Společná výsadba druhů zeleniny, které se vedle sebe snesou a některé dokonce i navzájem podporují, je vhodná jak na běžné záhony, tak do skleníků, fóliovníků i pařenišť. Ušetříme tak místo a navíc maximalizujeme úrodu jako celek. Přitom zvýšíme ochranu před suchem a minimalizujeme zálivku. Dokonce můžeme i lépe hospodařit s nadměrnými srážkami. Některá zelenina je náročná na vodu, jiná nikoli a za vytrvalých dešťů může začít uhnívat. Není proto od věci, když mnoho vody „vypije“ ta žíznivější. To je však spíše jen okrajová a spornější úvaha do možné polemiky. Úspora zálivkové vody je naopak na prvním místě. Co je však velkou pravdou, zvýšíme šanci na minimalizaci chorob a škůdců. A pokud se nebudeme bát přidat i bylinky a květiny, efekt ještě zvýšíme. Některé byliny a květiny mají schopnost odpuzovat škůdce, kteří naopak trápí konkrétní zeleninu. A se škůdci pak přichází choroby, obzvláště s těmi savými. Skutečně platí, že vhodně zvolené sousedící rostliny si navzájem pomohou zvýšit výnos a to prý až o 20%. Rostliny sice rostou a tedy stojí na jednom místě, ale dovedou navzájem komunikovat, především pak chemicky. Ale kdoví, je dost dobře možné, že časem v tomto směru odhalíme tajemství nevídaná. A to jsme ještě nezačali do zmíněné „spolupráce“ započítávat i houby a děj pojmenovaný jako mykorhiza, kdy jde o symbiotické soužití hub a rostlin. Všeobecně se v případě pěstování různých druhů rostlin vedle sebe hovoří o polykulturách, ovšem polykulturní může být jen část zahrady, prostě je na nás, jak se rozhodneme. A například kombinace hluboce kořenících druhů s druhy, které koření mělce a mají zároveň nízko položené listy, zaručí dostatek vláhy všem jedincům. Dalo by se říci, že směs pěstované zeleniny a jiných rostlin musí být dokonce co nejpestřejší. Ovšem není to tak zcela pravda, jelikož se vedle sebe některé druhy vyloženě nesnesou (viz výše). A důvodů může být více. Navíc je třeba vhodně kombinovat rostliny i s ohledem na jejich nároky na výživu a půdu. Nakonec je to třeba respektovat i v případě pěstování monokulturního. Důležitým pravidlem je též respektování různé výšky rostlin, v tomto případě jde samozřejmě o nároky na světlo a vzájemnou konkurenci v tomto směru. Tomu pak často odpovídá i hloubka kořenů, ovšem pravidlem to není. Například až do obludných rozměrů dorůstající okurky a dýně mají kořeny mělké. Ovšem v případě kořenů jde o vodu, tedy hloubku, z jaké rostliny vodu odebírají. Hlouběji kořenící druhy si vodu prostě vytáhnou z větší hloubky a navíc spolu s ní i živiny. V sousedství mělce kořenící zeleniny se jim proto bude dařit a naopak. Nižší druhy zároveň chrání půdu před odparem svými listy, ty vyšší je přitom přistiňují. A naprostým univerzálem, který ostatním druhům odpudí spoustu škůdců a tedy i chorob je pak česnek. Jakási „ostraha“ záhonů. Odpuzuje dokonce i hlodavce a působí proti plísním a bakteriím. Pokud byste však chtěli česnek vysadit třeba vedle fazolí a hrachu stejně jako brambor, fungovat to nebude. Nesnesou se s sním. Kvalitní a dobře prokypřená půda je základním předpokladem jakéhokoli pěstování, nejen polykulturního. Je také důležité, aby listy rostlin co nejdříve zakryly půdu a ochránily před výparem. Na začátek si přitom můžeme vypomoci tenkou vrstvou mulče. A nakonec je podstatné, aby zvolené druhy nejen braly vodu z různé hloubky půdního profilu, ale zároveň spolu nebojovaly o životní prostor. Rozhodně nelze něčeho takového dosáhnou bez představy (resp. zkušenosti), jak až mohou konkrétní rostliny vyrůst (do výšky i šířky) a jakou hmotu vytvoří. Navíc počítáme i s dobou sklizní a tedy střídáním plodin na postupně uvolňovaných stanovištích. Prostě se začíná zeleninou ranou a končí pozdní, případně (a nejlépe) tou, co může na záhonech zůstat i přes zimu a lze ji v zimě postupně sklízet, nebo čeká na další fázi svého růstu na jaře. Kombinace hlavního rostlinného druhu (tedy zeleniny, ze které chceme mít nejvyšší výnos) a doprovodných druhů je pak zcela ideální. Doprovodnými druhy vyplňujeme volná místa, případně je můžeme vysazovat na okraje záhonů. A právě v tomto případě by mělo jít o druhy, které odpuzují hmyz a mezi ně patří i mnohé bylinky, nejen „ochranka“ jménem česnek. Ovšem ne každý druh zeleniny je pro kombinace vhodný, třeba okurky a dýně si vyhoví bez pomoci jiných, ovšem například bazalku mezi okurky vysadit můžeme. Výše jsme hovořili o pestrosti výsadby, ovšem s opatrností. A skutečně platí zásadní pravidlo, že méně je často více. I v případě polykultury nemají být záhony vyloženě přeplněné, přeplácané. Navíc je třeba získat zkušenosti, proto raději zkoušíme kombinace méně druhů a jejich vzájemný přínos a postupně se pozorováním (a studiem z odborných zdrojů) zdokonalujeme. Prostě jde o práci pro někoho, koho to opravdu baví. A ve finále může jít až o posedlost. Maximální počet druhů na jednom záhoně uvádějí různé zdroje mezi šesti až osmi včetně různých odrůd jednoho druhu, jiné hovoří o počtu optimálním, čímž připouštějí, že druhů může být i více. Jde však především o spekulace, jelikož záleží hlavně na velikosti a tvaru záhonů a také na zkušenostech. 20 druhů na jednom záhonu? A proč ne, když víte, jaké? Počítat též musíme v prvních letech s vyšší náročností na pletí, až opravdu dobře zapojené a hlavně zaplněné polykulturní záhony dovedou pletí minimalizovat. A co se záhony po sezóně? Ideální je, když zde zůstane alespoň „něco“ mrazuvzdorného na zimu. Ve skleníku se dokonce můžeme rozmáchnout ještě více. Na volných záhonech a částech záhonů je však třeba přidat organickou hmotu a zrýt. Obzvláště zelenina bývá náročná na živiny a rychle půdu vyčerpává. Nakonec můžeme navrch přidat i dobře uleželý kompost a na jaře vše důkladně srovnáme hráběmi a můžeme pokračovat další sezónou. Dokonce si můžeme práci usnadnit a místo rytí záhony zamulčujeme slámou, na kterou navezeme vrstvu kvalitního kompostu. Na jaře budou takové záhony ideální pro zeleninu náročnou na živiny a dusík. A pokud nebudeme hnojit vůbec, můžeme v dalším roce pěstovat zeleninu s nízkými nároky na živiny a dusík a o jeden celý rok si práci usnadníme. Ovšem na konci další sezóny již bude hnojení nezbytné. V těchto uvedených případech se hovoří o zelenině takzvané první, druhé a třetí trati. Zelenina první trati vyžaduje každoročně organická hnojiva, zelenina druhé trati nesnáší vysoký obsah dusíku v půdě, ovšem na humus je náročná, zatímco zelenina třetí trati má ráda půdu chudší. Výše jsme zmínili česnek a právě tento budyguard je ideální pro rostlinné hvězdy jako jsou rajčata, okurky, saláty, papriky, mrkve, petržel a třeba i celer. Navíc jej můžeme pěstovat i vedle cibule. Mnoho lidí pak neví, že třeba křen dovede eliminovat výskyt mandelinky bramborové a máta peprná odpuzuje housenky běláska zelného a dřepčíky. Dokonce existují i druhy, které vadí slimákům, třeba kapraď samec, kerblík, bazalka, šalvěj lékařská, yzop a majoránka. Mravencům příliš nevoní kerblík, bazalka, levandule a majoránka, mšice jsou odpuzovány měsíčkem zahradním, kerblíkem, bazalkou, levandulí a saturejkou. A jaké druhy jsou univerzály, kteří dovedou podpořit většinu zeleniny? Yzop lékařský a šalvěj lékařská, levandule, bazalka, kapraď samec a heřmánek. Bazalka je pak zcela ideálním ochráncem okurek a salátu, máta peprná brambor (ovšem pozor, rychle zaplevelí prostor), kerblík salátu, měsíček zahradní brambor a dokonce i superochránce česneku stejně jako aksamitník. V praxi jsou však vztahy rostlin samozřejmě mnohem složitější a spoustu druhů jsme zde vůbec neuvedli. Však jde také o dnes již moderní vědní obor, který nelze jedním článkem obsáhnout.