S pěstováním chilli-paprik jsem úplný nováček, začal jsem teprve před čtyřmi lety. Spíš než z nějaké vášně pro trýznění se pikantními pokrmy jsem si k pálivým krasavicím vytvořil náklonost proto, že jsem se chtěl nějak zabavit během pandemie. Možná to znáte taky: uchovat si zdravý rozum tím, že se budu jen tak rýpat v hlíně. Na zahradu to během karantén bylo daleko, a tohle prostě byla cesta, jak si pustit kus zelené exotiky z celého světa do domácích květináčů.Vesmír pěstitelů chilli paprik mě přivítal s otevřenou náručí, a spoustou pro mě neznámých věcí. Pařníky, vyhřívací podložky, lampičky. Většinu těch vychytávek jsem ozkoušel a po čase jako nepotřebné odložil, ale jestli mi některá z nich opravdu přirostla k srdci, byly to tzv. jiffy. Rašelinové tablety. Pro zkušené pěstitele samozřejmě žádná novinka, pro mě ale mile nové kouzlo a velké usnadnění, protože jsem v rámci paprikové diagnózy pěstoval stovky rostlin. Tohle činilo práci s vysazováním efektivní, čistou, elegantní.Substrát z obřích květináčů s paprikami jsem po každé sezóně sesypával do vyvýšených záhonků na zahradě, protože mi nepřišel špatný a na jedno použití. Pochopitelně s vírou, že tím ničemu neškodím. Tu jemnou punčošku, kterou jsou rašelinové tablety obaleny, jsem totiž považoval za biologicky rozložitelnou. Odbouratelnou přírodní cestou.Už asi chápete, kam tím mířím. Jak jsem letos ke svému nemalému a dost nepříjemnému údivu zjistil, ta jemná textilie zatím ve svém rozkladu nikam nepokročila. Kousky, které skončily zahrabané v kompostu, vysypané do hlubin vyvýšeného záhonku anebo zůstaly někde zapomenuté ležet – uvnitř domácí pěstírny i vystavené živlům ležící venku na trávníku – jsou pořád v té samé formě. Ty loňské vcelku pochopitelně, ale i ty, které už takhle odpočívají čtvrtým rokem a pamatují si pandemii. To, že jejich biologický rozklad nepostoupil v žádných podmínkách, jsem si několikrát ověřil. A na radosti mi to opravdu nepřidalo. Znamenalo to, že jsem si zahradu takhle „zaneřádil“ přibližně třemi tisícovkami malých sítěk. Které odolávaly mrazu, sněhu, jarním deštíkům i letnímu úpalu. Aniž by to s nimi jakkoliv hnulo.Poněkud opožděně jsem začal pátrat po tom, kde se stala chyba.Začal jsem u výrobce. Nebudu ukazovat prstem, ale pochází z Norska. Země, která si na péči o životní prostředí dost zakládá. Alespoň jsem si to myslel. A v české, anglické i přeložené norské verzi popisu výrobku jsem se dozvěděl pokaždé to samé. Síťka je rozložitelná, odbouratelná. Na rašelinné tabletě je vlastně jen proto, aby držela tvar po nabobtnání.Celé to provedení je absolutně organické, super-kvalitní, biodegradabilní, šetrné k životnímu prostředí. Dokonce tam padlo slovní spojení home-compostable. Kompostovatelné doma.Paráda, to bych ten kompost chtěl vidět. Takže kdy že se to mají rozložit? Tahle informace na rozdíl od spousty chvály na výrobek nikde na očích neležela. Po opravdu dlouhém hledání jsem se dočetl, že doba rozkladu se běžně pohybuje „za normálních podmínek“ mezi 2-3 měsíci. S tím, že velkou roli při tom procesu hraje vlhkost. Když vlhkost „není správná“, může to být jeden až dva roky, možná o něco déle.Nevím, co je špatného s vlhkostí na mé zahradě (v záhoncích, kompostu, na trávníku, v domácnosti), ale po čtyřech sezónách, co na ony punčošky – síťky působí dravá příroda v nejrůznějších podobách, vypadají pořád stejně. A přijde mi, že čtyřletá trpělivost s nimi je tak akorát „o něco déle“ na to, aby byly vidět alespoň nějaké výsledky. Ale nejsou.U výrobce jsem tedy odpověď nenašel. Tedy, hluboko pod čarou jsem objevil jednu zneklidňující indicii.Dočetl jsem se, že tenhle super-přírodní produkt se pyšní celou řadu eko-certifikací, ale je prý důležité si uvědomit, že požadavky na certifikaci se mohou v jednotlivých zemích lišit. Začal jsem získávat pocit, že jsem si v dobré víře zakoupil nějakou druhořadou verzi jinak ne-certifikovaného produktu, který se snad ani rozkládat nemá. Nakopla mě k tomu i poznámka, kterou v jednom zahraničním diskusním vlákně utrousil pěstitel z Austrálie. Ty „jejich“ síťky totiž jsou na produktu totožného výrobce vyráběny z PE a PP, tedy polyetylenu a polypropylenu. Řekněme sprostých plastů, které se zkrátka nerozloží, ani kdybyste se rozkrájeli.Jiffy tedy nejsou dělané podle jednoho mustru, u protinožců jsou kvalitativně jiné, než třeba ve Státech. A dost možná jiné, než v Evropě.S hodně pesimistickou náladou jsem tedy vyrazil na blogy dalších zahradníků a paprikových šílenců. Abych zjistil, že ani oni na rašelinné tablety zpravidla chválu nepějí. Prý při pěstění napomáhají více plísním než rostlinám, často deformují kořeny rostlin a blokují jejich řádné rozrůstání.Prý je lepší je před přesazením do většího květináče nebo do země rozstřihnout a odstranit. Protože se navzdory své legendě o biologické rozložitelnosti nerozkládají.Experimentů, kdy že se ta nádhera má rozložit, jsem při pročítání zaznamenal několik. Ve dvou případech přestali počítat po pěti letech, v jednom po osmi. Ne že by se jim do té doby rozložily, prostě jen přestali počítat. Pořád jsou trpělivější, než já.Čtyři roky mi přijdou až moc dlouhá doba na udržitelný a ekologický produkt, který by měl jen tak zmizet. A mé internetové pátrání neskončilo úspěchem. Někde možná existují rašelinové tablety, které jsou šetrné k přírodě. Jen zrovna těch teď plnou zahradu nemám.V pěstování chilli-paprik jsem teprve začátečníkem, ale jsem o další zkušenost bohatší. S rašelinnými tabletami jsem nadobro skončil.Možná s nimi výrobce v Norsku čaruje nějak jinak, možná se daří jejich biologický rozklad za přísně kontrolovaných podmínek. Takovými ale nedisponuji, a tak si nechci dál znečišťovat celou zahradu odpadem. Třeba vám informace o tom, že s rašelinnými tabletami může někdo mít i trable, nakonec pomůže. Pak by to zase tak zbytečné nebylo.Zdroj: Radomír Dohnal, ČESKÉSTAVBY.cz