Kornoutice africká (Zantedeschia aethiopica) a nebo také kornoutovka africká je jedním z mála druhů rodu kornoutice (Zantedeschia). Ten byl dokonce dlouho řazen jako součást rodu kala (Calla), odkud také plyne nesprávné pojmenování těchto květin. Kala byla totiž poprvé katalogizována v roce 1700, kdy byla nesprávně pojmenována podle slavného švédského botanika Carola. Později si však této chyby všiml německý botanik Karl Koch a vytvořil nový rod Zantedeschia. Ovšem jméno kala už rostlině zůstalo. Nakonec uznejte sami, je jednodušší a zní lépe. Tyto hlíznaté rostliny patří do čeledi áronovité (Araceae), kam řadíme například i artúnie a zmijovce. Spousta lidí se domnívá, že to celé krásné, co na kale z listů vyčnívá, je květ. Avšak jde o omyl, který se vlastní dotýká celé čeledi áronovité, převažuje totiž toulec a samotné kvítky jsou drobounké, umístěné na palici čnějící z toulce. Nenáročná a vytrvalá bylina s nesprávným označením kala bývá pro sůj vysoce dekorativní vzhled pěstována po celém světě, ovšem vždy záleží na klimatu. Pochází z Jihoafrické republiky a sousedícího Svazijska a Lesotha, přičemž druhotně byla objevena i na jihu Austrálie, Novém Zélandu, na ostrovech v Pacifiku a Karibiku, na jihozápadě USA a též ve střední části Jižní Ameriky. V tropech je kala pěstována na venkovních stanovištích, kde ochotně zplaní, v Západní Austrálii byla dokonce označena za rostlinu silně invazivní. Křehký australský ekosystém již zažil mnohé a jakýkoli přemnožený druh (především živočišný, ale i rostlinné) zde vždy napáchal mnoho škod. V africké domovině jsou pak oddenky této rostliny oblíbenou potravou prasat a dikobrazů a ona sama je úkrytem drobné žabky jménem rákosnička áronová. Zvláštností tohoto druhu je potřeba růst v hlinité, bahnité půdě, mokřinách a na březích vodních toků a nádrží (pelofilní druh). Pokud tedy máte v zahradě zamokřený kout, nic jiného vám zde tak půvabně nevykvete. V uvedených podmínkách se kale daří dokonce i v nadmořských výškách okolo 3000 metrů. Vedle toho však potřebuje také dostatek světla, temný kout jí proto nevyhovuje. Za nedostatku světla řídnou listy, jsou menší a také květy nejsou příliš velké. Za dobrých podmínky kala kvete v našem klimatickém pásmu od května až do září a v chráněném prostředí interiérů pak někdy i celoročně. V oblastech svého původu je kornoutice skutečně velmi nebezpečná tím, že vytlačí veškerou původní vegetaci (kolonie prostě zabere celý prostor) a dokonce dovede škodit i dřevinám. V našich podmínkách jsou však obavy bezpředmětné, zimu nepřežije. Počítat je však třeba s jedovatostí celé rostliny v syrovém stavu (především šťavelan vápenatý), při dotyku může podráždit pokožku a po požití se nám vytvoří otoky v ústech a krku. Pokud bychom jí snědli více, čekají nás průjmy, zvracení, žaludeční a střevní katar a případné poškození jater a ledvin, což způsobí až smrt. Kornoutice africká je bylinou bezlodyžnou, vysokou 60 až 100 cm, vyrůstající ze silného oddenku (hlízy) s dlouhými (až provazcovitými) a dužnatými kořeny. Z pupenů tohoto oddenku vyrůstají listy, které jsou svěží zelené barvy a mají dlouhé řapíky a vejčitě střelovité čepele. Čepele listů jsou dlouhé až 45 cm a široké až 25 cm. A právě z úžlabí listů vyrůstají na dlouhém stvolu až 9 cm dlouhá květenství. V případě bílých kal je světle žlutá palice podepřena bílým a až 25 cm dlouhým a zdola překrytým nálevkovitým toulcem. Čili to, co považujeme za květ, je opravdu toulec, načež samotné kvítky jsou drobounké, jednopohlavné a bez květních obalů. Ve spodní části palice přitom najdeme květy samičí, v horní samčí. Samičí květy jsou tvořeny semeníky se třemi pouzdry a nazelenalými bliznami, květy samčí žlutými synandrii (nitkami srostlými s prašníky). Plodem kaly je bobule, která při svém zrání mění zbarvení ze zeleného na oranžové. V její dužině najdeme vždy několik světle hnědých, bradavičnatých a slizotvorných semen. Ve volné přírodě se tyto rostliny množí semeny i oddenky, přičemž semena šíří hlavně ptáci a hlodavci. Dužnaté plody kornoutice jim tuze chutnají. V případě vegetativního množení oddenky jsou jejich kousky především roznášeny vodou za povodní. Za ideálních podmínek se ze spících pupenů stane dosti rychle mohutná kolonie. Invazivnost druhu je značná. V domácích podmínkách pak obvykle saháme k dělení trsů při přesazování brzy na jaře, čili po uplynutí období vegetačního klidu. Po odkvětu se kala zatáhne a vyžaduje teploty cca 10 °C a minimální zálivku. Oddenek je v tu dobu zbytnělý a lze jej též z květináče vyjmout a uskladnit v chladu a téměř suchu. Na jaře pak rostlina opět vyžaduje vyšší teploty hned jak jí po vysazení oddenku vyraší listy a zárodky květů. V tu dobu již potřebuje i světlo a zvýšenou vlhkost půdy i vzduchu. Při letnění je třeba zvolit nejprve polostín. Listy je přitom důležité rosit, jelikož za sucha a tepla zasychají a jsou méně odolné vůči škůdcům (především mšicím a sviluškám). Co se týká druhové pestrosti a snah šlechtitelů, vznikly i mnohé kultivary křížením s dalšími druhy rodu kornoutice. Pro naše interiéry si pak lze vybrat mezi druhy kvetoucími v zimě a nebo v létě. Rostliny kvetoucí v létě mohou ozdobit i zahradu, ty zimní však v žádném případě. Aby nám však kala vykvetla, je třeba dodržovat správný „rytmus jejího růstu“. Například zalévat rostliny úplně stejně po celý rok se prostě nesmí, bez vegetačního klidu se květů nedočkáme. Uvědomme si, že v jejích domovských stanovištích se střídá období dešťů a sucha. Ovšem liší se i životní cyklus u různých druhů rostlin tohoto rodu. Jedny mají období vegetačního klidu v zimě, druhé v létě. Ze všech druhů vyloženě vyniká kala s bílými toulci Zantedeschia aethiopica a její odrůdy a kříženci. Jde o dosti robustní druh, který má listy s řapíky dlouhé až 100 cm a toulce až 20 cm (běžně 10). Domovinou právě tohoto druhu jsou bažiny na jihu Afriky, kde je typické střídání období dešťů (u nás podzim) a sucha (u nás jaro a léto). Proto u nás tento druh kvete a roste právě v zimě a do zahrady se vůbec nehodí. Zato v bytech vypadá báječně. Ideální je tento druh navíc i pro hydroponii. Novinkou jsou pak barevné odrůdy určené do zahrad, kde je vše zcela opačně, období vegetačního klidu vyžadují v zimě, načež oddenky vyjmeme ze záhonů a uschováme v chladu a téměř suchu. Různobarevné hybridy vznikly křížením druhů Zantedeschia albomaculata, rehmanii a pentlandii. Velmi oblíbené jsou pro řez květů, které vydrží v pěkném (čerstvém) stavu i 14 dní. Dorůstají nejvýše 70 cm (běžně 50) a nabízí barevnou škálu od bílé až po skoro černou (žlutá, oranžová, růžová, červená apod.). Navíc si můžeme pořídit i hybridy dvoubarevné.Do země je třeba vysadit v létě kvetoucí kaly až na konci května a je třeba pořídit opravdu velké hlízy, pouze z nich se dočkáme květů. Ovšem předpěstování a rašení lze zajistit i v domácích podmínkách. Díky tomu se dočkáme dřívějšího kvetení. Hlízy necháme v pokojové teplotě volně a nebo jen mírně zasypané pískem a vlhčíme rozprašovačem. Na hlízách se nám během května objeví cca dvoucentimetrové klíčky, načež na konci května hlízy vysadíme v zahradě do hloubky cca 5 cm a to do hnízd po pěti až deseti hlízách. substrát by měl propustný a dobře pohnojený, nezbytná je přitom sálá zálivka, zemina nesmí nikdy zcela vyschnout. Během sezóny pozor na okopávání, hlízy jsou velice mělké, nejlepší je jen vytahovat plevele. Jakmile začnou rostliny nakvétat, je třeba hnojit ve vodě rozpustným hnojivem podporujícím růst a kvetení (např. Kristalon Gold postačí). Kaly lze pěstovat i v truhlících na balkónech a terasách. Při jakémkoli pěstování v mobilních nádobách je však třeba vědět, že tyto rostliny nesnáší těsné květináče a truhlíky, chtějí se rozlétnout, navíc nádoby nemusí být hluboká, podstatný je jejich průměr. Hlízy je třeba vysazovat již v březnu a držet v teple a počítejte s tím, že z celkem nenápadných hlíz nám vyrostou až půlmetrové listy. Jakmile se zelené listy objeví, začneme je kromě zálivky rosit (v tu dobu ve své domovině očekávají déšť), aby neusychaly, tedy ani jejich konečky. S prvními listy pak začneme přihnojovat. Do venkovního prostředí umístíme nádoby až na konci května, respektive v době, kdy již nehrozí chlad. Zprvu hnojíme hnojivy dusíkatými, v době kvetení draselnými a fosfáty. Květ se obvykle objeví jen na jednom výhonu, za dobré péče pak i na dvou. Po odkvětu zálivku omezíme, listy již nerosíme a necháme uvadnout. Hlízy poté vyjmeme, očistíme a držíme v chladničce zasypané suchým pískem nebo rašelinou. Hlízy pak před jejich novou výsadbou dělíme lámáním (odborně dělení hlíz), ale jen těch, které mají spoustu oček. Odlomenou část i matečnou hlízu poté zamažeme rozdrceným dřevěným uhlím. Možný je i výsev ze zakoupených semen, ovšem květů se dočkáme až za tři roky.