Když tenhle dům, v roce 1980 vystavěný jako triplex (v podstatě trojgenerační) vyrostl na křižovatce silnic u Applecross, stál od něj ještě australský Perth dost daleko na to, aby se dal nazvat jeho předměstím. Okolo bylo o poznání víc lesů, stavba měla výhled na malebnou zátoku, i příjemnou blízkost řeky Swan. To už je ale minulost, a dnes, po čtyřiceti letech, stojí dům ve středu městského dění. Před sebou má křížení dopravních tepen, z jedné strany přiléhá k poměrně zahuštěné rezidenční zástavbě, z druhé pak ke komerčnímu distriktu. Zkrátka a dobře, je to dům, kolem nějž vyrostlo město. A není divu, že by se na tyhle překotné změny jeho obyvatelé rádi adaptovali. Nejsou už totiž nejmladší. Na architekty proto měli hned několik zásadních požadavků. Předně, Rozsáhlá rekonstrukce měla v první řadě „zmenšit“ celý dům. Tedy ne ve smyslu rozlohy zastavěné plochy, ale spíše z hlediska počtu místností a zjednodušení vnitřní organizace. Dům nemusí svými dispozicemi odpovídat trojgeneračnímu stavení, když má jen dva stálé obyvatele. Na druhé straně, nebude od věci, když někde uvnitř zůstane zachovaný pokoj pro hosty, alespoň natolik, aby odpovídal situaci, kdy přijedou na návštěvu děti nebo vnoučata. Obyvatelé domu hodně přemýšleli o budoucnosti, a proto jim záleželo na tom, aby tu mohli v klidu a v bezpečí zestárnout. Tedy, aby jim dům svým uspořádáním nebyl překážkovou dráhou plnou bariér, třeba až se jejich vlastí mobilita sníží. I na to architekti museli zareagovat proměnou stávajícího plánu. Klienti si dále přáli, aby byl upravený dům schopen zaplout do okolí, jež se mění v životem tepající oblast. Zkrátka a dobře, aby si dům zachoval svou prominentní pozici na čele křížení ulic, a nepůsobil dojmem mauzolea. Přitom by ale onen dům měl být funkčně uzavřený a směrovaný dovnitř: důchodci totiž potřebují klid a pohodu, a hluk z okolí jim nesvědčí. Bylo tedy zapotřebí stavebně odklonit vnější vlivy, při zachování kontaktu s přírodou. A nakonec, přáli si, aby si dům uchoval svou hodnotu. Což obnášelo pojmout celou rozsáhlou rekonstrukci směrem k udržitelnosti a vyšší energetické efektivitě. Už z toho obsáhlého výčtu je patrné, že architekti skutečně měli při plánování projektu práce až nad hlavu, protože část požadavků si vlastně odporovala a bylo zapotřebí jejich provedení sladit. Výsledek je ale o to víc překvapivý. Do plánu se totiž podařilo integrovat principy pasivního domu. Který má ideální orientaci ke světovým stranám, optimalizuje tím svůj solární příjem, je schopen jej zástěnami regulovat. A má dostatek čerstvého povětří a přitom nemrhá získanou energií. Dům je ve své podobě „dvojitý“, s předsazeným a vylehčeným obvodem původní stavby, která uzavírá vnitřní obálku. Ta plně využívá systémů rekuperace, podlahového vytápění a pokročilé ventilace, doplněných o důmyslný izolační systém. Obyvatelé to ocení zvláště v zimě, zatímco přes léto si mohou dovolit své obydlí více otevřít směrem ven, do uzavřeného dvora. Stylizovaného jako japonskou meditační zahradu. Vysoké zdi oddělují ruchy ulice a města, a vytváří tu velmi klidné a pokojné místo. Zvýšené stropy, zbavené břemene nadbytečného obytného podlaží, mohou akumulovat teplo a současně slouží k průniku světla střešními a bočními vyvýšenými okny. Všední život v domě je veden v rovině přízemí, do vyvýšených poloh jsou situovány obytné kapacity pro návštěvy. Stavební úpravy v tomto podání garantují, že se tu dům neztratí, i když se bude okolí dál dynamicky rozrůstat. A že svým obyvatelům zajistí pohodlí a nezávislost na dlouhá léta dopředu.Materiály: Philip Stejskal ArchitectureFoto-kredit: Bo Wong
