Začneme skromnou lekcí chemie. Nejen z komerčních hnojiv a dalších růst podporujících přípravků už jistě dávno víte, že zásadní pro život rostlin jsou tři prvky. Dusík (N), který je garantem růstu biomasy, zeleného listoví. Fosfor (P) propaguje růst kořenového systému, startuje vývoj pupenů a květů. A draslík (K) odpovídá za strukturální odolnost, ochranu rostliny. V každé růstové fázi je tedy vegetací poptáváno něco drobet jiného, ale dohromady to bez tohoto celku výživy moc nejde. Na svaté zahradnické trojici NPK je valnou měrou založen růst jakékoliv hospodářské nebo okrasné plodiny. Že tohle moc dobře víte, a v rámci své péče – jež ale trestuhodně nepřináší žádané výsledky – dusík, fosfor a draslík do půdy dodáváte? Inu, kromě vydatných porcí těchto makroživin jsou totiž rostlinami ve stopovém množství poptávány ještě mikronutrienty. Zinek (Zn), mangan (Mn), síra (S), hořčík (Mg). A vápník (Ca). Který se může zdát být na první pohled vcelku k ničemu, protože je rostlinami žádán vlastně jen v titěrné dávce. Jeho úloha je ale zásadní. Je to ta pomyslná špetka soli, která dochutí nebo pokazí hotový pokrm. Vápník totiž dost komplexně napomáhá rostlinám se vstřebáváním N, P a K. Má-li půda nedostatek vápníku, vaše rostliny si na makroživinách moc nepochutnají. Bez vápníku mají problém utvářet buněčné stěny při vlastním růstu, komplikuje se jim samotné dělení buněk a zbrzdí se jim i příjem dusíku. A to hlavní? Dostupnost vápníku je limitována pH půdy. V půdách kyselých (s nízkým pH) je ho kriticky málo, takže to nestačí ke správnému a komplexnímu vývoji rostlin. Takže pokud se vám nedaří zasít a po čase sklidit očekávané, nemusí to nutně znamenat, že jste zahradničili na indiánském pohřebišti. Příčinou může být snížená dostupnost vápníku v půdě, daná vyšší kyselostí půdy. Paráda. Hodí se doplnit, že o vápník v půdě se připravujeme také zálivkou (vymýváme jej) a nevhodným hnojením. Takže co s tím dál? Nejprve se hodí poznatek z fyziologie rostlin a lekci zahradnické chemie ověřit v praxi. Tedy zjistit, jak kyselá je/není vaše půda. Dá se to stanovit či odhadnout, s různou mírou přesnosti. Orientačně to ale naprosto postačí. Plevele obvykle za jejich existenci nechválíme, ale v tomhle případě se mohou hodit. Jaké že vám vyrůstají mezi záhonky? Pokud je to například šťovík, přesličky, pampelišky, pryskyřníky, ptačince, hluchavky nebo jitrocel, dost dobře bude vaše půda kyselá. V opačném gardu, pokud se u vás líbí jetelům, mochnám, řepíkům, pelyňku, ostřicím, komonicím a hořčici, je vaše půda spíš zásaditá. Klasika. Stanovení pH můžete provést také s pomocí sady pro diagnostiku. Není to nic těžkého. Potřebujete vzorek půdy (obvykle z hloubky 10-30 centimetrů), který necháte na sluníčku proschnout. Pak jej podrtíte, rozmícháte v emulzi s destilovanou vodou, zakápnete činidlem. A ponoříte do něj indikátorový papírek. Změnu barvy papírku pak porovnáte s barevnou stupnicí, která vám s přesností na 0,5 stupně pH prozradí, jak si vaše půda stojí. Jde to ještě přesněji, s pomocí elektronické diagnostiky. Ale pořizovat si kvůli tomu hračku za tisíce je opravdu zbytečné. Důležité je jen vědět, kde zhruba si vaše půda stojí, a pak to, jak s touhle informací budete pracovat. Protože na spíš kyselé půdě vám nikdy nebudou dobře prosperovat druhy vyhledávající zásadité prostředí a naopak. Není to přitom žádná katastrofa, když máte možnost obměnit svůj hospodářský či pěstitelský plán. Kyselejší půdy jsou výhrou, když hodláte pěstovat pěnišníky/azalky, kamélie a hortenzie. Opravdu kyselé půdy pak vyhovují vřesům a vřesovcům, které mají blízko k pořádně kyselým rašeliništím. Půda s nižším pH lichotí většině jehličnanů. S mírně kyselým pH neuděláte chybu u pěstění jahod, brambor. Toleruje je i většina ovocnáčů. Pokud se tedy vaše zahrada ubírá tímto směrem, není pro vás mírná či větší kyselost půdy překážkou. Jenže co když chcete skalkové rostliny, sukulenty? Když chcete nechat růst plamének, čemeřice, karafiáty, šeříky, tavolníky, zlatice, brslen nebo zimostráz? Když se vidíte u rekordních košťálovin, olbřímí kořenové zeleniny a luskovin? Pak vám kyselá půda bude překážkou. Záludná otázka, která vás má navést ke správné odpovědi a poznání, že stavět se proti přírodě je někdy opravdu zbytečné. Pokud například váš pozemek sousedí se smrkovým (ale obecně jakýmkoliv jehličnatým) porostem, je boj o snížení kyselosti půdy jednou velkou marností. Opad z jehličí vám totiž bude pořád půdu okyselovat. Zrovna tak zbytečný boj to je, když se vaše zahrada nachází na rašelinné půdě. Jestli ji nenecháte všechnu vybagrovat a dovézt místo ní pár kontejnerů jiné, nic s tím nenaděláte. Změnit pH bude také velmi pracnou a nevděčnou záležitostí všude tam, kde je půda hlinitá, hutná a těžká. V písčitých a jílovito-písčitých je to snazší. Pomoci vám naopak může blízká přítomnost některých druhů stromů – lip, javorů, buků – které svým listovým opadem pH zvyšují k zásaditosti. Zahrávat si s pH půdy znamená šťourat do komplexního systému, o jehož fungování zdaleka nevíme vše. Nemusí to dopadnout dobře. Pokud ale opravdu chceme pH půdy zvýšit, patří k doporučeným postupů na konkrétních lokalitách vápnění půdy. Jak na to? Substrátů pro vápnění je na trhu dostupných celá řada. Nabízí se buď směsné materiály se zastoupením mletého vápence (ve frakci o 30-50 %), samotný mletý vápenec/dolomit. A opravdoví surovci mohou zvolit i krajně radikální hašené vápno. Problém je ve způsobu aplikace. Jednorázovým zákrokem se totiž nic podstatného nezmění. Principem změny pH není půdní šok, navezením pětitunky bílých skal. Ale spíš vytrvalá a postupná aplikace, v malých dávkách, řadu sezón za sebou. Množství vápence pro aplikaci v zásadě nepřesahuje 150-200 gramů na metr čtvereční. A platí, že čím menší/jemnější takový substrát je, tím větší šance na jeho zapravení do půdy jsou. Což je další kritický bod: když mletý vápenec „jen tak“ rozsypete, tak jej příští déšť „jen tak“ spláchne. Bylo to zbytečné.Ideálem je tedy vpravit vápenec přímo do půdy, zapasovat a zarýt jej. I proto znalí zahradníci upravují půdu vápencem 2-3 měsíce před vlastním setím, nebo ještě lépe, v předcházející sezóně (opakovaně, každý rok). Efektivitu aplikace může snížit i to, že půda není dostatečně vlhká. Ve vysušené se prostě vápenec nechytne. Je třeba po aplikaci pozalévat. Vápnění se nedá uspěchat, množstvím dohnat to, co příroda vytvářela půdní strukturou dlouhá desetiletí. Je to tedy postupná, pozvolná terapie. Ucelená léčba, chcete-li. A k ní, aby byla úspěšná, patří i další úkony, Protože už víte, jak přítomnost vápníku limituje dostupnost makroživin, jistě chápete, že nejdřív je třeba vápnit, a pak až hnojit. A když už hnojíte, je třeba se určitých typů komerčních hnojiv vyvarovat. Proč? Protože dusíkatými hnojivy byste půdu znovu zakyselovali, ochuzovali o vápník. Šly byste proti plánu své půdní terapie. Takže síran amonný odložte stranou. Naopak byste mohli/měli přihnojovat vápnem a ledkem vápenatým, které vápník do půdy dodávají.Práci si trochu můžete usnadnit tím, že i kompost (který jistě každou sezónu do půdy přidáváte) obohatíte o vápno/vápník. Má to své výhody, protože napomáhá organickému rozkladu, dezinfikuje a zabraňuje zápachu v kompostéru. A pak jej zapravíte do půdy, což se počítá. Pro vápník/snižování okyselení je přínosem kompost „bohatý“ na banánové slupky, vaječné skořápky nebo třeba lógr od kávy. Že se vám představa rozsypávání a sněžení vápence po zahradě nepozdává? Ano, jde to i jinak. Vcelku ucházejícím řešením může být aplikace popela z topeniště (nebo ještě lépe, ohniště). Dřevěný popel je totiž našlapaný zajímavými prvky, které rostlinám a půdě lichotí. Včetně nezanedbatelného množství vápníku. Hnojení popelem vás tak může zbavit odpadu, a zároveň prospět zahradě. Některé druhy (typicky česnek) si o popel vyloženě říkají. Jen pozor, správné načasování je opravdu důležité. Je lepší sypat popel na půdu dva až tři měsíce před sázením, abyste si pak nesypali popel na hlavu. Jisté je, že postupnou terapií můžete přesunout pH vaší půdy z lehce kyselé k neutrální až mírně zásadité. Je to práce na léta. Motivovat by vás k ní mohlo to, že výnosy mimo kyselá pásma pH narůstají o 20-30 %. Což jde rozhodně znát.