„Kosu na vás, rošťáci líní,“ uplivne si důchodce, pan Adam, který za svůj život hodně vykonal a hodně si pamatuje. Jeho kosa však rezaví na půdě, zatímco v kolně má zaparkovaný předloňský model benzínovky z hypermarketu. Ani jeho zdraví spolu se zdravím travního pažitu už kosa neutuží. „Hned to vypni, ty hejhulo,“ křičí pan Adam na o dost mladšího souseda. „Rušit slušný lidi při odpočinku, o víkendu…,“ láteří. „Já si to v klidu posekám v pondělí dopoledne, až budeš v rachotě,“ dobrumlá si pod vousy a zašklebí se. Povaha česká. Jenže trávník to máte nejen spoustu sekání, ale i vodu, spoustu vody, hnojivo, spoustu hnojiva, vápno, dřevní popel, každoroční vertikutaci a aerifikaci, dosypávání písku, likvidaci mechů na stinných místech, dosevy ploch poničených v létě suchem, či naopak v zimě sněžnou plísní, ochranu před krtky, kteří dovedou trávník pořádně rozkrtit a tak dále. Trávník, to je vlastně nekonečné ouvej pro naše peněženky i čas. A aby toho nebylo málo, ještě se zblázníme a soutěžíme podvědomě se sousedy, kdo má trávník dokonalejší. „Už jsi slyšela, že by tenhle víkend soused spustil sekačku?“ „Ne, vůbec.“ „Tak to asi někam odjel, jinak nevynechá...“ Sekání trávníku je vlastně i společenskou povinností, stereotypní normou správného pašáka. Posedlostí bez hodnoty. „On bude ten Honza dobrej politik, pořád běhá v trenkách po zahradě, seká trávník, já ho volit rozhodně budu,“ vyslechl jsem si před časem proti své vůli předvolební moudro. „Ale víte vy co? Já vám na trávníky kašlu!,“ zdůraznil naopak zahrádkář Radek, muž středního věku, který se pyšní tím, že “má pod čepicí.“ „Za prvé stávající trávník doseju na podzim a pak znova na jaře tak, aby se zvýšila druhová pestrost, za druhé omezím sekání na dvakrát ročně a to ještě zónově, aby pořád na části plochy něco kvetlo a porost byl vyšší. Něco pro hmyz a také méně práce. Sice neudělám ze současného trávníku dobrý luční porost za jednu sezónu, ale pár let a louka bude dokonalá. Směs vhodných jednoděložných a dvouděložných rostlin. A co tam, kde chodíme nejčastěji, a kde nechci pořád sekat? Zpevněná plocha, která propustí všechnu dešťovou vodu do podloží. Dokonce nebude moci být taková plocha podmáčená ani za nejvytrvalejších dešťů. 60 cm výkop, štěrk a kámen. Stačí. Na polích okolo se kamenů válí všude dost. Za sběr vám ještě poděkují, akorát nesmíte lézt zemědělcům do výsevů. Pak také budeme bourat tu starou kamennou barabiznu, to torzo stodoly po dědovi. Kamene bude dost. Jedinou stinnou stránkou je, že štěrk zdražil za poslední roky trojnásobně.“ Zahrádkář Radek z Horních Měcholup se usmívá. Má to promyšlené. Ví však, že něco to bude stát, jenže pak bude mít na dlouhé roky klid. Do konce života. „A co se senem? Zamulčuju s ním v zahradě, co půjde, nebo ho prostě usuším, schovám v suchu a prodám. Seno se neztratí. Můžu ho dát i do kompostu, nebo na dno vyvýšeného záhonu. Seno se vždycky hodí. Použiju ho pod jahody, aby neležely v blátě, ale i pod okurky a rajčata. Ano, nechám je letos ležet, jaképak vyvazování. A pod dýně a cukety. Seno je cool,“ doplňuje Radek a s pocitem dobře promyšlené práce odchází na pivo. Týden to ještě počká. Nenápadně Radka sledujeme, usedneme v hospodě opodál stolu štamgastů, a posloucháme, jak to všechno znova opakuje. Přišel se pochlubit. „Ty jsi úplnej magor,“ říká jeden ze sousedů. „Copak je takovej problém jednou týdně použít sekačku? Trávu sebereš do koše, vysypeš na kompost a je klid. A kdybych to už nechtěl dělat, koupím si robotickou sekačku a mám po práci,“ dodává. „Kamenná dlažba, louka, zónový sečení,… takový hlouposti. Dělej to jako my všichni a nebuď zase chytrej. To máš stejně z těch knížek. Akorát tě blbnou.“ Pan Radek odchází rozhořčen, sotva dopil, ale nezviklán. Na matematiku v hospodách dojde málokdy, jen ať si to spočítají. Dokonce už přemýšlí i o půdokryvných rostlinách na místech, kde nemá smysl ani sekat luční porost. „Co nejméně práce, co nejméně práce,“ opakuje si. Spočítal si totiž, kolik času už věnoval za svůj život právě trávníku. Zahradu má docela velkou, sekačku běžnou… Přibližně 5 hodin týdně od dubna do října, 20 let. Cca 150 hodin ročně krát 20 let = 3000 hodin, to je 125 dní. Do konce života má šanci dorovnat skóre na jeden rok. Cože? Promrhat rok drahocenného života péčí o trávník? A když odečtu spánek a odpočinek, jsou z toho rovnou dva roky? Tak to tedy ne!Zdroj: Autorský článek Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz