Nejprve ale trocha historie: ten nápad spát v leže na zádech s námi není zase tak dlouho. Vlastně ještě v 16. století se za přirozené a normální považovalo spát v polo-sedu/polo-lehu. Postele byly jen širší lavice, na nichž jste se tvrdými polštáři a poduškami maximálně tak polstrovali po bocích, abyste nepřepadli do strany. Mniši v klauzurách spávali na tvrdých pryčnách, hezky ruce na deku, ale bez polštářů. A chudina? Ta spala na slámě anebo blízko zdroje tepla, stočená pěkně do klubíčka. Dlouhá rovná postel, na níž jste se skutečně mohli natáhnout, byla jen výsadou movitých aristokratů. Co z téhle zajímavosti o spánkové sociální nerovnosti plynulo? Třeba, že naši předci o poznání méně chrápali: pokud neležíte na zádech, je ono typické zařezávání či hrozba spánkové apnoe (bezdušnosti) minimální. Že mniši přirozeně trpěli bolestmi hlavy a svého věčně svěšeného krku, protože se jim při spánku deformovala páteř, kvůli napnutí krčního svalstva do nepřirozené polohy. Že polovinu chudiny (ty, jež spali na pravém boku) ráno pálila žáha. Teprve, až se lidé naučili spát hezky natažení na zádech nebo na boku, s krkem vypodloženým polštářem, začali si naplno užívat radosti spánku. A tehdy je poprvé začala zajímat úloha polštáře, měkké podložky pod hlavou. Jako všechny užitečné novinky se polštáře rychle zažily do praxe, ale prapůvodní důvody pro jejich použití jsme zrovna tak automaticky pozapomenuli. Jsou tu proto, aby vyrovnávali pozici těla/hlavy a průběh páteře. A svou navýsost užitečnou roli tak mohou plnit jen někdy: pokud jsou dostatečně plné, příhodně vytvarované a odpovídají naší spánkové poloze. Protože ne každý se ke spánku uloží a vydrží pak až do rána ve stejné poloze, jako středověký mnich. Každému vyhovuje něco trochu jiného, a pro dobré spaní je třeba počítat nejen s tím, jak usínáme, ale jak se probouzíme. Takže jaký polštář potřebujete? Pokud spíte převážně na zádech, je pro vás správný polštář větší, o rozměrech 70x90 centimetrů. Takový, který při poležení končí nad vašimi rameny, abyste leželi v rovině. Jestli preferujete spaní na boku, vaše rameno se musí opírat o matraci a vaši hlavu polštář udržuje v rovině. Na místě je tedy polštář menší, buď 50x70 cm (40x60 cm) anebo čtvercový. Zdá se to být maličkost, ale podstatná. Pokud se totiž ráno probouzíte s různě schmoustaným, přeloženým a zamuchlaným polštářem klasické velikosti, znamená to, že si podvědomě ve spánku upravujete existující nevyhovující profil svým skutečným potřebám. Chyba to vyloženě není, jen si polštářem na míru můžete ušetřit práci a dopřát si klidnější spaní, než když s ním každou noc zápasíte. A hlavně tím překládáním a mačkáním polštáře deformujete jeho tvar a výplň, snižujete jeho kvalitu a životnost. Parametr velikosti polštáře, podle nastavení vaší spánkové polohy, je naprosto zásadní. Natolik, že mu je podřazen i výběr výplně. Což je oblast, ve které se dějí velké věci. Od slamníků jsme urazili hezký kus cesty. K dispozici je například výplň z lyocelových vláken, které mají blízko k dřevité vatě, celulóze. Vlněné výplně, viskoelastické paměťové pěny, latexové a gelové, z dutého vlákna (polyesteru) či mikrovláken, tencelu, hedvábí. A nestárnoucí klasikou, v podobě peří. Přesněji řečeno, peří husího, prachového. Protože má lepší tepelně-izolační vlastnosti, vynikající plnivost, je jemnější než prachovina jiné opeřené drůbeže. Kachní peří prý tlačí. Nakonec ale o tom, který z široké palety těchto materiálů vyberete, rozhoduje váš vkus, finanční možnosti, a také váš zdravotní stav. Protože zrovna alergie na prach či roztoče a prachové peří dohromady moc nejdou. Pořád ale platí, že důležitý je rozměr. Pokud si jinak dokonalý polštář z paměťové pěny musíte nadvakrát přeložit pod hlavu, jeho kvalitu si dlouho nepodržíte. Kvalitu polštářů, to, jak dlouho a jak dobře se na nich bude spát, přitom silně ovlivňuje pravidelná údržba. Proč je třeba vůbec zapotřebí? Teď to bude trochu nechutné. Protože i během těch doporučovaných 7 hodin spánku do svého nejbližšího okolí stále něco trousíme. Za celý náš život vyloučíme do svého okolí okolo 18-22 kilogramů odumřelých kožních buněk. Ano, na našem těle se průběžně obnovují a regenerují, ale ty mikroskopické seschlé šupinky končí z třetiny v peřinách a na polštáři. Roztoči a další, mnohem menší zástupci mikrofauny, si na nich s oblibou pochutnávají. Také jsou tu naše vlasy, chlupy, výměšky kožních žláz, nejrůznějšího mazu. A slaného potu. Toho můžeme za každou noc vypustit kolem jednoho litru, aniž by to vyvolávalo úsměšky o inkontinenci. To vše končí v našem polštáři a každou noc to inhalujeme. Ano, tuto nezamýšlenou výživu pro mikrobiální zoo částečně eliminujeme pravidelným větráním, protřepáváním. Nápad vyložit občas peřiny skutečně do okna není od blázna. Sluneční paprsky stejně jako chlad totiž mikroorganismy uvnitř hubí, narušuje jim jejich postelové mikroklima. A stlaní? Vyplatí se s ním úplně nepospíchat, protože srovnanou plochou nezvaným hostům prostíráme stůl. Takže teď už můžete svou neochotu stlát si interpretovat jako ušlechtilý projev hygieny. Ještě štěstí, že podstatnou část naší osobité biologické nálože zachytí povlečení, které pravidelně měníme a pereme. Ideálně jednou týdně. Ale i tak je třeba tu a tam vyprat a vyčistit i samotné polštáře. Jak často? Klasické péřové minimálně jednou a maximálně čtyřikrát ročně. Podstatná je tu teplota praní (alespoň 60° C, protože mikroorganismy chceme hubit, nikoliv jen vykoupat) a samozřejmě důkladné pro-schnutí. Nedoschlé může začít plesnivět, což je pořádná chyba. Důležité je taky správné protřepání, načechrání a vyvětrání. A jen maličkost – před praním zkontrolujte švy potahu polštáře, aby nedošlo k péřové explozi. Návštěva pojízdné péřové pračky (jezdí ještě vůbec?) se v tomto kontextu nejeví jako úplně špatný nápad. Když perete polštáře z umělých materiálů, hodí se prostudovat příbalový leták. Obecně má s běžnými pracími prostředky problém spíše peří, ale risk se nevyplatí. Speciální náplně mají specifické požadavky. Jistá opatrnost platí i pro peří: nevyklepávat, nevysávat. I správné skladování prodlužuje životnost polštářů. Péřový polštář má být rozložen volně, aby se jeho obsah nemačkal a netrousil. Umělá vlákna zmáčknout můžete, a třeba z nich ve vakuovém pytli pro snadné skladování vyčerpat vzduch. Je ale třeba jim před použitím dopřát čas k „nakynutí“ Kdy je čas na změnu? Pokud se přidržíme klasiky péřových polštářů, tak v moment, kdy původně bílý obal péřoviny polštáře změnil svou barvu na zažloutlou, potažmo jej pokrývají nelichotivé fleky. Dalším užitečným signálem je, že když polštář vyperete a důkladně vysušíte, už znovu nenabude svůj původní tvar. Když se materiál uvnitř stane nesoudržným a neforemným chuchvalcem, je třeba jej vyměnit. Zrovna tak je třeba měnit a kupovat nové polštáře častěji, pokud toho osobitého organického odpadu produkujte nadprůměrně více. Třeba se častěji potíte. K výměně nás ale nemusí vést jen zjevné znehodnocení potahu nebo výplňového materiálu. Platí, že polštář nový polštář se – v zájmu zdravého a plnohodnotného spánku - vyplatí zakoupit zhruba každé dva roky. U peřin se počítá s životností kolem deseti let. Takže jedna peřina by měla na konci své životnosti pamatovat pět polštářů. Umělé výplňové materiály, mají pro syntetickou a neutrální povahu v oblibě alergici. Jenže i taková k dokonalosti vytvarovaná pěna může ztratit paměť. Měnit je za nové se hodí každých 24-36 měsíců.Zdroj použitých fotografií: Shutterstock