Kuchyně kdysi vlastně neexistovaly, zastoupilo je obyčejné ohniště. Lze tedy říci, že k moderním kuchyním s kuchyňskými linkami a sofistikovanými spotřebiči jsme se postupně propracovávali od okamžiku, kdy jsme se naučili udržovat a poté i rozdělávat oheň. A budete se divit, ale na ohništi (otevřeném ohni) se dosud vaří v mnoha koutech světa. Nakonec i my sami si občas jen na ohni vymezeném kameny něco ohřejeme, upečeme, uvaříme. Dělali jsme to tak dlouhou dobu, že nám tento zvyk z genomu jen tak nevyženou žádné technologie. Technická, technologická a duševní vyspělost lidské společnosti se prostě vyvíjely, trvalo to dlouho a vyvíjí se stále. Neohlížejme se nyní po světě, ale věnujme se historii kuchyní, resp. vaření v evropském regionu. Oheň jsme v pravěku nepoužívali jen k úpravě potravin, ale také k ochraně před predátory, opalování hrotů oštěpů a šípů, hřáli jsme se jím i svítili. Pokud přišla lidská tlupa o oheň v době, kdy jsme jej ještě nedovedli rozdělávat, přišla vlastně téměř o vše. Udržování ohně bylo záležitostí života a smrti. Jak byli o dosti modernější lidé překvapeni, když pak našli v jeskyních pradávné malby, vlastně první „výmalby interiéru, interiérový design, výtvarno v obytných prostorech“. Kdo by čekal od „primitivních strážců ohně a lovců“ schopnost zobrazovat svět okolo sebe. A své ruce. Teprve se schopností rozdělávat oheň jsme se začali posouvat dál. Že nebyli naši předci žádní hlupáci, dokazují například obydlí prvních zemědělců na našem území. První osady zde u nás vznikají asi před 7 tisíci lety, a jejich obyvatelé bydlí v dlouhých dřevěných domech se sedlovou střechou, kde se příprava jídla již točila kolem velkých hliněných pecí (asi už tenkrát také tato pec hezky akumulovala teplo, takže sloužila i k topení). Ve starověkém Řecku se pak místnosti domu sdružovaly okolo takzvaného „atria“, které bylo kromě jiného využíváno i k vaření a jako jídelna. Jindy již byla kuchyně opravdu samostatnou místností, využívající odpadní teplo z vaření pokrmů k vyhřívání okolních místností. Za rozmachu Říma pak byla kuchyně doménou bohatých, většinou již šlo o samostatnou místnost a nemajetní lidé často využívali kuchyně veřejné. Doma je vůbec neměli. Z té doby jsou známé i vykopávky veřejných jídelen. Něco na způsob současných řetězců s rychlým občerstvením. Nakonec jsou dnes známé například veřejné prádelny, tak proč by dříve nemohly být veřejnými právě kuchyně. I v raném středověku pak bylo ohniště centrem hlavní místnosti, případně při některé ze stěn. Jedno a nebo více ohnišť bylo sdružováno na zpevněném místě zvaném „stolec“, na kterém se vařilo v nádobách stojících na trojnožkách, v nádobách zavěšených na hácích a na roštech přímo nad otevřeným ohněm. Kuchyně bývaly místnostmi s největší světlou výškou kvůli dýmu, který byl odváděn rozličně uzpůsobeným otvorem (takzvaným dýmníkem) do střešního prostoru a odsud ven. Později ve středověku byla kuchyně postupně vylučována stranou od ostatních místností, ve kterých lidé žili, spali i jedli. A právě kvůli barvě stěn a stropu okolo otevřeného ohniště se začal používat výraz „černá kuchyně“. Stěny a strop prostě byly „očazené, vyuzené“. Kuchyně bývala většinou přístupná z chodby a byla vybavena komínem zvaným „lezák“, který byl využíván i k uzení jídla. Trojnožky, háky, rošty a kotle se v tu dobu používaly stále. Již však přicházely nečekané novinky, například rožeň na pečení již nemusel být otáčen ručně, ale bylo s ním pohybováno pomocí pohonu a vrtulky v komínu. Vrtulkou otáčelo sálající teplo a tento vynález je připisován vynálezci se slavným jménem - Leonardu da Vinci. Jakmile však byly rozšířeny tradiční tahové komíny se sopouchem, vzaly středověké kuchyně za své. Začala se používat topná a varná zařízení (kamna, krby, pece, později kachláky – kachlové sporáky a sporáky litinové), která jsou ostatně v mnohých starých chalupách v provozu dosud. A dokonce kachláky a kachlová kamna se staví po novu a jde o jakýsi snobský trend. Od té doby však již zůstává zachována poloha kuchyně v domě, řešení odtahu dýmu (tahový komín) a zabezpečení ohniště. Provedení a vybavení kuchyní se lišilo podle regionu a postavení obyvatel ve společnosti. Prostě se lišily kuchyně venkovské, kuchyně bohatých sedláků a chudých chalupníků, kuchyně v měšťanských domech a na hradech, zámcích a bohatých farách. Umístění kuchyně v samostatné místnosti si mohli dovolit bohatší, ti nejbohatší pak měli kuchyně svým způsobem podobné dnešním „vývařovnám“ včetně příslušných skladovacích prostor a logistiky (přepravy potravin a hotových pokrmů). V té době byla kuchyně v obyčejném zemědělském stavení běžnou součástí hlavní obytné místnosti a byla vybavena pecí. Kuchyně tak prohřívala obytnou místnost, přilehlé místnosti a někdy dokonce i stáje. Ty totiž bývaly často propojené s obytnou částí stavení. Co je však zajímavější, až do nástupu průmyslové revoluce se vlastně vařilo výhradně na otevřeném ohni. A mělo to své výhody i nevýhody. Světlo a především teplo z kuchyně bylo v zimě (resp. od jara do podzimu) více než žádoucí a dým bránil dřevěné konstrukce před škůdci. Ovšem v létě bylo teplo až nadměrné, otevřený oheň často vypálil celé vesnice i městské čtvrti a města, navíc kouř a pachy z přípravy jídel prostupovaly doslova vším. Postupně byl proto kuchyňský provoz opět vytěsňován mimo hlavní dění a vytápění obytných prostor začalo být řešeno jinak. A čím dál tím důležitější začala být požární bezpečnost. Požáry způsobené manipulací s otevřeným ohněm měly mnohdy až apokalyptické rozměry. Nádobí dřevěné, keramické, měděné, cínové a železné, později též stříbrné a mosazné. Bývaly doby, kdy jsme se užíváním nádobí postupně doslova trávili. Bronz je slitinou mědi a cínu, do které bylo přidáváno i menší množství hliníku, manganu a olova. A samozřejmě jde o jedy. Stejně tak lidé umírali následkem používání olověných nádob, pohárů a trubních rozvodů. Postupně proto nastoupila keramika a nejedovaté kovy. A stejně tak nezávadné dřevo se stále drželo především mezi chudinou a ve venkovských staveních. Nakonec dřevěnou lžíci si mohl každý vydlabat sám. Později pak začal být kov chráněn smaltem a začala se používat litina. Pálené předměty z hlíny byly opatřovány glazurou a oplétaly se drátem. Vesnicemi tehdy putovali sezónně dráteníci a na počkání prováděli své řemeslo. Až teprve později přišlo na řadu sklo a porcelán. A to již nemluvíme o mnohých moderních materiálech dneška včetně plastů, tedy kromě těch, v jejichž případě „udělali soudruzi z NDR chybu“. Sporák byl součástí kuchyní již v 19. století, skutečnou revoluci však do kuchyní vnesly rozvody vody a odvádění nečistot (odpady). S přenášením vody a likvidací odpadů byl ohromný problém a nakonec ještě na začátku 20. století byla leckde běžná takzvaná „pouliční povrchová kanalizace“, jak si ji bral „na paškál“ ještě Jaroslav Hašek. Nečistoty byly odváděny kanálky v dlažbě ulice a zdaleka nešlo jen o ty kuchyňské. Kdyby si sousedé označovali své exkrementy cedulkami, ty by se mohly navzájem zdravit. Různé epidemie bývaly samozřejmě nasnadě (mor, cholera, tyfus, …). Je paradoxem, že první zmínky o kanalizačních systémech jsou z dob starého Babylónu a my tento problém řešili mnohde až dávno po nástupu průmyslové revoluce. Teprve systematické budování vodovodů a odpadních systémů z nás učinilo lidi civilizované. Kuchyně to tedy nebyly, ani průmyslová revoluce. Spolu s rozvody vody a systémy odpadů hrála roli i elektrifikace a plynofikace. Ale zpět k technologiím spojeným s vařením. První sporák vyrobený ze železa a litiny byl vyvinut Benjaminem Franklinem v roce 1740 a byl určen pouze k ohřevu potravin. První průmyslově vyráběný sporák na vaření se pak objevil v Americe až v roce 1834. Větších změn se kuchyně dočkaly až před a po druhé světové válce. Začaly se zde objevovat ledničky, myčky, mikrovlnné trouby, elektrické a plynové sporáky s troubami, sklokeramické varné desky, indukční ohřev apod. A opět vedla Amerika, ovšem třeba značka Electrolux (založeno 1919) byla švédského původu. Vzpomínáte na „Smrt krásných srnců“ od Oty Pavla? Před rokem 1989, tedy v období mezi 50. lety a sametovou revolucí vládla našim kuchyním uniformita. Výběr všeho byl velmi omezený, často žádný (bylo třeba vzít, co nám bylo nabízeno) a na dodávky se čekalo dlouho, řešily se pořadníky a samozřejmě všudypřítomná protekce. Nakonec protekčně byly získávány i samotné byty v novostavbách nejčastěji panelových bytových domů.Například kuchyňské linky byly z plechu či lamina, samostatnou kapitolou byla umakartová bytová jádra, sporák byl vždy volně stojící, stejně jako lednice, nikdy ne vestavěné. Standardizována byla výška pracovní desky a kdo byl větší či naopak výrazně menší, měl smůlu. Ergonomie neexistovala. Ovšem oproti dobám předválečným šlo o skutečný luxus a jelikož zde vládly generace, které válku a často i předválečné období zažily, náležitě nám „tento luxus“ otloukaly o hlavu ještě po roce 1989. A někteří jejich potomci to dělají dosud. „Jo za komunistů...“, říkává se. Do politiky se zde však pouštět nebudeme. I dnešní svobodná doba má svým způsobem své stinné stránky. Tehdy byl stejný blahobyt téměř povinný, dnes jsou ti, kteří nedosáhli stejného blahobytu jako jiní rozhořčeni. A třeba právě kvůli svým možnostem vybavení kuchyně. A vše to začalo na „divokém západě 90. let“, kdy bylo možné vše a často se nestalo nic. „Vše je možné, paninko… Jak to chcete udělat, šéfe...“ A určitá uniformita vládne v určitých cenových hladinách i dnešku, tedy uniformita kvalitativní. Všeprostupující sektor byl kdysi oslavovaným vynálezem, dnes je často předmětem klateb. Pilinotřískové desky prostě mnoho nevydrží. Kdo si to však může dovolit, vybaví si svou vysněnou kuchyni za dražší peníz a na mnohá desetiletí bez potřeby jakéhokoli zásahu. Tedy s výjimkou kuchyňských spotřebičů, jejichž vývoj se řítí tempem raketovým. Včetně vývoje z hledisek energetických úspor a ekologie.
