Nic netrvá věčně a ani krycí nátěry barev nevydrží napořád. Zvláště tam, kde je barva vystavena venkovním podmínkám: expozici slunce, deště, mrazu. Začíná ti lehkým zmatněním a ztrátou jiskry původní barvy, pokračuje to blednutím a prvními mikro-trhlinkami. To už barva přestává plnit svou ochrannou funkci, a brzy se začne odlupovat, až k úplnému odhalení a znehodnocení podkladu. Co s tím? Nátěry ideálně obnovovat pravidelně, ještě předtím, než se takové věci začnou dít. Kdy přesně to je, záleží hodně na místních podmínkách. Může to být každou druhou sezónu, ale klidně i jednou za 5 let. Hlavně, aby to bylo včas. Protože jinak to už nebude jen o „obnově“ svrchní vrstvy a jejím přetření čerstvým novým nátěrem, ale o komplexní „renovaci nátěru“, tedy odstranění vrstev starých barev až na úroveň podkladu, a vytváření nové ochranné a na ní usazené krycí barvy. Jak při takovém odstraňování postupovat? Záleží na naší razanci, chuti do práce a samozřejmě i na tom, s jakým podkladem a barvou máme co dočinění. Možnosti se v zásadě nabízí tři: mechanické odstranění (obroušení, vydrhnutí); chemické odstranění (odleptání a rozpouštěním staré barvy) anebo odstranění nátěru teplem. Každá z variant má své pro a proti, specifika provedení. A dost často je asi budete kombinovat. Žádná z nich není úplně stoprocentní. Přesněji tedy silou chytrou, protože svaly, zuby a drápy toho se starou barvou zase tolik nesvedou. Vypomůžeme si ocelovými kartáči, drátěnkami, ocelovou vlnou, smirkovými papíry, brusnými houbami, zaostřenými stěrkami a škrabkami, elektrickými bruskami. Nebo na to půjdeme „pokročile“, pískováním. Dohromady ale nebudeme dělat nic jiného, než že se budeme snažit tlakem odchlípnout nátěr. Jak moc citlivě to pojmeme? Záleží, jaký bude další plán. Pokud pracujeme se dřevem (lavičkou, plotem), u které nám šumák záleží na tom, jak v budoucnu půjde vidět vnitřní kresba dřeva (protože ji překryjeme krycí/pigmentovou barvou, která vše stejně skryje), není jemnost naší prioritou. Šetřit se nemusíme ani u kovových technických povrchů, u nářadí. Tam, kde plánujeme místo krycího nátěru spíše lazuru (stůl, židle, nábytek), už musíme opatrně. Obecně ale s odstraňováním začínáme hrubě, a postupně vyhlazujeme a zjemňujeme. Broušení je fajn u kovu, dřeva a plastů. Tam, kde se už barva viditelně odlupuje. V praxi to vypadá tak, že na loupající se nátěr zaútočíme ocelovým kartáčem, čímž ještě více narušíme trhliny staré krycí barvy. Pak přidáme nějaký hrubozrnný smirkový papír (se zrnitostí 36-180, který většinou obalíme kvůli snadnému uchopení kolem hranolku dřeva), a pak dorazíme detaily s jemným, vyhlazujícím smirkem (200-320). Může to být čistě manuálně, anebo třeba se čtvercovou bruskou. Skutečně radikální může být použití kotoučové brusky, nebo pískování. Velké plochy lze „čistit“ vibrační bruskou, záludné kouty a skuliny vyšťouráváme drátěnkami, houbičkami. Záleží na velikosti broušeného. Vyplatí se přitom broušený předmět nějak fixovat (malé kousky asi přidržet svěrákem), chránit si oči (tam kde budou lítat třísky a jiskry) a hlavně dýchací cesty. On ten jemný prášek starých barev zdraví skutečně neprospívá. Práce je to špinavá hlavně kvůli prašnosti, takže se hodí pracovat ve větraném prostoru. Rada o dobře větraném prostoru má svou stoprocentní platnost i u druhé varianty, kterou je chemické odstraňování. Metoda, která pro změnu zase většinou moc nevoní. V principu jde o to, že na nabarvený povrch nanesete (ve formě nátěru, nástřiku nebo gelu) nějakou směs průmyslových organických rozpouštědel, která barevný povrch naruší a způsobí jeho zbublinkování, nabobtnání. A vy pak jen starý nátěr setřete nebo seškrábnete stěrkou. Což vypadá snadno jen v reklamním spotu. Praxe je taková, že krycí barvy se dnes vyrábí tak, aby nejrůznějším nízce-koncentrovaným rozpouštědlům (třeba kyselým dešťům) odolaly. Proto i ono aplikované c rozpouštědlo musí být poněkud intenzivnější ráže. Je to prostě těžká agresivní chemie, jejíž výpary nechcete vdechovat a ani se jimi potřísnit. A ne vždy je účinek stoprocentní. Někdy je třeba nanášet rozpouštědlo „po vrstvách“, opakovaně. Praxí je, že po aplikaci na povrch musíte nechat rozpouštědlo chvilku pracovat, než se pustíte do díla. Zhruba tak půl hodinky. Ale zase ne moc dlouho, aby došlo k úplnému zaschnutí, tedy spíše vypaření. Rozpouštědla jsou totiž těkavá, takže jejich použití nenahrávají horké a slunečné dny. Chemické odstraňování není špatné, když máme co dočinění s vcelku nenarušeným povrchem nátěru (který prostě chceme odstranit), případně když jde o jednovrstevný nátěr. Metoda je to sice necitlivá ke staré barvě (což nám pochopitelně vůbec nevadí), ale vcelku dost citlivá k podkladu. U laťovek, dřevotřísky, plechů a skel to nemá chybu. Problémy mohou být u plastů (které si s organickými rozpouštědly vážně moc nerozumí), případně u povrchů porézních, zvrásněných a savých. Součástí organických rozpouštědel bývají často zahušťovadla na bázi vosků (přidávaná sem proto, aby se tak rychle účinná složka neodpařila). A tyto „mastné“ vosky je pak třeba odstranit odmašťovačem. Zkrátka a dobře, když se rozhodnete se starým nátěrem zatočit chemií, budete v chemických řešeních nuceni setrvat a pokračovat. Chemické odstraňování dokáže vyřešit problém s většinou syntetických, epoxidových nebo disperzních nátěrů, a je to ve své podstatě metoda nejšetrnější k podkladu. Jinak ředidla, louhy, kyseliny patří k hračkám, jež budou klást mnohem větší nároky na bezpečnost ve vaší dílně, i z hlediska užitých ochranných pomůcek, odvětrávání nebo zbavování se odpadů. A taky si po dobře odvedené práci jen tak nezapálíte. Možná ve vás dříme duše pyromana, možná jen máte rádi, když je práce hotová rychle. A pro takové případy je tu varianta odstraňování barev s pomocí tepla. Pořádného tepla. Pak se vaším pracovním nástrojem může stát horkovzdušná pistole nebo plynový/benzínový hořák. Chce to ale trochu cviku a zkušenosti. Zatímco u mechanického odstraňování barvy na nepoddajná místa „přitlačíte“ silou, tady intenzitu odstraňování určuje teplota hrotu plamene, vzdálenost zdroje tepla od podkladu, doba působení tepla. A háček je v tom, že ono odstranění barvy může probíhat jejím změknutím, odpařením nebo úplným tepelným rozkladem, tedy zkonzumováním barvy žárem. Je to efektní tam, kde řešíme nátěry na podkladu, který nemůže být teplem dále deformován. Takže nic pro tenký plech anebo lepenou překližku, nebo nedej bože plast. Snadné není ani opalování barvy na zaskleném okně (hrozí prasknutí), nebo u starých okapů (může dojít ke zprohýbání). Opalování je dobré u syntetických a vodou ředitelných barev, laků. U podkladu ze solidního dřeva, kde se počítá s krycím nátěrem. U silnějších kovů. Na hladkých a rovných površích bez výstupků. Problematické může být i odstraňování nátěru tam, kde je barvy v celistvých vrstvách hodně (opalování pak trvá dlouho, je třeba jej opakovat), a tam, kde je barvy málo, protože se už vyloupala. V obou případech pak hrozí poškození podkladu. Najdou se kabrňáci, kteří opalují vždy a všechno. A to není úplně v pořádku. Kriticky se dá upozornit i na to, že ani s teplem se často neobejdete bez toho, abyste vyčištěné povrchy přebrousili jemnějším smirkovým papírem, protože částečky barvy tu a tam ulpí. Zásah do vlastní branky může vsítit tam, kde propálíme hořákem černá zuhelnatělá kola do dřeva, ale jinak je opalování po všech stránkách kvalitní metodou. A nezapomeňte, odstraněním staré barvy – ať už mechanicky, chemickou cestou nebo teplem – vám práce teprve začíná.
