Co to je sexuální zvlčilost? Nezáleží ani tak koho, jako spíš kdy se na to ptáte. A pokud se ptáte v roce 1895, je za sexuální zvlčilost považováno kde co. Pohled na cizí ženu, opětovaný pozdrav sousedce, nahlédnutí do výlohy dámského kadeřnictví, katalog dámského prádla. Spojené státy americké totiž tehdy žijí v poměrně pokryteckém sytému dvojí morálky, kdy se ledacos z důvodu mravnosti zapovídá proto, aby se to pak dělalo stejně, jen víc potají. A když už se na nějakém takovém společenském přečinu chcete osobně podílet, musíte se předem hodně rozhlížet, jestli vás přitom nešpehuje nějaký uvědomělý občan nebo svíčková bába, kteří vás rychlostí blesku nahlásí mravnostní policii. To by bylo hned zle. Mnohem menší trable přitom budete mít, když vás nachytají při hazardní hře nebo namol opilého, než když se o samotě vyskytnete ve společnosti ženy, která není vaší manželkou.To je totiž na konci 19. století strašlivě devastující společenský problém. A nezpochybnitelný důkaz vaší sexuální zvlčilosti. Za kterou vás klidně vyobcují z místní kongregace, práce i bytu, protože – ó hrůza – klidně mohlo dojít k nejhoršímu. Nic nezáleží na tom, že jste svobodným mužem a ona svobodnou dospělou ženou, a že třeba k ničemu vůbec nedocházelo.Když se takhle dva sejdou, vždycky jim třetího dělá samotný Ďábel a pokouší je. Tak to říkají při nedělním kázání. Ne v každém městě nebo státě se to řešilo takhle ostře, ale tolerance vůči tomu, aby dva nesezdaní a vzájemně nepříbuzní lidé různého pohlaví byli o samotě v jedné místnosti, byla obecně velmi nízká všude. Dokonce i v tehdy už dost liberálním kalifornském San Francisku, kde by za podobný prohřešek mohlo padnout nařčení z kuplířství či prostituce.I tak si tam tenkrát dovolili být natolik odvážní, že ženám v pánské domácnosti jen „přísně zakazovali“ vstup do místnosti, kde se nachází postel. Dát si čaj v salónku, to by snad ještě bylo společensky snesitelné. Ale místnost s postelí? To už by bylo jasně přes čáru. V zavedené praxi počestnosti samozřejmě měla dáma odmítnout jakoukoliv návštěvu mládeneckého bytu, protože už jen z takového pozvání čpěla neřest a sexuální zvlčilost. Zkrátka jiná doba, jiný mrav. Pro Williama Lawrence Murphyho z toho ale nic dobrého neplynulo. Už několik let se soužil láskou k jisté operní pěvkyni, která jeho city dost možná opětovala, ale z těch ryze morálních důvodů a počestnosti vytrvale odmítala pozvání do jeho domácnosti. Proč? Murphy totiž bydlel, tak jako většina svobodných mladých mužů ze San Franciska, v pronajatém jednopokojovém bytě. Jehož užitná plocha byla z větší části zastavěna postelí.Svou lásku sem zavést nemohl, protože ta postel v pokoji, to už by bylo zkrátka moc. Pozvat ji do salónku na čaj? To by jistě rád, ale kde by vzal na dům se salonkem? Byl prostým a zatím nepříliš úspěšným inženýrem. Ovšem nějaký průlom ve vztahu to chtělo, aby mu dřív neutekla s nějakým tenorem. Ta nenaplněná touha, trýzeň lásky, ho vedla k zajímavému nápadu. Jeho láska ho bude moci bez obav navštívit, když v jeho pokoji postel nebude. Protože ta postel zmizí! Jak? Protože bude zasazená do kovového rámu, uchyceného do stěny. A ta konstrukce bude opatřená pružinami a mechanismem, který umožní tu postel v mžiku zaklopit do stěny. Postel tedy bude - ale nebude vidět - zvenčí bude vypadat jako obyčejná skříň, dveře anebo dřevěné obložení.Tím elegantním řešením dokáže svůj jednopokojový byt přestavět, inu, třeba na ten čajový salón. Ten fascinující popis skládací postele, včetně technického nákresu, nejprve posílá své milé, a teprve pak na patentový úřad. Operní pěvkyni to zjevně přesvědčilo, a patentový úřad též. V roce 1900 se tak pan Murphy dočká dvou životních úspěchů. Jeho patent byl uznán a žení se. Příběh skládací postele, pro níž se vžil název Murphyho postel, ale pokračoval dál. O reklamu se jí postarali právě ti svědomití obhájci veřejné morálky, kteří začali upozorňovat bohabojné a počestné Američany na to, že jde vlastně o podfuk na počestnosti: „Ta postel v tom pokoji totiž pořád je, a jenom je složená! Stačí jen zatáhnout za páku, a ve vteřině se rozloží!“.Tím ale skvěle vysvětlovali popisem složitější mechanismus fungování, a pomáhali Murphyho postelím k celonárodnímu věhlasu.Ať už byli ostatní muži z jednopokojových bytů v celých Státech sexuálně zvlčilí či nikoliv, postel – kterou potřebovali jen na spaní – jim překážela všem. A možnost zaklopit ji razantně měnila uživatelský design jejich bydlení. V kamrlíku o 8 – 15 metrech čtverečních hned poznáte, že bez postele je místa víc. Inženýr Murphy neusnul na vavřínech, a do roku 1908 rozpracoval nový model, tzv. In-A-Door postel, která se zavírala do výklenku za dveře. Celý byt tak bez postele vypadal ještě o něco větší, jako že za těmi dveřmi ještě pokračuje dál. Bylo to nesmírně trendy, trefilo se to do dobové poptávky. Rozrůstající se města se plnila bytovými jednotkami, a prakticky všechny byly vybaveny úspornými Murphyho postelemi. V roce 1911 rozšiřuje patent o další prvky, pružinové matrace a sklopné systémy, rozjíždí sériovou výrobu v závodech po celých USA a reklamou útočí na Evropu a Kanadu.V roce 1925 pak stěhuje sídlo své firmy do New Yorku. Ten rok se také počítá, poněkud nelogicky, za velký počátek cesty Murphyho postelí do celého světa. Je to to velké stoleté výročí, které – když chvilku počkáme – brzy nastane. Cesta skládacích postelí do světa ale zdaleka nebyla úplně hladká a bezproblémová. Zrovna v sousední Kanadě o skládacích postelích od Murphyho nic slyšet nechtěli. V jejich zájmu bylo ochránit jejich vlastní výrobce nábytku od pochybné amerikánské novinky. A tak proti tomu místo šetřícímu objevu rozjedou proti-kampaň. Byl to souboj bez rukavic.V kanadském regionálním tisku při něm byly jako přes kopírák popisovány desítky případů selhání sklopného a nosného mechanismu, nebo kritická narušení celé konstrukce. A když to nezabíralo? Nastal čas na smyšlené příběhy těch, které ta zlovolná postel zavalila, pohmoždila anebo rovnou zadusila a bídně zahynuli. Komické na tom bylo, že v jiných zemích si na takové nehody tolik nestěžovali. Jen v kanadské provincii Quebec se ale psalo o osmi stovkách zranění a více než stopadesátí tragédiích. Což v době, kdy dodávky do celé Kanady činily maximálně jednotky tisíců, činilo Murphyho postele učiněnou zhoubou Kanaďanů. Ani na zledovatělých silnicích, mrazem, utonutím nebo střelnými poraněnými jich ročně nehynulo tolik, jak pod padajícími postelemi.Navzdory té negativní kampani se nakonec skládací postele prosadily i tam.Inženýr William Murphy se zkrátka dočkal zaslouženého úspěchu a výrazně proměnil kulturu jednopokojového bydlení. Svou skládací postelí, která vzniknula z trochu neobvyklých pohnutek.Zdroj: SmithsonianMag.com, Wikipedia.org, Smartspaces.com
