Pivoňky se vlastně staly pro svou oblibu v zahradách otloukánkem v přírodě. A tam, kde přirozeně rostou, dnes vyžadují šetrnost a ochranu. Pivoňky (Paeonia) jsou dlouhověké vytrvalé byliny, polokeře anebo keře. Pochází kromě Číny také ze Středomoří a Kavkazu. Například dřevité pivoňky, které mají domovinu v Číně, najdeme dnes i 300 až 400 let staré. Navíc pro dřevité pivoňky platí, že pro svou dlouhověkost vůbec nespěchají se svým růstem. První záznamy o pěstování pivoněk pochází z období čínské dynastie Chan (3. století př. n. l.). Pivoňka (Paeonia) je jediným rodem čeledi pivoňkovité (Paeoniaceae) náležící do řádu vyšších dvouděložných rostlin lomikamenotvaré (Saxifragales). Rod zahrnuje přibližně 35 druhů, jejichž výskyt je zaznamenán hlavně v mírně teplých oblastech severní polokoule (v Severní Americe jsou původní pouze 2 druhy). Pivoňky rostou hlavně ve světlých (dubových či borových) lesích, na jejich okrajích a světlinách, na křovinatých stráních a svazích, na loukách a pastvinách, v lesostepích a stepích. Některé druhy najdeme také na skalách. Pivoňky často preferují vápnité podloží. Šíření na větší vzdálenosti je u pivoněk dosti problematické. Mají totiž velká a těžká semena. Proto v přírodě dochází k vzniku izolovaných a blízce příbuzných populací se samostatným vývojem (třeba na Kavkazu). Pro své nároky na prostředí a pomalé šíření pak patří mnohé druhy v přirozeném prostředí právě k ohroženým. Pro svou oblibu v podobě okrasných trvalek se pivoňky staly oblíbeným rostlinným rodem šlechtitelů, kultivarů proto dnes najdeme na trhu nespočet. Oproti čistým botanickým formám jsou tyto kultivary převážně plnokvěté. Uplatnění přitom nenajdou jen v zahradách, ale také jako květiny řezané do vázy. Krása květů pivoněk v zahradách nejlépe vynikne, pokud je budeme pěstovat solitérně, případně ve skupině s méně výraznými trvalkami anebo jako předsadbu před vyššími keři a stromy. Latinský název Paeonia byl odvozen z řečtiny, legendární postavy bylinkáře Paióna, Asklépiova učedníka. Po jeho úkladné vraždě jej bůh Hádes z vděčnosti za uzdravení proměnil v květinu. Zkomolením středolatinského názvu Pionia vzniklo staročeské slovo pivoňka. Pivoňky můžeme v zásadě rozdělit na bylinné a dřevité. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami je patrný již jen ze samotných slov. Bylinné pivoňky jsou trvalky, které se na zimu zatahují do země a my jim pomůžeme tím, že je nad zemí seřízneme a shora ochráníme chvojím. Ostatně tuto činnost provádíme s většinou trvalek, jež se na zimu do země zatáhnou, aby zase na jaře jako pověstný Fénix, který se rodí z popela, vykoukly na světlo boží, začaly růst a později nádherně kvést. Nejznámějším zástupcem bylinných pivoněk je pivoňka lékařská (Paeonia officinalis). Ta pochází z alpských oblastí jižní a střední Evropy, dorůstá výšky 35 až 60 cm a kvete od dubna do června. Nádherně vonící plné květy mají barvy růžové, purpurové, fialové, vínové a někdy i bílé či krémové. I tato bylinná pivoňka je dlouholetá a pokud se jí v naší zahradě bude dařit, na jaře bude pravidelně obrážet na první pohled z ničeho až mnoho desítek let. Zdatným konkurentem pivoňky lékařské se stala od druhé poloviny 18. století v zahradách Evropy pivoňka čínská čili bělokvětá (Paeonia lactiflora), která zamíchala šlechtitelskými kartami opravdu razantně. A například na skalky je vhodná o dosti subtilnější pivoňka úzkolistá (Paeonia tenuifolia). Říká se jí také tenkolistá nebo koprolistá a patří k nejotužilejším z pivoněk. Odolá mrazům až do ?40 °C. V úvodu článku jsme se zmínili, že pro velkou oblibu chudiny upadly pivoňky ve značnou nemilost panstva. Využijme toho, pivoňky by rozhodně neměly chybět v žádné venkovské zahrádce či předzahrádce. Oproti pivoňkám bylinným jsou pivoňky dřevité či také křovité (křovinaté) opadavé keře, které dorůstají výšky obvykle až 2 metry, jsou velmi dlouhověké, a proto rostou dosti pomalu. V domovské Číně potkáme rostliny staré 300 až 400 let. V našich podmínkách se dožívají nejvýše cca padesáti let. Nejznámějším druhem je pivoňka křovitá neboli keřovitá (Paeonia suffruticosa), které se také říká japonská. Tento vytrvalý keř dorůstá výšky 1,5 až 2 metry a šířky 2 až 3 metry. Pokud si tedy počkáme, vytvoří nám tato pivoňka nádherný, kompaktní keř s nepřehlédnutelnými plnými květy velkými až 20 cm a více. Na koncových větvích vykvetou v květnu až červnu. Okraje květů mohou být i zvlněné, zubaté a třepenité, navíc mohou být květy kromě široké barevné škály také žíhané (panašované). Barva květů může být od čistě bílé přes krémovou, žlutou, oranžovou, různé odstíny růžové, červené a vínové, až po sytě fialovou. Druhou nejčastější dřevitou pivoňkou je pivoňka žlutá (Paeonia lutea) a kultivary, které byly z tohoto druhu vyšlechtěny. V dubnu až květnu se tato pivoňka rozsvítí drobnějšími a jednoduchými (výjimečně dvojitými) květy barvy citrónově žluté. Květy ostatně stejně jako u jiných pivoněk krásně voní. V dospělosti nám tato pivoňka vytvoří vysoký a košatý keř. I když je výše uvedeno, že skalnička mezi pivoňkami, bylinná pivoňka úzkolistá, vydrží mrazy až ?40 °C, nenechte se zmást. Pivoňky obecně vyžadují slunné, ale chráněné stanoviště, případně pohyblivý polostín. Ve stínu pivoňky kvetou jen slabě. Pivoňky určitě nepatří do mrazových kotlin, byť se u nich uvádí, že jsou v našich podmínkách mrazuvzdorné a ty dřevité mají mrazuvzdornost ověřenu až do ?29 °C. Dřevité pivoňky vyžadují oproti svým bylinným příbuzným půdu přiměřeně vlhkou s mírně zásaditou až neutrální půdní reakcí. Pro bylinné druhy je ideální půda vápenitá a lehčí, propustnější a výživná. V případě půd těžších a nepropustných je třeba uložit na dno výsadbové jámy drenáž ze štěrku a do spodní části jámy je třeba přidat zeminu promíchanou s kompostem a případně i organickým hnojivem. Tuto vrstvu zakryjeme zeminou tak, aby kořeny pivoňky nepřišly s hnojivem do styku. Pivoňky vysazujeme tak, aby očka sazenic mohla dostatečně dýchat. Příliš hluboko vysazené rostliny by mohly uhynout. A pozor, pokud bychom později usoudili, že jsme s výsadbou udělali chybu, již se nedá napravit, protože pivoňky nesnáší přesazování. Pro výsadbu bylinných druhů je ideální konec srpna až začátek října, přičemž kořeny mají být nejvýš 3 cm pod povrchem půdy, aby mohla rostlina dýchat. Hluboko zasazené bylinné pivoňky slabě rostou a špatně kvetou, byť by špatnou výsadbu přežily. Dřevité pivoňky vysazujeme do výsadbové jámy šikmo a místo srůstu roubu s podnoží by mělo být pod povrchem půdy hluboko cca 15 cm. Získáme tak více kolmo rostoucích větví a zabráníme růstu planých výhonů. Počítejte také s tím, že se nám dřevitá pivoňka rozkošatí a bohatě pokvete nejdříve až za cca 3 roky. Čerstvě vysazené pivoňky je třeba pravidelně zalévat, aby se uchytily. A nejen na podzim po výsadbě, ale i na jaře, obzvláště pak při delším jarním suchu. Bez důkladné zálivky by hrozilo zasychání poupat. Na konci léta je třeba přihnojit bylinné pivoňky fosforečným a draselným hnojivem, ty dřevité minerálními hnojivy pouze s obsahem fosforu. Na zimu poskytneme mladým rostlinám vzdušnou přikrývku ideálně z chvojí. Určitě nepoužívejte neprodyšné materiály včetně listí. Rostliny by mohly být napadeny hnilobou.Zdroj: wikipedia.org, chatar-chalupar.cz, izahradkar.cz, zahradnictvi-spomysl.cz