Žeh, čili zpopelnění, cinerace, incinerace, nekrokaustie. Ještě před založením samostatné republiky, což je svátek, který slavíme právě dnes (28. 10.), bylo spalování nebožtíků zcela zakázané. Jednoduše proto, že kremace popírala podle křesťanského výkladu víru ve zmrtvýchvstání zemřelých. A právě až po první světové válce, tedy po založení samostatné republiky, ledy roztály. Ale nebylo to hned a byli za tím lidé. Kdo jiný. První pohřeb žehem organizovaný v krematoriu proběhl až 23. listopadu 1921. Za tím účelem bylo na Olšanských hřbitovech zřízeno provizorní krematorium (vzniklo přestavbou neorenesanční obřadní budovy). Až za dalších několik let pak bylo postaveno na nedalekém pozemku ve Strašnicích tehdy prý největší evropské krematorium. Návrhu budovy se ujal Alois Mezera, žák slavného architekta Josipa Plečnika. A od té doby jsme se dostali až na samotný světový piedestal. 27 krematorií, která nabízí celkem 54 žárovišť, představuje na počet obyvatel dané země největší pohřební kapacitu pro pohřbívání žehem na světě. Nemusíme se přitom na rozdíl od Indů zadlužovat, abychom pořídili posvátné dřevo, kremace jedou obvykle v přesném, možno říci “jízdním“ řádu, zhruba po půl hodině. Přesnějším než dopravní spoje Českých drah. Pohřbívání do země je dnes u nás dnes spíše okrajovou záležitostí. Kremace představuje cca 75 % všech pohřbů, což je číslo, jaké překonává snad jen Japonsko a Hongkong, zde se ale na obřad čeká mnohem déle. Novodobý český fenomén lze vysvětlit jen těžko. Do určité míry určitě souvisí s ústupem křesťanství u nás, byť poválečný nástup krematorií před sto lety právě s ochabující vírou v Boha nesouvisel. Již dlouho však patříme mezi nejateističtější národy na světě a oficiální církevní statistiky vlastně jen kopírují oblibu v církevních křtech a sňatcích, která jaksi ztrácí logiku, ale je to tak. Pokřtění se pak obvykle řadí spíše mezi ateisty, v době dospívání například s oblibou říkají, že pohany, a že nevěří v Boha, ale Universum, jakousi univerzální, celý vesmír prostupující moudrost. Přidejte ještě kapku buddhismu a hinduismu jako odlesk zašlé slávy slepého ramene mrtvé řeky jménem hippies, ale i astrologii a numerologii, a guláš české víry je dochucen. Někteří Češi dokonce konvertují i k islámu a judaismu, nejde však o žádný masový jev. V součtu dnes pohřby probíhají běžně tak, že když kněz, pak v krematoriu, ale většinou jsou pohřby civilní, tedy s konferenciérem, hudbou a kondolováním. Zde si nemohu odpustit jeden otřesný osobní zážitek, který jsme v rodině dlouho nemohli rozdýchat. Při plánování a objednávání rodinného pohřbu nás ani ve snu nenapadlo, že ta paní se silně komickou vadou řeči, která s námi tři dny před pohřbem jedná, je zároveň konferenciérka, že kněz bude alespoň působit opilým dojmem, a že když se při zajíždění rakve místní filharmonici pokusí o interpretaci námi objednané slavné árie z Nabukodonozora od Giuseppe Verdiho, bude to falešně znějící fraška. Doby významných filharmoniků trestaných šumařinou již prostě byly pryč. Až takovéto necitlivé narušení piety ale není obvyklé. Všichni zúčastnění se dnes snaží, aby rozloučení s nebožtíkem bylo důstojné a vkusné. Na druhou stranu lze i ušetřit komorním rozloučením v kroužku nejbližších a bez oficiálních obřadností. Pak rodina vlastně platí především za samotný žeh. Přesto však na vsích probíhají dosud i tradiční pohřby církevní, obzvláště při úmrtí starších občanů. Obvykle ale pohřební vůz nakonec odváží nebožtíka do krematoria, kde je později předána nejbližším urna s popelem. A ta pak míří na hřbitov. Je také obvyklé, že rodinné hroby a hrobky, které byly původně určené k pohřbívání nebožtíků v rakvích, jsou dnes plné uren s popelem. Aby však statistik nebylo málo, například v Praze dnes činí celkový počet kremací ze všech pohřbů až 97 procent. A narůstá právě i trend úsporných kremací bez obřadu, stejně jako rozprašování popela na místech zesnulému blízkých. Jak hluboké jsou kořeny kremace v Evropě? Sahají až do mladší doby bronzové ke kultuře popelnicových polí (1300 až 800 let př. n. l.). Spalování mrtvých pak zakázal dekret císaře Karla Velikého z roku 789, ve středověku se však spalování vrátilo, ale v podobě trestu smrti upálením. S rostoucími parametry velkých měst však začalo na hřbitovech ubývat míst a proto lidé volali již od začátku 19. století po návratu ke spalování mrtvých. Stalo se tak až v Itálii v roce 1874, kde byl přijat zákon, který umožňoval zpopelňování zesnulých křesťanů v krematoriích. Bylo to vůbec poprvé v celé tehdejším křesťanském světě! A zrod pohřbů žehem u nás? Hned po první světové válce vznikl spolek nazvaný Krematorium (dnes Společnost přátel žehu), do jehož čela se tehdy postavil básník a dramatik Jaroslav Kvapil. Mimochodem ten pán, který napsal libreto k Dvořákově Rusalce. Kvapilova jezírka poblíž arboreta jménem Americká zahrada u Chudenic na pomezí okresů Domažlice a Klatovy by o tom mohla vyprávět. Kvapil se stal autorem zákona, který nakonec od roku 1919 kremace povoloval. Jenže ještě nebylo kde spalovat, spolek Krematorium se ale postupně postaral o vznik prvních jedenácti krematorií v zemi. Zákon byl zván Lex Kvapil a vlastně šlo o jeden z nejstručnějších zákonů nově založeného Československa. Však posuďte sami, Paragraf 1 zákona doslova říkal: “Pohřbívání ohněm jest dovoleno.“ Nic víc, nic méně. A nic víc ani nebylo třeba říci. Přestože proběhl první pohřeb žehem výše zmíněného 23. listopadu 1921, katolická církev se u nás i přes nově přijatou legislativu žehu dlouho bránila a teprve až v roce 1926 prohlásila, že “pohřeb žehem nemusí být bezpodmínečně odsouzeníhodný a je ochotna jej připustit.“ Vyloženě povoleny však kremace církví nebyly, vlastně nadále platil církevní zákaz, ale oko bylo přimhouřeno. Teprve v roce 1963 byl církevní zákaz kremací oficiálně zrušen. Dlužno však dodat, že necírkevní (politický) vliv musel být v té době značný. A zajímavosti ze světa? Například Umělkyně Jae Rhim Leeová vymyslela speciální tkaninu propletenou podhoubím. Právě tato tkanina (tedy houby) by dle ní měla rozkládat těla nebožtíků ekologicky, bez energeticky náročného žehu a emisí. Ano, boj o klima a životní prostředí se již týká i nebožtíků. Slyšet to nyní moje prababička, v hrobě se desetkrát obrátí. A ve Vatikánu určitě pukají stěny. Další novinky jsou pak ze světa technologií a informací. Třeba společnost Facebook již nabízí takzvané zvěčnělé účty. Tato novinka umožňuje uživatelům Facebooku se rozhodnout, zda bude jejich účet po smrti takzvaně zvěčněn, či naopak navždy odstraněn. Zajímavostí je i americká specialita, totiž QR kódy na hřbitovech. Znáte to, přijdete na hřbitov a tam je na rodinné hrobce třeba napsáno Marie Novákova, pod tím Jan Novák. A to je vše. Nebo jen Rodina Novákova. Pokud si však na americkém hřbitově načtete mobilem QR kód, dozvíte se o zesnulých více. Dokonce můžete najít i fotografie a videa, pokud se o dodání těchto dat postará někdo z příbuzných či sám nebožtík před svou smrtí.Zdroj: rozhlas.cz, epochaplus.cz, ireceptar.cz, Wikipedia