Kultura sběračů je už nějaký ten pátek - a zhruba dalších 12 000 let k tomu - za námi. A je dost důvodů, proč se na tenhle vývojový stupínek už nikdy zpátky nevracet. Na druhé straně si od našich prapředků můžeme nabrat trochu inspirace. Už proto, že nemusíme kočovat krajinou a pracně zkoumat, co jedlé je a není. Víme to. Můžeme bez obav zavdat z prostřeného talíře vlastní zahrady, a pochutnat si třeba na jedlých plevelech. Začít můžeme třeba s vzrůstem nápadným ruderálním plevelem, šťovíkem kyselým (Rumex acetosa). U něj by nikdo na první pohled užitečnost nepředpokládal. Na druhé straně, v dubnu a z kraje května nasbírané mladé listí se dá vynikajícím způsobem zhodnotit pro tvorbu zelené limonády. Ve šťovíku najdete kromě ne úplně příjemné kyseliny šťavelové – kterou by určitě neměli konzumovat lidé s ledvinovými kameny, problémy s dnou a kojící ženy – také vitamíny A, C, B1 a k tomu porci draslíku, vápníku a železa. A ty dohromady dělají z konzumace tohoto plevele ekvivalent vitaminové bomby. Bez povšimnutí byste neměli nechat ani do výšek se tyčící oddenkatou bršlici kozí nohu (Aegopodium podagraria), která je obvykle doma v zarůstajících zastíněných částech skoro každé zahrady. Můžete ji připravit o mladé listy, a sobě tím připravit chutnou svačinu. Výtečně se hodí do salátů, dají se využít jako základ zeleninové polévky. V té listy tvoří spíš zelenou hmotu, v salátu ovšem vynikne i jejich obsah vitaminu C. Obecně je „dobrá“ kvůli tomu, že tělu dodá vlákninu. A jak jsme u šťovíku zmiňovali dnu? Právě na ni pak působí listy bršlice preventivně – léčivě. Fialky (fialka vonná - Viola odorata) mají své kouzlo. Po estetické stránce. Na druhé straně, moc z užitku z nich většinou neplyne. Sice hezky voní, ale v malé vázičce rychle zacházejí. Je to hodně pomíjivá krása. Přidanou hodnotou k té kráse ale může být chuť. Květy fialek jsou jedlé, a začerstva se používají jako přízdoba dezertů. Máte rádi výzvy? Můžete si s nimi v kuchyni pohrát o trochu víc, a pokusit se vyrobit kandované fialky. A to je teprve něco… Krása, vůně i chuť, hezky na jednom místě, a v trvanlivějším formátu. Ano, je po čertech hořký. A právě na tom může pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris) stavět svou pozici v domácí gastronomii. Jeho hořkost slouží tam, kde je potřeba vyrovnat chutě a spravit trávení. Třeba u mastných/tučných pokrmů. K pečeným masům se přihazuje snítka pelyňku, podobně jako ušlechtilá voňavá rozmarýna. Španělé, zřejmě z nějakého hispánského gastro-trýznění, vyrábí z mladého pelyňku polévky. K takovým polévkám moc důvěru nemáme, ale i tak se doma vyplatí mít pelyněk nasušený v zásobě, na uklidnění rozbouřeného žaludku. S tím, že nás trápí nadýmání, se nikde většinou nechlubíme. Jeden z nejobyčejnějších plevelů zahrad a záhonků, popenec obecný (Glechoma hederacea) – dřív se mu říkalo břečťanolistý – má překvapivě zrovna na tohle odpověď. Kromě toho obsahuje množství silic, hořčin a tříslovin, stravitelných pryskyřic, organických kyselin, minerálů a vitaminů. Z mladých mini-lístečků se dá udělat nad očekávání chutná (a lehce peprná) pomazánka, a mladé větší lístky pak můžete třeba nasekat do salátu. Mezi ruderálními plevely je to ta největší obyčejnost, která nevypadá, že by měla čím překvapit. Přesto je merlík bílý (Chenopodium album) doslova hvězdným plevelem. Je blízce příbuzný s merlíkem chilským, kterou si ve zdravé výživě draze kupujete jako quinou. Tenhle váš plevelný merlík ze zahrady umí to samé. A kromě toho, že z jeho sesbíraných a usušených zrníček můžete semlít super-zdravou mouku, z čerstvého listí si můžete vyrobit buď salát, anebo „divočejší“ variaci na špenát. Je to jeden z vůbec nejlepších zdrojů betakarotenu, vápníku, draslíku a železa na světě. Kde najít šruchu zelnou (Portulaca oleracea)? Spíš, kde jí nenajít. Je totiž skoro všude – prorůstá dlážděním chodníků, vykukuje z lemů záhonků. A povětšinou jen tak překáží. Přitom se dá skvěle a užitečně zhodnotit v kuchyni. Je to učiněný plevel – špagetovník. Právě s italskými těstovinami se dá po spaření výtečně kombinovat, a vynikne přitom její kyselkavě-slaná chuť. Jedlá je celá, ale nejlépe pochopitelně chutnají mladé rostlinky, které ještě nenasadily květy. Dobrá je celá. Ne tedy na chodníku, ale k jídlu. Té drobotiny, která má potenciál stát se výživným doplňkem a vítaným zpestřením jídelníčku, roste tam venku spousta. Trik je v tom nabrat si trochu od každého, a ne sklízet celé nůše. Tolik se toho zase nesní, a kouzlo chutí je v pestrosti. Pár snítek jetele lučního, mladých lístků kontryhele obecného a hrstka peťouru úplně jako základ postačí. Mezi jedlé „plevele“ se počítá i komonice lékařská (Melilotus officinalis), ptačinec prostřední (Stellaria media), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), hrachor širolistý (Lathyrus latifolius), vesnovka obecná (Cardaria draba), čekanka obecná (Cichorium intybus), řebříček obecný (Achillea millefolium), kerblík lesní (Anthriscus sylvestris), kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa-pastoris) a kozlíček polní (Valerianella locusta).Zdroj: Almanac.com, BHG.com, Modernfarmer.com, WoodlandTrust.com, CountryLiving.com