Na vině je především trojice místo-odrůda-účel. Něco jiného je totiž pěstovat hrozny řekněme na jihu Moravy a v Polabí, a pak třeba v podhůří Krkonoš. Je rozdíl, když hlavy svého vína ve vinohradu počítáte na tisíce, a když máte na zahradě jeden nebo dva rozrostlé keře. A samozřejmě je rozdíl v tom, jestli výpěstky chcete lisovat a vyrábět z nich víno, anebo je máte jen ke konzumním účelům, jako stolní. To totiž metody pěstování dost ostře odlišuje. Poměrně dost zahradnicky pěstovaných vinných keřů také vůbec neslouží k chuti, ale k okrase. Jako živoucí liána, zastiňující prvek pokrývající pergoly. U těch někdy ani není produkce hroznů žádoucí (přitahuje vosy). A tam se cení spíš divoký růst. Který se velmi dobře dá stimulovat podzimní úpravou růstu. Ke vzájemnému porozumění nikterak nepřispívá to, že jinak formujete sazenice a jinak produkční keře. A jinak keře ve druhém roce, a jinak v letech následujících. Zaručený postup pro jednu lokalitu v Česku může na jiné lokalitě keř zahubit. Navíc zahradníci a sadaři preferují pro úpravu termín „řez“ (i když většinou pracují s nůžkami), zatímco vinaři spíš „stříhají“. Proto se skalní vinaři (vcelku oprávněně) děsí toho, že by chtěl někdo na podzim révu vinou prořezávat pilou. Zahradníci naopak (rovněž správně) trvají na tom, že prořezávka je nezbytností, podmiňující kvalitu, množství a sladkost hroznů. Vinaři si uvykli zastřihávat révu vinnou na jaře. I když to jejich „jaro“ obvykle znamená spíš únor. Období, když už vyloženě nehrozí mráz (řekněme na jihu Moravy, ale nikoliv v Podkrkonoší). Těžko se to ale odhaduje předem, a tak jejich pěstitelský zákrok nemusí být vlastně o nic šetrnější než „podzimní“ řez sadařů. Ten obvykle přichází na sklonku října, v průběhu listopadu, po prvních mrazech. Střih i řez, u sadařů i vinařů, má tedy navzdory zmatení jazyků jedno společné. Probíhající vegetační klid rostliny. A taky sdílí totožná rizika: nešetrný zákrok totiž může rostlinu poškodit, vystavit ji riziku mrazu. Přispět k jejímu ohrožení nejrůznějšími nemocemi a plísněmi. Dá se říct, že sadařský zákrok je možná pro rostlinu a její budoucí produkci riskantnější, ale v případě úspěchu přináší lepší výsledky, než vinařský postup. Ve výsledku je ale motivován stejným záměrem: dosáhnutím rovnováhy mezi produkcí a kvalitou hroznů do další sezóny. Což už je něco, na čem se sadaři i vinaři nejspíš shodnou. Pokud totiž vinný keř nasadí příliš mnoho hroznů, neinvestuje tolik do jejich kvality a vyzrávání. Jak tedy udržet rovnováhu? Klasikou je, že se ponechá jen nejsilnější výhonek, a ty ostatní se zastřihnou. Hezky blízko u hlavního stonku. Je to cesta, jak nabudit keř, aby nasadil více pupenů plodových, a nikoliv vegetativních. Pokud chcete být o něco radikálnější (a podpořit bujnější jarní růst), ten jeden nejsilnější výhonek ořízněte 2-3 pupeny nad místem, kde začal růst loni. A - to je další podstatný rozdíl mezi vinařskou a sadařskou praxí – ono „narušené“ místo ošetříte ochranou emulzí. Pokud by něco takového měl dělat vinař, spotřeboval by jí na svou vinici celý kanystr. Což je jeden z důvodů, proč si takhle sadařsky na „podzim“ nekomplikují práci, a čekají na své únorové „jaro“.Ať už na jaro nebo na podzim, někdy v období vegetačního klidu byste podobnou úpravu na svých keřích provést měli. Respektive – pokud to neuděláte v pozdním podzimu, čeká vás to v brzké jaro.Zdroj: Radomír Dohnal, ČESKÉSTAVBY.cz