Nejprve musíte mít jasno v tom, co byste zhruba chtěli vidět jako výsledek své práce. Odlišná konstrukční řešení zvolíte tam, kde třeba zakrýváte nevzhlednou zeď, vytváříte vizuální předěl mezi pozemky, dáváte prostor tvarování nějaké okrasné rostliny a chcete jí dát vyniknout, anebo jen šetříte místem na záhonku a snažíte se násobit objem úrody na jednotku obdělávané plochy. Některé rády šplhají vzhůru, jiné zase preferují „plazení se k zemi“ z výšek. Jen si v tom udělat pořádek. Je třeba také vědět, jak se rostliny do oporách všech druhů a typů vinou, a jak jim v jejich přesunu do vertikály pomoci. Některé se rády obtáčejí, jiné vyhledávají při růstu do výšky vyvažující podporu a jen se volně opírají. Jiné je třeba vyvazovat, a další spokojeně sedí při zemi, a do výšek posílají jen své výhonky. A pak jsou tu samozřejmě i rostliny přirozeně šplhavé, které se přidržují přísavnými úponky či mělkými chytavými kořínky. Začneme mezi hlínou záhonků, kde si o oporu říkají keříčková (a tyčková) rajčata. Přirozeně mají tendenci rozrůstat se do okolí, ale tím nás netěší. Pěstujeme je na jeden výhon, nepotřebujeme expanzi jejich listový. Ale spíše kaskádový růst do výšky, při kterém odhalují slunci plody k dozrávání. Ve výškách nad zemí jsou „jablíčka“ lépe chráněna před plísněmi, než na zalévané zemi. Opora v podobě silnějšího kůlu je nezbytností. Kůl o průměru 3-5 centimetrů musí být ideálně o třetinu delší (tedy v rozmezí 120-170 cm), než maximální výška rajčatové rostliny, respektive, o tuto třetinu je zatlučen do země. Tam, kde je půda písčitější a nestabilní, hodí se kůl ještě založit kamenem. Plně naložený keř může vážit i 25 kilo, které se mohou snadno vyvrátit do strany, a to žádná špejle neudrží. Je dobré keř vyvázat ke kůlu volnou neškrtící smyčkou v několika patrech. Kůlům z PVC je po funkční stránce těžko co vytknout. Jsou prakticky nezničitelné, nepodléhají rozmarům počasí, hnití a plísním, můžete je používat opakovaně. Jenže vypadají opravdu příšerně a představa, jak si do přírodního ráje své zahrádky zanášíte umělé plasty (a zdroj mikroplastů do půdy) prostě lidem nesedí. Nejrůznější prodávané tenčí kuláče a plotovky jsou taky dobré, navíc přichází prakticky ostrouhané do špičky a jsou jeden jako druhý. S jejich kvalitou je to ovšem horší. Umí se lámat (zvlášť u těch fajnových špiček), a pobyt v půdě jim zdá se moc nesvědčí. Po sezóně či jen pár sezónách je můžete kupovat nanovo. Půdní vlhkost s nimi nehezky zamává. Jak to? Důvodem je i to, že jste nejspíš sáhli po nejlevnější dostupné variantě, tedy kůlech z měkkého dřeva borovice či smrku. Lepší je připlatit si za dřevo tvrdší (dub, akát). I tam se ale budete potýkat s problémy, pokud nejsou kůly dostatečně ošetřeny. Jak? Chemicky, nebo tepelně. Chemickou úpravou se většinou myslí nátěr nebo postřik impregnací, tepelně například pobytem v tlakové (nebo termální, vysušující) peci. Impregnace nebo doplněný gumo-asfaltem je dobrý nápad, pokud vám tedy nejsou lhostejné látky, unikající do půdy přímo u kořenů rostlin, jejichž zdravé plody chcete jíst. Tepelná úprava je dražší, méně šetrná k životnímu prostředí – ale šetrnější k vaší zahradě. Jde to samozřejmě i tak, že si patřičnou tyčovinu koupíte (nebo necháte vyrůst) z vlastních zdrojů. Buk nebo jasan patří mezi příhodná, tvrdší dřeva, špičku osekat taky zvládnete a tepelně je můžete ošetřit „karbonizací“, tedy opálením. A kromě trochy práce vás to nic stát nebude. Kovové dráty a tyčky jsou, plus koroze/mínus nerez, praktickým řešením. Upínat se k nim dají jak okurky, tak i fazole, v kusovém provedení. Horší je to s jejich stabilitou, pokud je využíváte jako oporu pro vinutí nebo napínací lano sítě. A byť nejsou moc nápadné (nebo možná právě proto), je tu problém s jejich bezpečností. Zatímco z pádu na kůl utržíte boule a třísky, o ostrohranný kov se můžete poranit opravdu vážně. Což není fajn, pokud si na zahradu chodí hrát i děti. I tak se raději vyhněte se „bezpečným“ pogumovaným variantám, stranou nechte klasické zaizolované „dráty“ a speciální kovové tyče do zahrady. Všechny vypadají dobře, ale jsou zbytečně drahé. Ve stavebninách (dráty do betonu) nakoupíte levněji. Navíc stavební tyče s žebírkováním slušně pomáhají rostlinám s přichytáváním. V posledních letech se roztrhl pytel s nejrůznějšími spirálami. Nápad to není špatný, ale tleskat se mu úplně nedá. Rajčatový keř je vyvrátí vahou, okurek je zavalí, fazol přeroste. Spirály jsou lepší spíš jako opora pro pnoucí se okrasné květiny, které chceme vytáhnout do výšky. Pozinkované spirály nekorodují, ale „na váhu“ rostliny skutečně stavěné nejsou. Pro fazol je tedy lepší řešení dvojice (nebo více) masivních kůlů, propojených výpletem provazové sítě. Po ní se mohou pnout bez obav po celé ploše, a násobit potenciál úrody. Zbožňují je i popínavé letničky, „fungují“ i s hrachem/hrachorem. Je to nenáročné řešení, ale fazol se bude ochotně pnout po čemkoliv. Nemusí to být koupené v supermarketu. Předchystané sítě k zakoupení jsou dobré, ale poněkud jemné, a nepřečkají většinou do další sezóny. U okurek se odborníci pořád neshodnou, jestli je lepší (a produktivnější) variantou nechat z vyvýšené rostliny splývat šlahouny dolů, anebo nechat šlahouny pnout. Vyzkoušejte obojí, a uvidíte sami. Určitě zajímavou variací je vyvýšený okurek, jehož šlahouny sestupují po příčkách žebříku. Úroda jej tedy „neprověšuje“, a dá se snadno sbírat. Praktické je to i u dýní, kde úponky s listy necháte vystoupat vzhůru, a masivní plody odpočívají na zemi. A jaké „tyčkovině“ se spíš vyhnout? Tenký bambus je hezký pro parádu v květináčích tropických pokojovek, na venkovní použití je ale poněkud křehký a drolivý. Silnější bambusové tyče jsou perfektní, ale mezi záhonky poněkud nákladné. On taky není bambus jako bambus. Tyčky kompozitní a laminátové jsou svou umělostí trochu jako pěst na oko, ale to už je otázkou individuálního vkusu. Všeobecná shoda pak panuje ohledně „vzhlednosti“ pyramid. Ty jsou opravdu kvalitním nápadem: nejen, že rostlině dávají prostor a oporu pro růst do výšky, ale současně ji chrání před škůdci, poléháním, plísněmi a nepřízní počasí. Zatímco letní krupobití kobercovým náletem srovná úrodu na zemi, v pyramidě je zasažena jen část budoucí úrody. Pyramida fixuje nadzemní část rostliny, a brání jí třeba i před sešlapáváním. To když mezi záhonky vběhne pes nebo děti. Nebo obojí. Pyramidy pochopitelně můžete koupit, po jednotlivých trojúhelnících i v kompletní verzi. Otázkou je, proč byste to měli dělat, když improvizované řešení s pomocí trochy špagátu a pár větví zvládnete sami, a přitom ideálně parametrům konkrétních rostlin. Variací je pak vyvěšení nebo vyvázání fazolí u centrálního sloupu. Ten je masivní oporou, na níž je svrchu uchyceno kolo. Z něj pak vedou provazy ke kolíkům zaraženým do země. Tahle zelená májka je navýsost praktická pro údržbu rostlin a sběr plodů; vypadá to hezky a je to efektivním nástrojem maximalizace úrody na jednotku pěstební plochy. Svrchní kruh (nebo třeba rám v tvaru čtverce, je to jedno) se dá vyrobit třeba ze starého kola povozu, z ráfku jízdního kola, z rámu staré okenice. Nebo si jej můžete uplést z větví. Což je fajn tam, kde dáváte přednost přírodnímu pojetí, kde jde o estetiku. Třeba u popínavých plaménků. Fantazii se meze nekladou, a nejrůznější „věšáky“ (opravdu i z vyřazených sušáků na prádlo) najdou své uplatnění. Pnoucí rostliny se po původu moc neptají. Nemusíte fandit jen rovným liniím, vytvářet se dají i zkosené a prohnuté tvary. A co třeba vigwam nebo vyskládána tyčovina? Prosto pro nápady je neomezený. Ať už motáte, vyvazujete nebo tvoříte sítě a výplety, hodí se k tomu provázek. Ale jaký? Nepřekonaným ideálem zůstává ten jutový. Je vláknitý a nepříjemný na omak, ale drží. Pracuje s vlhkostí i teplem, je přírodní. Lýko je proti němu vyloženě dekorativní záležitostí a nastříhané pruhy látky z motouzů nemají onu požadovanou výdrž. Po stránce odolnosti (třeba vůči postřikům) si dobře vedou PP provazy. Jenže to je zase plast, což nikdy nepotěší. Ze špatných plastových řešení je proto možná lepší sáhnout po vázacích provazech ohradníkových. Obvykle jsou splétány z více vláken, a jsou k neroztržení. Pokud centrální/nosný prvek sítě nemáte z klasického silného drátu nebo tyčky, jsou ohradníkové provazy odpovídající náhradou. Prádelní šňůry jsou taky zajímavé, ale poněkud elastické. Což může ke konci sezóny vést k prověšování. Vyvazovací dráty se hodí tam, kde pracujeme s větší vypnutou délkou. Tady se vyplatí vzít si inspiraci od vinařů, než investovat do PVC drátů. Konkrétní uchycování je lepší neprovádět tvarovacími spojkami. Sice drží perfektně, ale mají ostré hrany a mohou poranit pokožku rostliny (a tím přispět k infekci). Špatně je taky povolují, mohou škrtit. Navíc se z nich stává řešení na jedno použití. Masivnější a (o něco lepší řešení) je pak vázací/tvarovací drát (3 mm). Nezapomeňte ale na kleště, protože s drátem vážete napevno. Určitě pevněji než s dutou bužírkou, která nevypadá zrovna vzhledně a plastově září. Pokud je vaším cílem přírodní vzhled, vyzkoušejte na uchycování „dráty v papíru“. Přírodní opora růstu? Vyplatí se vsadit na výplety z proutí. Nejlépe si stojí vrbové (a po nich křehčí březové). Můžete z nich vytvářet zemní koše, kopule, přehrádky i vysoká indiánský týpí. Zelená. Větvě jsou poměrně dost tvárné, takže z nich můžete vykouzlit skutečně nádherné tvary malých zelených katedrál. Háček je v tom, že s jejich zasazením je lépe začít dříve, než se pustíte do výsadby rostlin. Takže je třeba trocha načasování. Mřížová konstrukce z kříženého dřeva (bambusu, kovu, drátů) - treláž (treillage) je názorným příkladem toho, jak francouzští zahradníci obohatili svět. Květobrány, zelené stěny i celé zahradní domy a altány se díky ní mohou stát přímou oporou růstu popínavých rostlin. Zdobnost provedení je prakticky neomezená. Hodí se jen odlišit, zda budujete treláž pevnou (pro vsitárie a trubače), anebo dočasnou (pro břečťany a růže), a podle toho zvolit materiál. Domácí výroba není úplně snadná, ale zručný zahradník-kutil si s ní poradí. Čím větší a trvalejší je rostlina/dřevina, tím praktičtěji se jeví řešení v podobě pergoly nebo bytelného loubí. Z tenkého dřeva (lišty, štípaný bambus) není problém si ozdobnou mříž vytvořit sami, a využít ji buď jako nástěnné řešení, ale ke stěně mírně zkosenou, opírající se oporu. Znovu je to něco, v čem budete za nákup materiálu a investici vlastní práce úsporněji, než nákupem unifikovaného produktu. Každá zahrada (a taky každá rostlina – hospodářská i okrasná) je tak trochu originál. A není vždy nejlepším řešením nakupovat pro jejich spokojené pnutí to, co bylo vytvořeno univerzálně.Zdroj použitých fotografií: Shutterstock
