V Česku odpady třídíme. A to dost důsledně. Obce jsou vybavené nákladnými sběrnými dvory, všude jsou barevné kontejnery, dokonce se oficiálně soutěží o prvenství obcí v třídění odpadu (pokaždé dostane placku jiná obec, aby byly časem motivovány všechny, i to je správné, skrze oficiální uznání obce jsou motivováni lidé, kteří v obci žijí). Jde to dokonce tak daleko, že mnozí lidé důkladně umývají plastový odpad, aby pak šel do pytle dokonale čistý. Argumentují i tím, že pak plastový odpad nesmrdí. V oblasti třídění odpadu a jeho recyklace figuruje dlouhá řada místních absurdit a mýtů. Ale proč ne, tím nikdo nikomu neubližuje. Co se však děje s roztříděným odpadem dál? Neustále jsme totiž přesvědčováni, že jakmile je odpad jednou roztříděn, již se vzájemně znovu nemísí. Že třídění odpadu není žádný módní výstřelek, nýbrž společenská odpovědnost. Že třídění není záležitostí věku, ale právě oné odpovědnosti, tedy přístupu. Jenže na třídění musí navazovat účinná recyklace. Kdy to vlastně začalo? V 90. letech 20. století, tedy v době, kdy jsme byli u nás ojíněni svobodou, bylo takzvaně zhasnuto a bujel divoký mafiánský kapitalismus, který nakonec tak trochu utloukl onu svobodu čepicí s rudou hvězdou. Nezačalo to však u nás, ale rázem, jako lousknutím dvou prstů, v celém západním světě, jehož jsme v té době chtěli být (díky Bohu) součástí. Přišlo to proto i k nám. První zelené odpadové logo vzniklo v tehdy již sloučeném Německu a rychle se šířilo. A to s sebou přineslo nový fenomén, totiž byznys s recyklací, respektive odpadem. Odpad se v té době stal ožehavým politickým i praktickým problémem, který bylo třeba řešit. A mnozí hledali způsoby, jak obejít pravidla. Natočen byl o tomto fenoménu například v roce 2021 americko-německý dokumentární film pojmenovaný Mýtus recyklace. Do režisérských křesel tehdy usedli Tom Costello a Benedict Wermter. Jazyk filmu, tedy text scénáře, je srozumitelný, forma vyprávění taktéž. Vypravěč vtahuje diváky do děje a vyústění filmu je výsostně investigativní. Investigativně pracuje i kamera. Dokument odpovídá srozumitelně na otázku, zda jsou po více jak dvaceti letech od prvního zeleného loga plněny proklamované ekologické sliby. A realita je v mnohém tristní. On není celý problém o tom, že bychom neměli třídit a recyklovat odpad, ale o tom, kdo to dělá a jak, co se s tříděným odpadem děje a jak se s ním vlastně obchoduje právě v neprospěch přírody a životního prostředí. A právě film Mýtus recyklace názorně odhaluje současné rozšířené praktiky takzvaného greenwashingu, shrnuje fakta a vytahuje argumenty. Jak je například možné, že v horách tříděného odpadu z Evropy se brodí třeba někde v Indonésii? Co se vlastně s naším takzvaně tříděným odpadem děje? Nikdo neříká, že s veškerým, ale nečisté je to hodně. Ale pryč od zahraničního filmu k naší realitě. Například roztříděných nápojových kartonů lze recyklací dnes na našem území využít pouze cca 25 %. Zde převažuje papír, hliník a cca 25 % tvoří polyetylen. 75 % nápojových kartonů pak vlastně třídíme zbytečně, protože se u nás nevyužije. Přesto však třídění nápojových kartonů má smysl. Jen je otázkou, co s těmi pětasedmdesáti procenty. Mnoho druhů plastového odpadu (resp. plastů) v podstatě dokonce nelze recyklovat vůbec, respektive by recyklace byla příliš drahá. A co s ním? Plastový odpad by se měl dál třídit a jeho nevyužitelná část by měla skončit ve spalovně. Realita se však různí. 73 % populace třídící odpad není špatné číslo ani na Evropu. Přesto je však v mnoha ohledech informovanost dosti nízká. A vlastně třídíme až tak důsledně především proto, že máme možnosti třídění doslova pod nosem. Většina z nás nemá kontejnery na tříděný odpad od svého bydliště dál jak cca 100 metrů, jsou doslova všude. Každé vysypání popelnice se směsným odpadem je přitom již dosti drahé. Snadno si spočítám, že když zaplatím například 120 korun za jedno vysypání plné popelnice, vyplatí se mi většinu odpadu roztřídit a odevzdat v této podobě zdarma. Většina obcí navíc disponuje sběrným dvorem, případně tak funguje sběrný dvůr jedné obce pro více obcí zároveň. Vlastně do třídění odpadů investujeme spoustu peněz i z obecních rozpočtů. Kromě jiného je třeba zaplatit lidi, dopravu. Například u nás se jednou týdně sváží do sběrného dvora pytle průhledné (na PET lahve), červené (na nápojové kartony) a žluté (na směsný plast), vedle toho obecní zaměstnanci naloží i vytříděný papír, když jej svážeme do kompaktního celku. A když se konkrétní domácnosti nahromadí naráz výrazný nadbytek odpadu, stačí zajet s přívěsným vozíkem do sběrného dvora. Na třech místech obce jsou také kontejnery na tříděný odpad. To je vše skvělé. A když se nyní nebudeme pídit po tom, co se děje s odpadem dál, kdy je z prostor obecního sběrného dvora vyvezen, posviťme si na naše někdy až nesmyslné zvyky. O zmíněném filmu nyní nemá smysl dál psát, každý ať si ho sám shlédne a posoudí. Podívejme se však na české třídičsko-recyklační zvyky a obyčeje, respektive mýty. Některé nám snad nakukal sám čerchmant, nebo se prostě rozšířily mezi lidmi jako fáma?1. Předně nápojové kartony nepatří do směsného plastového odpadu, byť obsahují cca 25 % polyetylenu. Ani do papírového, byť převažuje papír. Obsahují totiž i hliníkovou vrstvičku uvnitř. Nápojové kartony se prostě vždy třídí zvlášť.2. Plastové obaly nemá smysl jakkoli vymývat. Za prvé při tom spotřebujeme mnoho vody, ale za druhé a hlavně, ničemu tím nepomůžeme. Potravinami hodně znečištěný plastový obal dáme do směsného odpadu, stejně jako třeba obal od oleje. A například kelímky od jogurtů stačí důkladně vyškrábat, tedy asi tak, jako když někomu obsah opravdu chutná a příliš toho na stěnách kelímku nenechá. To stačí. Problém je již třeba do půlky nespotřebovaný obsah kelímku.3. Z plastových PET lahví nemá smysl odstraňovat víčka. Smysl však má víčko vyšroubovat, PET láhev pořádně sešlápnout a poté víčko zase našroubovat zpět. Vejde se nám pak více těchto plastových obalů do jednoho pytle. Další úspora. Tentokrát prostoru a pytlů na PET lahve. Sešlápnutých obalů se vejde do pytle až tři krát tolik, to znamená úsporu dvou pytlů. A prostory sběrných dvorů nejsou nafukovací.4. PET lahve lze dát i do běžného plastového odpadu. Stejně tak sáčky, tašky, fólie i jiné plastové obaly. Určitě ale do plastového odpadu nepatří obaly se zbytky potravin, pokud je těch zbytků opravdu hodně. Nejhorší je mastnota. Naopak určitě nemá smysl vymývat třeba prázdné obaly od šamponů a podobných přípravků. Do plastového odpadu patří také polystyren v jakékoli podobě. Nevadí ani polystyren používaný ve stavebnictví, pokud není znečištěn stavebními hmotami. Pak již jde o odpad stavební.5. Do papírového odpadu nepatří použité papírové kapesníky, problémem je jejich znečištění našimi sekrety. Patří proto do odpadu směsného. Stejně tak nepatří do papírového odpadu jakékoli papíry znečištěné a mastné, ale i laminované a povoskované. A samozřejmě výše zmíněné nápojové kartony. Pokud je některý papírový výrobek doplněn plastem, často lze obě hmoty jednoduše oddělit a vytřídit zvlášť. Stejně jako plast nepatří do papírového odpadu, papír nepatří do odpadu plastového. A v případě nápojových kartonů nedovedeme doma papír a plast oddělit, stejně jako vrstvičku hliníku. Proto jsou samostatnou kapitolou a věčný spor, zda jde o odpad papírový či plastový, je zbytečný.6. Jakýkoli odpad, se kterým si při třídění nevíte rady, stačí odvézt do sběrného dvora, kde vám ukážou, do kterého kontejneru patří. Zvlášť se ukládá sklo, kovy, vysloužilé elektrické spotřebiče a elektronika atd.. Ono není třídění odpadu žádnou novinkou a třeba podnik zvaný Sběrné suroviny zde fungoval dávno před rokem 1990. Nejčastěji se sem vozily různé druhy papíru, ale i železo a jiné kovy. A samozřejmě výkupy některých surovin fungují dosud, jen se změnily podmínky a ceny. Za běžný odpad vám však nikdo žádné peníze nedá. Zato třeba na starém litinovém topném systému včetně neuvěřitelně těžkých radiátorů si docela slušně naplníte peněženku. Navíc existují i další způsoby recyklace, třeba staré zděděné knihy patří do antikvariátu, staré oblečení lze darovat na charitu, starý nábytek lze na inzerát darovat za odvoz atd.. I to je třídění odpadu a jeho recyklace. Ostatně třeba 30 let starý automobil, se kterým brázdí silnice již 5. majitel, je taktéž projevem recyklačního chování. K přírodě rozhodně šetrnějším než nový elektromobil s životností (drahé baterie) 4 až 5 let.Zdroj: ekolist.cz, novinky.cz, film Mýtus recyklace