zákrok provádět, když se v praxi často stává, že po nanesení sanačních omítek zdivo skutečně sníží svoji vlhkost? Nejdříve je nutno si vysvětlit, čím se vlastně sanační omítky liší od tzv. omítek klasických. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že běžně užívané (vápenocementové) omítky nejsou hydrofobizovány, to znamená, že mohou do svých pórů bezproblémově přijímat okolní vlhkost. Kdyby se však při nanášení omítek na staré zdivo jednalo pouze o vlhkost, pak by se až tak moc zase nedělo. Jenomže jak víme, do hry vstupují téměř pokaždé minerální soli, které se rozpustí záměsovou vodou nových omítek a vstoupí do nich ještě před dokončením karbonizace (vytvrdnutí). V případech méně kritických se problémy se solnými výkvěty ukazují díky mikroporézní struktuře těchto omítek již po cca půl roce, v kritických případech můžeme být svědky toho, že k vytvrdnutí nových omítek vůbec nedochází! U sanačních omítek je podmínkou, aby do sebe nepřijaly vlhkost ze sanované stěny v kapalné podobě, doprovázené transportem minerálních solí. V současné době se můžeme na našem trhu setkat s řadou těchto omítkovin. Lze je rozdělit do dvou hlavních skupin, a to jednovrstvé a vícevrstvé. U jednovrstvých omítek je k pohlcování migrujících solných krystalů ze zdiva využíváno pouze jejich makroporézní struktury. Té je dosahováno v lepším případě průmyslovou přípravou hydrofobozovaného omítkového materiálu, nebo méně vhodným způsobem, a to přidáváním různých zušlechťujících přísad do klasických malt při jejich míchání přímo na stavbě. Ve většině případů je použití těchto typů omítek neefektivní a ani nejsou z pohledu Směrnice WTA 2-2-91 chápány jako omítky sanační. Není zde využívána žádná aktivní protisolná zábrana, jako je tomu u omítkových systémů vícevrstvých, vyvíjených právě za účelem v maximální míře zamezit průniku solí k povrchu, aniž by se při tom jakýmkoliv způsobem dodatečně zhoršily vlhkostní poměry ve zdivu. Tohoto požadavku je docilováno především vhodnou skladbou jednotlivých nanášených materiálů za bezpodmínečného dodržení předepsaných minimálních tloušťek a dalších technologických požadavků jednotlivých výrobců. Každá z použitých vrstev plní svůj specifický úkol a v celku pak tvoří resistentní prostředí nejen proti zmiňovaným solím, ale i proti nasákavosti vody za respektování vysoké paropropustnosti a dodržení požadované minimální pevnosti. Velmi důležitou roli zde sehrává tzv. základní omítka, v níž dochází k převedení minerálních solí do vodou těžko rozpustných forem. Po jejím vytvrdnutí se nanáší vlastní pórezní omítková vrstva, umožňující ukládání těch solných krystalů, které budou ještě po léta vycházet z jádra zdiva. Čím je tato pórézní vrstva omítky silnější, tím má větší kapacitu úložného prostoru pro tyto soli a tím je také delší její životnost. Pokud však nedojde k zastavení přísunu zemní vlhkosti do zdiva a s tím i dalšího množství minerálních solí, je jenom otázkou času, kdy i jejich makroporézní struktura se zcela naplní solemi, pozbyde své funkce a poruší se. Proto při volbě mezi sanačními systémy je vždy důležité přihlédnout i k této skutečnosti a nehodnotit produkt pouze z hlediska momentálně výhodnější cenové nabídky! Co se týká nutnosti použití sanačních omítek po odstranění původní vlhkosti ze zdiva podotýkám, že v jednou již zavlhčeném zdivu bude vždy ve větší či menší míře docházet k negativním účinkům minerálních solí. Vše se odvíjí od jejich množství, které po sanačním zákroku ve stavebním materiálu zůstanou. Tady mají většinou výhodu odvlhčovací metody fyzikální bezkontaktní, kdy do podzákladí odtékají ze zdiva společně s vlhkostí i soli v rozpuštěné formě. Fyzikálními metodami kontaktními, dochází k hromadění solí na kladných elektrodách, tudíž ještě ve zdivu a při použití mechanických metod se po jejich aplikaci cesta solím do podzákladí uzavře nenávratně. Ty pak zůstávají uvězněny nad hydroizolační clonou a zvyšují vedle tzv. zbytkové vlhkosti materiálu i riziko jejich negativních projevů na omítkách. Přesto že v moderním stavebnictví je role sanačních omítek nezastupitelná, chtěl bych upozornit na časté přeceňování užitných vlastností těchto materiálů. Jak je patrné, nelze z fyzikálního hlediska přičítat sanačním omítkám primární odvlhčovací schopnost. K potlačení zemní vlhkosti nemají totiž k dispozici žádné mechanizmy. Jestliže dojde po aplikaci sanačních omítek ke snížení vlhkosti ve zdivu, stane se tak pouze proto, že došlo k ukončení výše popsaných negativních vlivů původních hygroskopických krycích vrstev. Dalším důležitým bodem je použití správné konečné povrchové úpravy, tedy nátěru. Při vlastním provádění sanací většinou nebezpečí z použití nevhodných materiálů nehrozí, neboť každý dodavatel výrazně upozorňuje na ty vhodné a sám je také dodává. Problémy však mohou nastat, zejména u vnitřních stěn, kdy i opakované výmalby je nutno provádět stejným typem nátěrů. Jedná se výhradně o silikátové (minerální) nátěrové hmoty, mezi něž můžeme počítat i obyčejné vápenné mléko, nikoliv nátěry na bázi malířských hlinek. Pokud investor, nebo stavební firma, nemají s prováděním sanačních omítek vlastní zkušenosti, je namístě navázat spolupráci s některým z renomovaných dodavatelů těchto technologií. Vodítkem při takové volbě bývá doklad o splnění požadavků německé směrnice WTA 2-2-91, uznávané i naší odbornou veřejností. Pro pojem “SANAČNÍ OMÍTKA” jsou v této směrnici stanovena závazná kvalitativní kritéria, která jsou výrobci povinni dodržovat. I přes faktické splnění požadavků této směrnice je nutné pro distribuci výrobků na našem trhu doložit výsledky certifikátů, ověřujících technické parametry dle našich norem. Jako příklad splnění požadavků obou uvedených předpisů lze uvést sanační omítkový systém RÖsan RS 2 firmy RÖFIX, skládající se z následujících vrstev: příprava povrchu, opatření proti solím Rösan 671 – sanační prostřiková malta Nanáší se na připravenou omítanou plochu ručně nebo strojně. Plochu nemusí pokrývat celou, má zůstat nepokryto asi 50% podkladu. Rösan 648 – pórézní základní omítka Na zatvrdlou prostřikovou maltu Rösan 671 se nanáší ručně v minimální tl. nad 10 mm a vrchní plocha se zdrsní. Technologická přestávka činí 1 týden na každý 1 cm síly omítky. Po ukončení technologické přestávky se soli, eventuelně proniknuvší na povrch, okartáčují. Rösan 640 – sanační omítka S Po technologické přestávce se nanáší Rösan 640 v minimální tl. 20 mm. zpracování této vrstvy se provádí zpravidla ručně. U větších ploch je možno použít omítací stroj, který musí být vybaven šnekovým pláštěm pro tvorbu pórů nebo obdobným míchacím zařízením. Krycí omítka Propustnost vodní páry nesmí být znemožněna nevhodnou krycí vrstvou. Jsou vhodné pouze minerální krycí omítky. RÖFIX 380 - sanační štuk RÖFIX 320 - strukturovaná krycí omítka vnější a vnitřní Nátěr Propustnost vodní páry nesmí být znemožněna nevhodným nátěrem. Jsou vhodné pouze minerální nátěry. RÖSIL - silikátové barvy SARIMAL-vápenná barva Další podrobnosti doporučujeme konzultovat osobně. Více informací na www.aquapol.cz
