Boj s takzvaně plevelnými rostlinami je vlastně logický. Již v zárodcích zemědělství se plevele snažily opakovaně pronikat do monokulturních společenstev. A děje se to dodnes. Jenže spolu se zemědělstvím došlo k dalšímu efektu. Začala se prudce měnit druhová skladba rostlin, a to právě i plevelných. Jednoduše již jen proto, že se jejich semena šířila spolu s osivem kulturních plodin. Vynechme nyní plevele (resp. byliny) rumištní a buřeň (nechtěné rostliny v lesích na pasekách s opečovávanými stromky) a posviťme si na současné plevele. Kde se vlastně vzaly? Pokud zapátráme, odkud pochází velká část současných zemědělských plodin, které jsou u nás pěstovány, cesta nás dovede na Blízký východ. A právě odsud se k nám dostaly dnes běžné středoevropské plevele spolu s osivy například obilovin, z olejnin třeba řepky, z luštěnin hrachu a z textilních surovin lnu. Pokud pak na Blízký východ opravdu vycestujeme, zarazí nás nápadná shoda místních plevelů právě s těmi středoevropskými. Dosud zde dokonce rostou jednoletá společenstva trav, kde dominují planí příbuzní dnešních pšenic a ječmenů. A rozdíl mezi touto divokou vegetací a plochami s kulturními plodinami není příliš zřetelný. Spolu s rozšiřováním kulturních plodin z Blízkého východu se k nám tedy dostaly spolu s osivy i místní plevele, které u nás zdomácněly. Dnes je řadíme mezi tzv. archeofyty, zatímco tzv. neofyty souvisí se zámořskými objevy a jejich šíření začalo přibližně před 1500 lety. Typickým naším archeofytem je například hlaváček letní (Adonis aestivalis) a černucha rolní (Nigella arvensis). Zajímavé je, že když se podíváme do červených seznamů ohrožených či již vyhynulých druhů rostlin, najdeme mezi nimi nápadně příliš mnoho plevelů. A hlavní důvod je pochopitelný, člověk se je snažil dlouhodobě potlačovat a likvidovat. Zemědělství samozřejmě vznikalo na planetě na různých místech a od prvotní zemědělské činnosti se pak odrazily všechny starověké civilizace. Kromě vyhynulých a ohrožených plevelů se však mnohé naopak výborně přizpůsobily. Může za to rychlá genetická selekce. Často jsou to rostliny s jednoletým vegetačním cyklem. V čem všem se plevele dokázaly přizpůsobit, je až zarážející. Výběr jedinců s ideálními vlastnostmi zahrnuje i schopnost vytvořit tak velká semena, aby propadávala síty, schopnost dozrávat ve správnou dobu a ve správnou dobu uvolňovat semena, aby se přimísila v dostatečném množství k osivu kulturních plodin. Nejde tedy jen o nároky na teploty, sluníčko, živiny, vodu a půdu. Postupně pak vznikla společenstva plevelů (druhů plevelných rostlin) s typickou druhovou skladbou. Plevele v obilninách se odlišovaly od plevelů v okopaninách, lišila se společenstva plevelů v lehkých kyselých a těžkých zásaditých půdách, stejně jako v teplých a v chladnějších oblastech. Jiná společenstva plevelů najdeme v obilovinách, jiná v okopaninách, jiná v teplých a chladnějších oblastech, jiná v těžkých a lehkých půdách, zásaditých a kyselých. Mnohá společenství plevelů přetrvávala prakticky již od pravěku, k radikální změně však došlo právě u nás v druhé polovině 20. století. Co se vlastně stalo a proč se tolik plevelů dostalo na seznamy ohrožených druhů?Samozřejmě patří mezi významné faktory změn i zemědělská chemie, na změnu sortimentu kulturních plodin (druhová skladba) a socializace zemědělství (homogenní lány versus původní malá políčka), stejně tak ale změna techniky zpracování půdy jako třeba hluboká orba. Kvůli ní z polí zmizela např. lilie cibulkonosná (Lilium bulbiferum), modřenec chocholatý (Muscari comosum), snědek jehlancovitý (Ornithogalum brevistylum) a některé druhy mečíků, např. Gladiolus communis. Těžká technika navíc mění i fyzikální vlastnosti půdy, utužuje ji. Proto dnes nenajdeme co se týká výskytu plevelů velký rozdíl mezi kulturami obilovin a okopanin. Například koukol polní (Agrostemma githago) se pak stal úhlavním nepřítelem číslo 1, proto musel odstoupit. Byl potlačen. Jeho semena jsou jedovatá a znehodnocovala mouku, proto se začalo osivo dočišťovat pomocí fukarů (využilo se rozdílné hmotnosti semen při vyfoukávání). Díky tomu koukol přestal být schopen selektovat jedince, aby jejich semena propadávala mezi obilky. Koukol se udržel pouze tam, kde dlouho přetrvávali malí soukromí zemědělci, využívající vlastního osiva. Dalším důkazem je, že v sousedním Polsku, kde socializace zemědělství neproběhla, je koukol běžnou součástí společenstev plevelů dodnes. Když se jen lehce dotkneme herbicidů, všimneme si, že dnes se plevele prakticky již nevyskytují uprostřed polí, ale jen na okrajích, kam herbicidy z rozstřikovačů nedosáhnou. A třeba v první půlce 90. let, kdy u nás zemědělství skomíralo na nedostatek financí a na herbicidy prostě nebyl, se mnohá společenstva plevelů opět obnovila. A to dost rychle. Využila k tomu semennou banku v půdě. Jakmile se opět začala používat chemie, plevele zase zmizely. Problém pak přinesly selektivní herbicidy, které paradoxně jedny plevele podpořily a jiné potlačily. Zcela zmizela společenství plevelů lněných polí, třeba kokotice hubilen (Cuscuta epilinum) byla u nás pozorována naposled těsně po druhé světové válce. Zajímavým řešením, jak některé plevele dnes chránit, pak mohou být třeba skanzeny, kde se zachovává celé prostředí, v jakém lidé kdysi žili. Tedy včetně políček se starými kulturními plodinami a tedy i s tradičními plevelnými rostlinami. Dalším prostředím pro jejich možnou ochranu jsou botanické zahrady. Jejich pracovníci vzácné plevele ocení již jen proto, že nemají prakticky žádné nároky na péči. Ochrana plevelů určitě stojí za to, vždyť jde o biodiverzitu. A navíc rostoucí a kvetoucí rostliny vypadají o mnoho lépe než tato slova na bílém papíru: vyhynulé, nezvěstné, nejasné případy mezi vyhynulými a nezvěstnými, kriticky ohrožené, silně ohrožené, ohrožené, vyžadující pozornost a blízké ohrožení.Zdroj: botany.cz