Většina z nás zná spíše minerální vody s příchutí granátového jablka, sirupy a džusy, nikoli již samotné plody. Nejlépe totiž chutnají pěkně dozrálé a čerstvě utržené ze stromu, což se bohužel v našich podmínkách příliš nedaří. Vlastně jen výjimečně. Granátová jablka u nás opravdu nepatří mezi příliš populární ovoce, byť se na pultech obchodů pravidelně objevují. Přesto ale má smysl marhaník granátový pěstovat. A vůbec ne kvůli chutným plodům. Rod marhaník (Punica) zahrnuje pouze dva druhy. Kromě marhaníku granátového resp. obecného (Punica granatum) je to též endemit ostrova Sokotry Punica protopunica. V obou případech jde o opadavé keře a stromy s jednoduchými listy bez palistů a s růžovými až červenými květy (někdy i bílými). Oč méně však existuje původních druhů, o to více bylo vyšlechtěno kultivarů. Kultivary mohou mít plné a různě zbarvené květy, případně i panašované listy. Jednotlivé odrůdy marhaníku přitom vznikly především v Afghánistánu, Íránu, Ázerbájdžánu, Turecku, Sýrii a Iráku. Marhaník granátový se také pěstuje v Bulharsku, Francii, Španělsku, Itálii, Maroku a dalších zemích. Například v Argentině, USA, Indii a vůbec po celé Asii. Za nejkvalitnější jsou považovány plody z Íránu. Sklizeň probíhá v září až listopadu, jen výjimečně i dříve. Do pěstování marhaníku granátového (Punica granatum) z čeledi kyprejovité (Lythraceae) se sice můžete pustit i v našich podmínkách, počítejte však s tím, že si budete piplat pokojovou rostlinu. Ale ne ledajakou. Takovou, která je ceněna svými dekorativními listy a nádhernými květy. Navíc je na pěstování, její zásadní podmínkou je takzvané studené zimování. Marhaník granátový totiž pochází z horských oblastí Íránu, Afghánistánu, Pákistánu, Jemenu a přední Asie (až po severní Indii), kde roste divoce v přírodě oblastí s chladnějšími zimami. Do Evropy se tato dřevina rozšířila přičiněním lidí a ve venkovním prostředí je pěstována především v subtropech okolo Středozemního moře. Dnes jde vlastně o velice oblíbený druh v subtropech celého světa. Zajímavostí také je, že je marhaník granátový pěstován v oblastech, kde jeho plody dozrávají, i jako okrasný. Při pěstování marhaníku granátového si musíme uvědomit, že v oblastech svého původu roste v písčité nebo skalnaté půdě, a že je v zimě zvyklý na chladno (snese pokles teplot až na -15 °C), ovšem v létě vyžaduje spoustu sluníčka. V našich podmínkách může teoreticky prosperovat celoročně v zahradě především jako nízký keř (volíme okrasné kultivary), nejlepší však bude jeho pěstování v podobě pokojové rostliny, případně bonsaje, jelikož výborně snáší řez. Vlastně jde o velice oblíbenou dřevinu milovníky bonsají. Ale třeba na jihu Moravy bych se pěstování v zahradě nebál, stejně jako se zde již experimentuje třeba s fíkovníkem. A pokud máte zimní zahradu, případně přitápěný skleník, může v přenosné nádobě přežívat zimy i zde. Po letech se pak můžeme dokonce dočkat i plodů. Od jara do podzimu ocení letnění v zahradě či na terase na slunném stanovišti, tedy na plném slunci, čemuž musí odpovídat i hojná zálivka. Nároky granátovníku na pěstování jsou vlastně podobné, jaké vyžaduje jedovatý oleandr. Na zimu jej doma dáváme do průjezdu, ořeže se a na jaře může prosperovat dál. V zimě marhaník granátový vyžaduje alespoň 6 až 8 týdnů vegetačního klidu, nejlépe při teplotách +6 °C. Bez odpočinku v chladu dřevina nasadí na jaře pozdě květy a špatně raší. Od jara do konce léta pak vyžaduje dostatečnou a pravidelnou závlahu a přihnojování kombinovanými hnojivy. Na složení půdy je tato dřevina naprosto nenáročná. Ideální je substrát lehký a dobře propustný. Ve třetím až sedmém roce pěstování se dočkáme prvních plodů, nemá tedy smysl spěchat, rostlina se k plození prostě sama proroste. Plození můžeme ovlivnit pouze řezem, který se provádí v předjaří vždy na vnější očko. Tak pozor, řez provádíme jinak a v jinou dobu než u výše zmíněného olenadru. Díky takovému řezu se nám pak začne více otevírat koruna. A pozor, marhaník granátový plodí až na tříletých výhonech, je proto třeba řezem odstraňovat také výhony zahušťující a nemocné, ty plodné pouze zkracujeme. V žádném případě se ale vyloženě nespoléhejte na to, že vám bude marhaník granátový v našich podmínkách vůbec plodit. Navíc se prodávají odrůdy okrasné a ovocné, přičemž ty okrasné jsou pěstovány kvůli listu a nápadnému květu. Pouze kvetou, ale již neplodí lahodná granátová jablíčka, pouze jejich nekonzumovatelné miniatury.Každý plod obsahuje spoustu semen o vysoké klíčivosti. Za teploty 22 oC tato semena vyklíčí za několik dní. A pokud dáme semena předtím na několik dní do lednice (stratifikace), klíčivost ještě zvýšíme. Dokonce se stratifikace zásadně doporučuje. Je však třeba semena nejprve důkladně očistit od dužiny, aby v substrátu nezahnívala. Odpověď na otázku položenou v nadpisu tohoto odstavce je jednoduchá. Dozrálým plodům praská slupka a semena jsou z ní vystřelována do okolí. Proto nosí plody této ovocné dřeviny honosné jméno “granátová jablka“. A proto se slovo granát vyskytuje i v názvu samotného stromu. Když si ale uvědomíme, co je granát (a kdy byl vynalezen), dojde nám, že je to vlastně opačně, že byly ruční granáty pojmenovány podle neobvyklých jablek, totiž podle jejich struktury. A slovo granát se používá ve smyslu tříštivé střely či tříštivého odhazovaného předmětu dokonce v mnoha jazycích. V některých zemích se dodnes novomanželům hází pod nohy právě granátová jablka, aby jim zajistila štěstí a potomky.Ve starověkých asijských mytologiích bylo granátové jablko atributem bohů a bohyň, například syrské bohyně Atargatis (též Dea Syria). Granátová jablka nesmrtelnosti ze zahrady Hesperidek přinesl Héraklés, když zabil hada Ládóna.Řecká Persefona ochutnala šest zrnek zakázaného rajského jablka, a proto se každoročně na jaře vracela obrodit zemi.V antickém Řecku drželi granátové jablko v podsvětí Hades a Persefoné. Granátové jablko zde bylo navíc zasvěceno bohyním Héře a Afroditě jako symbol plodnosti a lásky. Plodnost granátové jablko symbolizuje kvůli velkému množství chutných jadérek. Paris granátovým jablkem zvolil Afroditu nejkrásnější ženou. Bylo pak atributem Afroditiných družek Tří grácií.Množství semen v granátovém jablku bývalo symbolem jednoty národa a vladaře.V křesťanství může mít granátové jablko jak kladný, tak záporný význam. Ve Starém zákoně není jablko prvního hříchu lidstva specifikováno, ale ve výtvarném umění bývá často vyobrazeno právě jako granátové, Adam s Evou pak stojí obvykle právě pod marhaníkem granátovým.V kladném smyslu je granátové jablko symbolem vzkříšení Krista. Proto je na obrazech madon Ježíšek drží v ruce (např. Botticelli a Grünewald).Čistota Panny Marie je také vyjádřena marhaníkem granátovým, pod kterým sedí Panna Marie s jednorožcem. Marie je tak ztotožněna s Evou, jejíž prvotní hřích odčinila. Například na nástěnné malbě v ambitu Emauzského kláštera v Praze je taková dvojice scén, kde pod Eviným hříchem Panna Marie snímá Krista z kříže.Granátové jablko se zabodnutým křížem je atributem sv. Jana.Ve výtvarném umění představuje granátové jablko častý dekorativní prvek. Například ve florentské mozaice se od renesance objevuje ptáček zobající puklé granátové jablko. V Orientu a v Byzanci se užívá jako ornament středověkých hedvábných tkanin, který je tvořen spojením granátových jablek v nekonečný motiv. Tento motiv byl od 12. století převzatý také do italských vzorů a později zcela zevšedněl.Za svůj symbol si granátové jablko zvolili císař Maxmilián I. Habsburský po dobytí Granady, stejně jako manželka jeho vnuka Karla V., královna Isabela Portugalská. Vyjadřovalo rozhojnění majetku Habsburků.Ve znaku biskupství českobudějovického bývala od roku 1785 tradičně tři puklá červená granátová jablka se zlatými jádry, zelenými listy a hnědým kmenem se třemi kořeny na stříbrném štítu. Symbolika se po roce 1990 v novém znaku omylem proměnila na česká jablka zlaté barvy. Puklé granátové jablko užíval ve svém znaku český rod Kremerů z Grunova.Granátové jablko je národním symbolem Arménie a heraldickým znakem i symbolem španělské Granady (granátové jablko se španělsky řekne granada).Dokonce i Buddha je často vyobrazován, jak drží granátové jablko. A hned vedle něj pak broskev. Tato trojice symbolizuje štěstí, dlouhý život a mnoho synů. Když přidáme ke granátovému jablku a broskvi ještě citrus, máme pohromadě rovnou tři šťastné plody. Orientace hlavou dolů pro změnu symbolizuje splněná přání. V taoismu pak mniši nahrazují v chrámech granátovými jablky obětní broskve. Tato prastará kulturní rostlina se využívá doslova beze zbytku. Zpracovávají se dokonce i její kořeny. Ovšem tím nejvýznamnějším jsou nutričně cenné plody. V nich najdeme například vitamin C a B, lehce stravitelné sacharidy, polyfenoly a třísloviny. Granátová jablka (jejich dužnina) se konzumují za syrova či v podobě šťáv a sirupů, šťávou se též přibarvují vína a ochucují různé ovocné saláty. Plody mají také významné dietetické a léčivé vlastnosti. Ze šťávy se připravuje známý arabský nápoj šerbet a sirup grenadina. Nápoje jsou lahodné, osvěžující a povzbuzují chuť k jídlu. Dokonce si granátová jablka našla uplatnění i v teplé kuchyni – drcená i celá semena se používají jako koření. Kůra plodů pak obsahuje zejména alkaloidy a třísloviny a využívá se v medicíně. Poslední výzkumy také ukázaly, že granátové jablko je prospěšné proti některým typům škodlivých bakterií a kvasinek včetně Candida albicans. Pravidelná konzumace šťávy z granátového jablka pomáhá pacientům s vysokým krevním tlakem, kardiovaskulárními onemocněními a ischemickou chorobou srdeční, protože zlepšuje krevní oběh v arteriích a zvyšuje pružnost cév. U diabetiků s vysokou hladinou krevních lipidů konzumace šťávy z granátového jablka snižuje LDL cholesterol. Zpomaluje také progresi rakoviny prostaty, prsou, tlustého střeva a chrání mozkové buňky. Sportovcům dodává sílu, zvyšuje rychlost, buduje svaly a urychluje jejich regeneraci po výkonu. Šťáva z granátového jablka také zvyšuje hladinu testosteronu. Granátové jablko hluboce vyživuje a regeneruje i kožní buňky. Šťáva z granátového jalbka pomáhá s produkcí kolagenu, s hydratací a udržuje tonus pleti. Poskytuje také úlevu při ekzémech, lupénce a slunečních popáleninách. Listy této dřeviny jsou střídavé nebo nahloučené na vrcholu větévek, celokrajné, řapíkaté a se zpeřenou žilnatinou. Mladé větvičky mají granátovníky čtyřhranné. Jejich květy jsou oboupohlavné, pravidelné, jednotlivé anebo v úžlabních svazečcích. Květy mají vyvinutou češuli, kalich je složen z 5 až 8 volných lístků. Ty jsou později kožovité a přetrvávají na vrcholu plodu. Koruna květů je růžová až sytě červená, korunní lístky jsou v poupěti zmačkané. Tyčinek mají květy mnoho, volných a s tenkými nitkami, přičemž dozrávají centrifugálně. Semeník granátovníku je spodní, srostlý ze 7 až 9 (někdy až 15) plodolistů. Na vrcholu semeníku najdeme jedinou čnělku s hlavatou bliznou. V každém plodolistu je uloženo mnoho vajíček. Plod je dužnatý, bobulovitý a velmi komplikované stavby. Na složitosti stavby plodu se podílí i češule květu. Některými svými charakteristikami tyto plody připomínají malvici růžovitých i hesperidium citrusů. Plod marhaníku se skládá z vnější kožovité vrstvy (exokarp), vnitřních přepážek houbovité konzistence (endokarp) a ze semen obalených zdužnatělými vnějšími semennými obaly (sarkotesta). Semenné obaly jsou silně hořké a trpké. Tento typ plodu je v moderní rostlinné morfologii nazýván balausta.Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, Wikipedia, szu.cz, semeniste.cz, dumazahrada.cz
