Na našem trhu si můžeme koupit s ohledem na hořkost plodů 3 druhy okurky seté (Cucumis sativus), která byla vyšlechtěna do mnoha různých kultivarů. Okurky hořké, normální a geneticky nehořké. Hořké okurky představují to, co běžně jedli právě naši předci, jde o staré odrůdy, které měly kromě listů a stonků hořké právě i plody (např. Pálava a Mělnická). Oproti tomu takzvaně normální okurky zůstávají za vhodných klimatických a pěstitelských podmínek nehořké. Hořké pak mají pouze stonky a listy (např. Regina, Nora, Admira a Blanka). Nejjistější volbou je však pořízení semen okurek geneticky nehořkých, které si nedovedou vlivem šlechtění vytvářet látky způsobující hořkost. Platí to dokonce pro všechny části rostlin, tyto odrůdy jsou však náchylnější k napadení škůdci (např. Charlotte, Ornello a Elisabet a ze salátových okurek holandského typu Superstar, Vista, Formule, Minisprint a Baby). Nejčastěji si dnes kupujeme (jsou komerčně nejúspěšnější) odrůdy geneticky nehořké, na druhém místě jsou však odrůdy normální, u kterých je hořkost ovlivněna klimatickými podmínkami spolu s pěstitelským počínáním. Hlavním důvodem může být nedostatečná závlaha, hned na druhém místě je příliš chladné počasí. Problémem může být i přílišné horko, okrasné tykve v blízkosti okurek (tykvovité rostliny se ochotně kříží), nedostatek světla, příliš přezrálé plody a nadměrná vlhkost (okurka není rostlina bahenní). Bohužel však neexistuje spolehlivý způsob, jak poznat, že okurka bude hořká. Podle vzhledu rozhodně ne, s výjimkou plodů různě zkroucených a deformovaných. Méně hořké pak bývají takzvaně bezsemenné okurky s tenkou slupkou. Jediným zaručeným způsobem, jak hořkost okurek poznat, je ochutnávka. Obecně platí, že okurky je třeba pěstovat v dobře odvodněné a dostatečně zavlažované výživné půdě a na slunném místě. Navíc je musíme kontrolovat, zda se na nich nevyskytují škůdci a choroby, které mohou ovlivnit růst i chuť. Určitě je též vhodné mulčování okolo rostlin, které udrží vláhu v půdě déle. Pomoci by mělo i přihnojování vhodným hnojivem. Při konzumaci syrových okurek se doporučuje odříznout konec okurky u stonku a okurku oloupat. Nejvíce cucurbitacinů se totiž nachází blíže k stonku, ve slupce a těsně pod slupkou. Další možností je okurky nakrájet na plátky a posolené je nechat takzvaně vypotit, nakonec opláchnout čistou studenou vodou. Méně hořké okurky též můžeme nakládat, čímž by se hořkost měla odstranit, někdo ale tvrdí, že i jedna hořká okurka pokazí celou sklenici. Těžko říci, možná jde až o tak fajnové jazýčky, že by pro jiné byl rozdíl nerozeznatelný. Roli hrají i krajové zvyklosti. Na jihu Moravy jsme si loni koupili v Lednici místní tradiční rychlokvašky a jejich chuť nás nejen nenadchla, ale nebyla nám příjemná. Byly přesolené a voněly a chutnaly spíše po kopru než po okurkách. Vlastně nám přišly odporné, jelikož jsme zvyklí na tradiční sladkokyselý nálev s cibulí, kořenovou zeleninou a snítkou kopru. Pokud je však okurka příliš hořká na konzumaci, doporučuje se ji kompostovat. Přesto ale i pro takové okurky existuje i jiné řešení, totiž využití v polévkách a omáčkách, ve kterých se hořkost může ztratit mezi ostatními ingrediencemi. Řešením může být i přidání do smoothie, kde bude hořká chuť maskována sladkým ovocem. Obecně se ale doporučuje pro údajnou nebezpečnost cucurbitacinů velmi hořké okurky vyhazovat a vůbec je už nekonzumovat ve větším množství. S cucurbitaciny je to složité, existují na ně totiž dva protichůdné pohledy. Jedni říkají, že jde o jedy, a dokonce jsou prý zaznamenány i případy úmrtí, jiní jim naopak přisuzují až zázračné léčivé účinky, dokonce prý léčí rakovinu. V každém případě však jsou známy případy úmrtí po pozření hořkých nikoli okurek, ale cuket. Zvýšený obsah cucurbitacinů je u tykvovité zeleniny především reakcí na stresující podmínky: nevyrovnanou zálivku, vysoké rozdíly v denních a nočních teplotách (horko, sucho, mráz), neodborné pěstování z vlastních semen, křížení s okrasnými tykvemi (vysetí okurek blízko okrasných tykví), přezrálé plody, ale i genetický faktor (staré odrůdy měly hořké plody všechny). Až v 60. letech 20. století se podařilo vyšlechtit odrůdy takzvaně geneticky nehořkých okurek. A právě ty jsou dnes na našem trhu nejdostupnější a nejoblíbenější. Zaručené babské rady, co s hořkými okurkami:1. Jakkoli je naložit (chuťově i ingrediencemi), zavařit a nechat uskladněné nejméně měsíc, lépe až několik měsíců, hořkost se prý vytratí. Platí však samozřejmě pouze pro okurky nakladačky. U mne asi nejserióznější názor, zásadně však záleží na ochucení “láku“. Salátovky a svačinky nenakládejte.2. Naložit do octa nebo soli, případně i obojího naráz, a nechat cca měsíc, hořkost se prý vytratí. 3. Oloupat (nejlépe více hmoty i pod slupkou) a odkrájet konce, klidně i dost velké kousky. Většina hořkosti by měla zmizet.4. Okurky namočit na 6-12 hodin do vody. V tomto případě si nedovedu představit, že i se slupkou… Když si hořký člověk lehne na 6 až 12 hodin do vany, také se hořkosti nezbaví. :-5. Podélně okurky rozkrojit na dvě půlky, posolit a třít o sebe… Až podezřele mi tato metoda připomíná použití liščího ohonu s tyčí místo elektrické zásuvky. :-)Zajímavý přehled odrůd okurek najdete ZDE. U většiny je uvedeno GENETICKY NEHOŘKÉ.Zdroj: zahrada.cz , marthastewart.com, ireceptar.cz, jimejinak.cz, dumazahrada.cz, Wikipedia, ČESKÉSTAVBY.cz, fotodoma.cz
