Objekt rodinného domu, nenáročných dispozic a pravidelného plánu, vznikl podle návrhu texaských architektů, pánů Fehra a Grangera, v roce 1956. Součástí jeho řešení se stalo „pokrokové“ zapracování širšího prosklení, než bývalo ve Státech a oněch končinách zvykem, a taky tehdy poněkud nadbytečné vyvýšení základů stavby nad horizont. Jinak ale stavba, usazená do „zelené katedrály mohutných stromů na Northwood Hills“ plně odpovídala někdejším požadavkům, a v duchu materiálových i funkčních kvalit přetrvala až do dnešních dní. Kdy si ji pořídili noví majitelé, mladý pár, disponující vícerem současných požadavků. Tam, kde před lety skončili pánové Fehr&Granger, nyní navázal architekt Nick Deaver a jeho tým projektantů a spolupracovníků. Jejich prvořadým úkolem bylo odstranit balastní nános pozdějších úprav (hlavně nešetrnou přístavbu garáže), a očesat na samu podstatu nosné jádro stále kvalitami vynikající stavby. Domu, který v terénu charakterizovala obezdívka z lámaného vápence, empatické linie zdí, šikmá pultová střecha a dřevěná fasáda. Co se tu dalo zlepšit? Osvědčené a fungující architekt měnit nechtěl, a proto jen doplnil a oživil to, co se už přežívalo. Objekt se tedy dočkal nové fasády ze dřeva zeravů (jsou odolnější vůči výkyvům teplot i vlhkosti, přirozeně impregnované proti škůdcům a plísním), nové hlínko-ocelové rámy oken a posuvných dveří, a doplněných o nová vícevrstvá skla a izolaci. Jinak se toho zvenku, při pohledu z ulice, měnilo jen opravdu málo. Zachována a opravena byla i zídka, lemující přístupovou cestu. To zevnitř byly zásahy radikálnější, a kromě rekonstrukce/renovace tu architekt vydobyl na přání klientů nový prostor k obývání. Jak? Rozšířením objektu o přístavek, plně se navazující na základní stavbu. Přístavba přitom vznikla v místech „za svahem“, tedy mimo běžný výhled. Stavebně se toto svažité místo podobnému zužitkování vybízelo už dlouho, a dům se díky tomu mohl v nepřerušené harmonii stylů plynule rozrůst o užitný prostor. Vnitřní i vnější, protože společenské místnosti domu – jídelna, kuchyně, obývací pokoj – se teď volně navazují i na své snadno přístupné okolí. Schodiště, klesající z hlavní obytné úrovně níže, pak společenské části odděluje od vlastních pokojů, ložnic a koupelen. Tato programová směna se vyplácí, protože tím obyvatelé získávají více soukromí. Na co? Například na pobyt v bazénu a slunění, přičemž nejsou rušeni okolím. Při přestavbě tak zmizely původní svrchní dveře vedoucí na terasu, a místo nich se závěsné schodiště (lemované překližkou) postaralo o napojení celé domácnosti na novou terasu, vytvořenou u bazénu. Bazén, skutečně pro plavce a nejen na cachtání, je doplněn o „ocelovo-dřevěnou konzolovou improvizaci původní konstrukce“, sloužící jako vnější technické zázemí. Může také fungovat jako herna, i venkovní kuchyně. Projekt ve své podobě reprezentuje práci architekta, který se nebál přistoupit ke staršímu úspěšnému projektu, a novými prostředky navýšit jeho potenciál, jako moderního a současného bydlení. Odstranění některých doplňků přitom bylo nezbytné, ale architekt si počínal s citlivostí potřebnou k dobrému výsledku. Rekonstrukce, doplněná a přístavbu a bazén, pak jen shrnuje vynikající adaptabilitu nového na staré.Materiály: Nick Deaver ArchitectFoto-kredit: Casey Dunn