Prostě platí, že ne všechny rostliny potřebují přímé světlo a některé je vyloženě nesnesou. A existují i takové, které nepotřebují ani světlo rozptýlené. Rostlinné druhy pocházející ze spodních pater porostů si vystačí i s nedostatkem světla a nemusí jít ani o druhy z tropických lesů. Příkladem jsou třeba kapradiny, které se vyskytují i u nás. Ostatně, když houbaříte a potřebujete se dostat vkleče do porostů například velmi nízkých smrčků, kde jste zahlédli hříbek, narazíte i na nějaké ty rostlinky. A že je tam už notná tma. Překvapivě pak patří mezi druhy nenáročné na světlo také některé sukulenty, byť bychom v jejich případě očekávali opak a také některé pokojové palmy. Zajímavým způsobem, jak rozeznat stínomilné rostliny, je přitom třeba panašování. Nejde sice o znak na 100% zaručený, ale panašování a světlost listů naznačují, že konkrétní druh není na sluníčko náročný. Čím sytěji zelené listy pak rostlina má, tím mívá na sluneční záření nároky vyšší. Ale ani to nemusí být pravda (např. zamiokulkas). Kapradiny vyloženě vyhledávají tmavá místa a i v zahradách se jim daří spolu s mechy na tmavších a vlhčích stanovištích. Z kapradin pak mezi nejméně náročné na denní světlo patří netíky, které vlastně jako kapradiny ani moc nevypadají. Ale o kapradiny rozhodně jde. Tento rod menších kapradin s penízkovitými a zpeřenými složenými lístky nabízí zhruba 200 druhů, z nichž se některé hodí vyloženě do našich zahrad, jiné však i do bytů. Oč méně však potřebují sluníčka, o to více vody, netíky jsou stínomilné a vlhkomilné. Ne náhodou narazíte i v zoologických zahradách v pavilónech jihoamerických tropů se vzduchem vyšší vlhkosti a jen tlumeným osvětlením právě na bromélie. Bromélie nejenže nepotřebují světlo, ale v bytech dokonce vydrží i v prostředí s menší vzdušnou vlhkostí. Dokonce je úplně nejlepší, když si bromélií příliš nebudeme všímat. Tedy co se týká péče. Jinak ale pohled na ně bude zaručeně častý, obzvláště pak na kvetoucí exempláře. Zálivka se u bromélií neprovádí do misky ani do substrátu, nýbrž do středového kalichu. Tak totiž sbírají vodu i ve své domovině, a když jí zrovna není dost, vydrží. Mezi na světlo nenáročné sukulenty patří třeba sanseviera (lidově tchýnin jazyk, dříve tenura), jde o až extrémně nenáročné rostliny a vyšlechtěno bylo bezpočet kultivarů různého vzhledu (výšky, barvy listů apod.). Skutečně jde u tohoto sukulentu o rostlinu temných koutů. Podobně je na tom například zamiokulkas, který také ohromí neobvyklostí svých tuhých listů obsahujících mnoho vody. Například takzvaná horská palma je zaručeným typem do tmavších koutů. Říká se jí oštěpuška nádherná a nebo chamedorea zdobná či sličná. Ovšem preferuje také vyšší vzdušnou vlhkost a vyžaduje více zálivky, což může být v sušších bytech problém. Nízké nároky na světlo mají také dracény, ale v jejich případě nejde o palmy jako takové. Pouze si je do této skupiny řadíme jejich vzhledem. Patří totiž do čeledi agáve a to jsou opět sukulenty. Nakonec tuhé a masité listy dracén to jasně naznačují. Platí pro ně hlavní pravidlo: nikdy přímé slunce a nikdy nepřelévat. Z dalších rostlinných druhů nenáročných na světlo můžeme sáhnout například po filodendronech, monsterách, difenbachiích, kalateách a modlivkách.
