Potřebovali jsme totiž v létě hlavní část bytu, komunikační a funkční centrum, teprve vybourat, i nějaké příčky a kus nosné stěny, zjistit stav věcí a rovnou konat. Prastarý dům ukrývá mnohá tajemství i kostlivce ve skříních. Čekat ale dalších až půl roku na rozvody vody a kanalizace, abychom mohli v rekonstrukci pokračovat, bylo pro nás nepřijatelné, nepředstavitelné, nemožné. Děs. Práce prostě musí po sobě následovat. A proluka dlouhá jako zařizování novostavby, od projektu až po stavební povolení, je prostě v případě vody a kanalizace nesmysl! Samozřejmě jsme později zjistili, že jeden instalatér nemá čas, protože nechce a mezitím dělá služby (melouchaří) kdekomu v okolí, druhý taktéž atd. Prostě jsme se rozhodli, že si vše uděláme sami. A řeknu vám, nebýt kamenné prodejny, kde si všechno vyberu rovnou v regálech, v ruce papír se svými nákresy a výpočty a v případě, že jsem si nebyl jist, tak jsem se mohl zeptat personálu, který věděl, o co jde (mladí dnes říkají ocogou), byl bych ztracen. Koukám do papíru a říkám si, no jasně, to je jako ve filmu Na samotě u lesa. Voda a kanalizace, to jsou plastový trubky dvacítky a pětadvacítky, svářečka s ořechy stejnýho průměru, baterie, dokonce 4, záchodová mísa, záchodové prkénko, umyvadlo a deska pod umyvadlo, vana, malý umyvadlo na záchod, plastový kanalizační trubky, sifony, kolena a kolínka, spojky, prodlužky, šroubení… No prostě mazec, pro amatéra určitě. První, co mě překvapilo, když jsem přijel do kamenné prodejny s instalatérským materiálem, však byl právě personál. Totiž dvě ženy. Dovedete si představit ženu, jak se, s prominutím, hrabe v zaneseném a smradlavém odpadu? Na záchodě? Já prostě ne. Nejistě jsem se proto zeptal, jestli mi dámy mohou poradit. A ta první říká: „Jste znejistěl, co, když tu vidíte ženský? Kutil?“ „Z donucení, odpovídám, instalatéři nejsou...“ „To máte pravdu,“ usmívá se potutelně ta druhá, „zato instalatérek je dost!“ Výbuch smíchu, taky jsem se neubránil. „No, víte, já to sice nedělám poprvé jako z nouze ctnost, ale naposledy to bylo před dvaceti lety. Takže když si nebudu jistý, můžu vás bombardovat nějakou otázkou?“ „Jasně, přijel jste ve správnou dobu, instalatéři, tedy ti, co ještě v zemi zbyli a nepracují třeba v Německu, chodí hlavně brzy ráno. Přes den si už většinou přijedou jen něco dokoupit.“ Bomba, říkám si pro sebe, jsem tady správně. Jelikož jsem opravdu amatér, na první pokus jsem samozřejmě nekoupil všechno potřebné, ani na druhý, třetí, vracel jsem se ještě mnohokrát. Bydlíme ale kousek od Českého Krumlova a kamenná prodejna s takřka celodenní otevírací dobou pro mě byla snadno dostupná, pár kilometrů autem tam a zpět není problém. Kdybych musel jezdit až do krajského města, bylo by to horší (cca 55 km navíc). Také mě napadlo, díky Bohu (křtěný jsem, ale do kostela nechodím, leda na varhany a za uměním), že tyhle kamenný prodejničky ještě zbyly. Kdybych se měl potýkat s nerudným, případně namyšleným zaměstnancem nějakého kolosu, asi bych neskončil dobře, možná i ve vězení za nějaký nepěkný násilný čin. Třeba francouzákem. Udeřte však ženu, o to víc, že je slušná, milá a „svému“ oboru rozumí. Nakonec jsem zjistil, že i ti instalatéři ještě jsou, za tu dobu se jich prodejnou mihlo dost. Ale už jsem zůstal hrdý, namyšlený na svůj stavební počin. Nebudu se nikoho doprošovat, když to dokážou oni, já taky. Můj nejstarší syn přidal ještě pár vulgarismů. Inu, není nad osobní zkušenost. A mimochodem, stal se zázrak, i když mi dámy v prodejně možná příliš nevěřily, všechno funguje, jak má! A peněz jsem tam nechal přiměřeně potřebám. A víte co? Těch pár desítek tisíc korun za materiál je vlastně ničím oproti tomu, kolik bych zaplatil instalatérům za práci. Vlastně jsem nyní tak trochu jejich konkurent. A patří jim to!