V případě křenu (Armoracia) platí, že není škoda jediné slzy, kterou kvůli němu uroníte. V tom má jisté společné znaky třeba s cibulí a česnekem. A že čerstvý křen dovede pořádně protáhnout dutiny. U nás na něj běžně narážíme v přírodě, vyplatí se však pěstovat křen i v zahradách, mít jej stále po ruce a to dostatek. Důvodů, proč tuto kořenovou zeleninu v zahradě mít, je mnoho. Pomůže s rýmou, chřipkou, angínou a zápalem plic (s rýmou již jen při samotném strouhání), má vysoký obsah vitaminu C, je antibakteriální, léčí špatně se hojící rány a zanícené klouby, dokonce je označován jako účinná prevence rakoviny. Palčivou chuť křenu přitom způsobuje vysoký obsah hořčičných silic, resp. glukosinolátu sinigrinu. Ten sice nemá sám o sobě nijak silné aroma, ale při narušení buněčné struktury pletiv klíčových orgánů rostliny reaguje s enzymem myrozinázou a hydrolyzuje se za vzniku alkylových silic (isothiokyanátů). Výraznou chuť křene přitom lze v kuchyni využít mnoha různými způsoby. Křen je nevelký rod, který zahrnuje pouze 3 druhy. Křen selský (Armoracia rusticana) pochází ze západní Asie a jihovýchodní Evropy, kde roste planě podél řek a potoků. A právě na podobných místech jej najdeme i v naší přírodě. U nás narazíme jen na jediný druh, křen selský (Armoracia rusticana). Do střední Evropy se křen dostal zásluhou Slovanů (za oblast původu je považována Moldávie a jižní Ukrajina) a od té doby je využíván dosud. Dokonce máme v souvislosti s křenem velmi slavnou obec, konkrétně Malín na Kutnohorsku, odkud byl křen vyvážen do mnoha evropských zemí. Křen se též rozšířil například i na sever Afriky, do Severní Ameriky a na Nový Zéland. Aby toho nebylo málo, křen vypadá v zahradě i velmi zajímavě, přičemž právě kořeny, pro které je pěstován, sice nevidíme, ale listy křenu působí až megalomansky a křen dokonce i nádherně kvete. A samozřejmě svými kvítky uspořádanými v typických květenstvích nepopře svou příslušnost do čeledi brukvovitých (Brassicaceae). Křen je jakožto kořenová zelenina trvalkou, na zimu se zatahuje do země (přezimují pouze kořeny) a na jaře začne z kořenové hlavy vyrůstat listová růžice dlouhých řapíkatých listů. Ty jsou sytě zelené a dlouhé mohou být až 1 metr. Květní lodyha křenu může být dokonce dlouhá až 1,5 metru. Bílé kvítky sice obvykle netvoří semena, ovšem není nic snadnějšího než vegetativní množení.Kořen křenu může vrůstat až do hloubky několika metrů. Je válcovitý s bílou dužinou a na povrchu krémově nažloutlý. Tedy pokud jej očistíme, obvykle nejprve vidíme hlínu. V druhé půlce léta se začnou na hlavním kořeni vytvářet kořeny boční se spícími očky. Pro křen je důležitá především půda. Potřebuje půdu hlubokou, humózní a zadržující dobře vodu, tedy méně propustnou, ale zase ne přemokřenou. Půda by měla být před výsadbou křenu velice dobře připravena. Naprosto nevhodné jsou půdy suché, kde se tvoří jen úzké kořeny, v přemokřených půdách kořeny pro změnu uhnívají. Před založením záhonu, na který chceme vysadit křen, je třeba půdu pořádně pohnojit třeba chlévským hnojem a kompostem, přidat můžeme i minerální hnojiva. Stanoviště může být slunné i polostinné. Množení křenu se provádí z kořenových řízků, které se odebírají na podzim. Délka řízku by měla být obvykle cca 10 cm a průměr cca 2 cm. Řízky vysadíme na podzim vodorovně do jamek hlubokých cca 30 cm a mezi jamkami zachováme vzdálenost cca 75 cm. V květnu a v srpnu následujícího roku provedeme okopávky vzešlých vrcholů. U starších porostů provádíme na jaře obrývání, při němž se odstraňují boční přebytečné kořeny. V prvních letech pěstování lze sklízet pouze 10 cm dlouhé výhony, které je třeba odkopnout. Mateční řízek se musí dále vyvíjet. A aby kořeny nebyly oslabovány, je třeba včas odstraňovat vyvíjející se květenství. Pokud chceme sklizené kořeny uskladňovat, sklízíme na podzim od října až do zámrazu, jinak ale lze čerstvé kořeny získávat kdykoli během roku. Kromě křenu selského (Armoracia rusticana) je znám ještě křen velkoplodý (Armoracia macrocarpa), jehož kořen je sladký až mírně pálivý a Armoracia sisymbrioides. Křen velkoplodý je panonským endemitem, který občas najdeme na jihovýchodě Slovenska, v Maďarsku, Rumunsku a Srbsku. Armoracia sisymbrioides je rozšířen v západní a východní Sibiři a na ruském Dálném východě.
