Jestli má vesmír městských zahradníků svůj střed, nachází se v Astorii na Long Islandu v New Yorku. Tady, na střeše o rozloze 4000 metrů čtverečních, to totiž pro spoustu nadšenců celé začalo. Zrození tzv. Brooklyn Grange, donedávna největší střešní zahrady světa, se datuje k roku 2010. A protože její úspěch neznal hranic, brzy se rozrostla napříč střechami dalších budov. V současnosti se nachází na třech hlavních plochách (13 000m2) a desítkách menších, a dohromady pokrývá svými záhonky plochu 50 000 metrů čtverečních. To už je hezká řádka ozeleněných střech. A taky pořádná porce čerstvé zeleniny a ovoce. Přesněji, 36+ tun ročně. A k tomu 7 metráků medu. Což je dost silný argument pro ty, kteří městské střešní zahrady považují jen za nepraktickou a zbytečnou libůstku. New York a jeho Brooklyn Grange je totiž příkladem toho, že i města jsou schopny nezanedbatelné zemědělské produkce. A že prostoru – ve výškách střech – se při dobré vůli vždy najde dostatek. Střešní gigant slouží jako praktický prostor k testování nejrůznějších pěstebních variant, od skleníků přes vyvýšené záhonky a kaskády, až po hydroponii. Což nás přímo vede k hlavnímu přínosu celého počinu. Partička z Brooklyn Grange totiž svůj největší potenciál vidí v tom, že své postřehy a nápady exportuje zdarma obyvatelům celého města. Uvědomují si, že ne každý má k dispozici rovnou celou střechu tovární haly. Ale trochu místa, příhodný záhumenek na dvorku anebo balkon, má každý. A takovým radí, jak na to. Jaký vybrat substrát, co sadit, jak hnojit. Anebo, jak se postarat o včelí úly. V oblasti konzultací se věnují jak právně-majetkové stránce věci (což je asi v USA, státech s největším přepočtem právníků na počet obyvatel, podstatné), tak i na inženýrsko-technická řešení proveditelnosti a zpevnění střech, vodoinstalací a závlah. V New Yorku se, nejen díky nim, stávají městské střešní farmy více konvenční záležitostí. Jen kousek odtud, u Greenpointu na Eagle Street, se ve výšce tří pater nachází další taková obří zahrada, a o něco dále pak technicky propracovaná skleníková farma Gotham Greens. Dohromady obě vyprodukují dalších 80 tun zeleniny. V dynamickém světě velkokapacitních střešních zahrad žádný rekord nevydrží příliš dlouho, takže dnes už se k pozapomenutým řadí i slavná kdysi HK Farm z Hongkongu, založená čtyřmi nadšenci v roce 2012. Její primát přitom netkví v mimořádné rozloze, původní HK totiž byla skromně izolovaná na 240 metrech čtverečních jediné budovy (Ngau Tau Tok). To se ale brzy změnilo: tým Michaela Leunga totiž brzy dokázal inspirovat sousedy a s jejich pomocí vytvořit „síť“ střešních zahrad, napříč výškovými budovami celého hustě zastavěné metropole. Žádná z těchto střešních zahrad není vyloženě velká, ale z jedné zpravidla vidíte na druhou. Možná je oddělují kaňony ulic, ale komunikují spolu zelení. A třeba sdílenými opylovači. Včelí úly v prostředí města instalovali v Asii poprvé právě tady. HK Farm dokázala nebývalým způsobem aktivizovat celou místní komunitu: k zahradničení a zahrádkám tu vnitřně mají blízko všichni, jen jim to město neumožňovalo. Na střechách to ale možné je, a tak tu došlo k bleskovému zelenému boomu. HK Farm šli ještě dál. Pro výpěstky (a včelí med) dokázali brzy vytvořit smysluplný a fungující trh, s regulérním odbytem mimo okruh nadšenců. V zelinářských stáncích tu běžně zakoupíte bylinky (bazalka, kubánské oregano, rozmarýnu) vypěstované na střechách. A také osvěžující hořké melouny, rajčata, chilli-papričky a červenou řepu. Systém HK je výrazně ekonomicky orientovaný, pěstují hlavně to, co dobře nese a jde na odbyt. Proto generují zisk. A ten pak zpětně investují.Do ozeleňovacích programů celých ulic, přenosných keřů a stromů v boxech pro dočasné instalace. HK Farm je také šampionem v komunitních programech sdílení zahradnické techniky, vede vlastní zásobárnu osiva, podporuje programy kompostování organických odpadů (zapůjčují k tomu vlastní vermikopostéry se žížalami), při kterých spolupracuje s místními restauracemi. Dobře si stojí i na poli vzdělávání, kurzů a školení. Pro chytré nápady si sem dnes jezdí lidé z měst celé Asie. Hongkong ani New York bychom z nepříhodných klimatických podmínek pro rozvoj zemědělského hospodaření byť v urbánním prostředí, asi neobvinili. Ale když přijde na kanadský Montreal? Vzhledem k tomu, že v zimě tam teplota klesá v extrému k -35°C, není to zrovna příhodné místo pro zahrádku. A právě v tom jsou tamní Lufa Garden, městské střešní zahrady, unikátní. K celoročnímu hospodaření se klasifikují s pomocí vytápěných skleníků, které jsou v provozu už od roku 2009. Vizionářský projekt Mohamed Hageho tu od té doby roste na síle. Z průmyslového předměstí Ville Saint-Laurent a Ahuntsic se postupně rozrostl v dokonalé střešní skleníkový komplex. Každý týden v něm 200 stálých zaměstnanců sklidí 20 000 košíků zeleniny, které pětistovka rozvozců dopraví zákazníkům až domů. Vyčíslení produkce v tunách sice chybí, ale vystačíme si s údajem, že Lufa Farm má k dispozici 15 500 metrů čtverečních pěstební/střešní plochy a tím pokrývá celoročně 2 % spotřeby ovoce a zeleniny celé metropole. Což u téměř dvoumilionové populace nezní zrovna skromně. Lufa Farm se postupně etablovaly na poli produkce zacílené na spotřebu běžného zákazníka, a v současnosti si u nich můžete objednat ze sortimentu 40 druhů zeleniny a ovoce. Co je jejich momentální doménou? To, že své vize umí posunout a prodat. Lufa je originální v tom, že svou evoluci nezakončila zahradničením na střeše, ale chce tento trend dále posouvat v termínech udržitelnosti a efektivity. Práci si rozhodně neusnadňují, protože objem vlastní rostoucí produkce a poptávky regulují několika pravidly. Jedním z nich je, že nikdy nepřistanou na zemi. Respektive, že nikdy nechtějí zřizovat zahrady mimo již zastavěné subjekty. Prostě žádný další zábor půdy. Současně se zavázali k maximální úspoře energie (s pomocí rekuperace a chytrých systémů vytápění, založených na tepelném rozkladu organického odpadu), garantují, že jejich uzavřené systémy závlahy budou vždy spotřebovávat jen 50 % vody oproti konvenčnímu zemědělství. Také neprodukují žádný odpad (energeticky jej zhodnocují) a při pěstování nepoužívají žádná syntetická hnojiva, pesticidy a fungicidy. To vše při teplotách, které jsou dobré pro stavění sněhuláků. Zájem Holanďanů o životní prostředí je hluboký, ale nepříliš zatížený nějakou ideologií. Vlastně, spořiví Holanďané si počínají velmi racionálně. A proto se tu projekty střešních zahrad už dávno staly součástí mainstreamu. Čistě proto, že je nerozum a mrhání nevyužívat otevřený prostor střech, který se nabízí. Situace tu došla už tak daleko, že střechy velkých staveb se s jistou samozřejmou automatičností přímo budují tak, aby byly schopné nést zatížení substrátu a zavlažovacích systémů. Buď jen pro okrasnou a efekt tepelných ostrovů limitující zeleň, anebo pro produkci. Což je případ Dakakker, střešní zahrady na rotterdamském Schieblocku. S rozlohou 1000 metrů čtverečních sice není extrémně velká, ale její přesah pro místní komunitu už je. Školit a učit se sem chodí tisíce dalších městských zahradníků, kteří své skromnější zahrádky na střechách instalují po celém Holandsku. Dakakker je totiž úzce napojen na místní univerzitu, která tu v praxi a na vědecké bázi prozkoumává různé varianty řešení, včetně architektonických úprav staveb. Proto si sem pro zkušenosti chodí i developeři. Když staví nové nákupní centrum anebo garážový parkovací komplex, tady zjistí, co je zapotřebí k tomu, aby na své střeše udržel 1,5 metru hlíny a co do ní zasadit. I když to tak nevypadá, tahle střecha je líhní nápadů. Třeba myšlenka na vybudování Vierhavensstrip – největšího městského střešního parku na světě – vznikla právě tady. Dakakker dává dohromady vzdělávání, výuku, produkci a spotřebitelský trh. A nádavkem pak ještě design „chytrých zelených střech“ pro rodinné domy celého Holandska. Zatímco v Holandsku se ambiciózní myšlenky zelených střech a střešních zahrad „chytili“ lidé z univerzit, nadšenci a developeři, v Tokiu se přímo stala programem místní radnice. Majoritním zřizovatelem záhonků na střechách domů je tu přímo místní úřad, zakládající pobočky City Farm. Svým způsobem je to logické – kdo jiný má dokonalý přehled o dostupných a vhodných střechách, jejich majetko-právním řízení, konstrukčním stavu budov, dostupnosti vodních zdrojů a napojení na infrastrukturu města, než radní? Navíc radnice disponuje i specializovaným odborem údržby zeleně, takže má k budování střešních zahrad techniku i praktické know-how. Městská pokladna na tom rozhodně netratí, protože střechy desetimilionové aglomerace, které promění na zahrady, pronajímá vlastním obyvatelům. A ti jsou za trochu uklidňujícího zahradničení v každodenním shonu velkoměsta více než vděční. Japonci jdou samozřejmě ještě o krok dál, a tak mají nájemci políček na střechách na výběr – buď za svůj záhonek na střeše zaplatí v přepočtu 5750,- korun měsíčně, a mohou si pěstovat, co jen chtějí. Anebo jen cca 3900,- s tím, že část své úrody (jde hlavně o sóju, fazole, lilek) předají jako „desátek“ městu, která pak výpěstky zásobuje distribuční síť. Metou City Farm je dosáhnout 10 % samozásobitelství města. Což je šíleně mnoho. Ale energie, s jakou radnice v Tokiu mění střechy na zahrady, dává tušit, že úplně nemožné to nejspíš není. Ve výčtu pochopitelně nesmí chybět ani nám nepříliš vzdálený aktuální rekordman, francouzská Agropolis. Necelých 14 000 metrů čtverečních na střeše, hostící 30 druhů zeleniny a květin pro městské včely. Pařížský 15. obvod skutečně přistoupil k velkolepému záměru skutečně s velkou energií, a ambicí uživit 5-10 % obyvatel svého obvodu (pokud jde o zeleninu) jen touto jednou střechou. Smysl to určitě dává, protože jinak není střecha pařížského Expa k jinému užitku. A takhle má aspoň potenciál změnit život ve městě k lepšímu. Městské zemědělství tu má podle všeho, podpořené moderními technologiemi, produkovat jednu tunu poživatin denně. Zdá se, že se ze zábavy nadšených městských zahradníků stává fenomén, se kterým se bude muset do budoucna počítat.
