Pochopitelně, že měl prostředky k tomu, aby si na zakázku nechal vytvořit dům velkolepý a prostorný. Přesto se spokojil se skromnějším rozměrem 184 metrů užitné plochy (byť se mu s parcelou otevíral přístup k 3500 metrů čtverečním). Věděl, že méně je někdy více, a že s menšími parametry se dá dosáhnout maximálního efektu, když bude okolí domu považovat za součást většího celku. Lokalita Can Giouc je typická nejen bujnou zelení, ale i sítěmi říčních kanálů, malých vodních nádrží, tropických tůní a pozůstatků bývalých rýžových polí. Voda je tu na každém kroku. A proto se architekti rozhodli zapojit ji i do konceptu vnikajícího domu. Což byl navýsost dobrý nápad. Voda, v podobě bližší přírodní nádrži spíše než bazénu, pomáhá domu splynout s okolím, a současně mu dodává funkční prvek přírodní klimatizace. A to je v tropickém klimatu k nezaplacení. Dům samotný se tím stává vizuálně bezpečnějším – má vodní příkop – aniž by se nutně odřezával od zahrady. Protože skrze vodní příkop se k terase i zahradě dá dojít přes vystupující nášlapné kameny. Klidná vodní hladina přitom prosvětluje interiér, přenáší do něj odraz slunečních paprsků, ochlazuje vzduch a podporuje vnitřní klid. „Je to místo, kde si člověk v poklidné atmosféře může odpočinout od stresu všedního dne, kde může zapomenout na tlaky práce a užívat si radostí, kultivovat harmonii a regenerovat svou energii,“ připouští majitel. Není to jediný prvek integrace. Dům do sousedství zapouští kořeny i svou střechou. Vyrobenou z rákosových řezaných došků, jak je „na vesnici“ (prakticky v celém jihozápadním Vietnamu) zvykem. Obydlí, které od centra metropole dělí 45 minut autem, si tak zachovává velmi vesnický, uvolněný a přírodní charakter. Přestože zevnitř je plně moderní a vystavěné podle nejvyšších standardů kvality. V tom ostatně spočíval zásadní vnos architektů. Dokázali totiž emulovat tradiční prvky v novodobé konstrukci. Slaměné došky střechy přesahující nad vodní hladinu chladí interiér lépe (a levněji), aniž by bylo znát, že stojí na ocelovo-dřevěné konstrukci. Dům je zevnitř krásně obložen tvrdým dřevem, které ale kryje betonové jádro. Zrnitost betonových podlah, kontrastní ke stěnám, znovu akceleruje příjemné mikroklima, a je přitom dobrým materiálem i k chůzi na boso. Zajímavým rysem je i podélný zlom ve středu střechy (krytý skleněnou výplní), jež do centra domu vnáší denní světlo a prosvěcuje jinak „temnou“ jeskyni obydlí. Kontrast světla a tmy je podstatou efektu ložnice, v níž majitel usíná „za šumění listoví stromů a šplouchání vody“, a probouzí jej první sluneční paprsky odražené od vodní hladiny a zpěv ptáků. Po takovém budíčku skutečně musí být nabitý pozitivní energií. Stavba tohoto tradičního/netradičního vietnamského domu je pozoruhodnou ukázkou řešení problémů s přehříváním (a teplem, vlhkostí); dokonalé a nenáročné ventilace; zapracování domu do přírodního celku. Pracuje s kontrasty jednotky barev, s prožitkem z kvalitních a odolných materiálů typických pro město i vesnici. Je kombinací několika osvědčených strategií i novátorských přístupů.Celý autorský projekt vietnamského domu je dílem tří architektů ze tří různých studií, je nevšedním příkladem profesní spolupráce na nejvyšší úrovni. Současně je dokladem toho, že byť na prostředky k dosažení pohodové uvolněné atmosféry můžeme pohlížet různě, nakonec je všichni vnímáme stejně, univerzálně.Materiály: AmDesign Architects, CTA | Creative Architects, Time ArchitectsFoto-kredit: Hiroyuki Oki