Samozřejmě že pohled na to, kolik z toho, co za generace pokazili lidé, ještě pořád může napravit síla přírody, se dost individuálně liší. Stejně jako názory na to, čím případně oné přírodě pomoci, a kdy jí raději nepřekážet. Nicméně dohromady z těchto rozmanitých pohnutek – soběstačnosti, enviro-filozofie, pomoci sobě i přírodě, okořeněné špetkou aktuálních vědeckých poznatků – pramení další, relativně nový, alternativní směr zemědělského hospodaření. Regenerativní zahradničení (regenerative gardening). Moderní trend, který má, jak už to tak bývá, své silné i slabší stránky. Bleskově rychlý úvod do praktické i duchovní sféry regenerativního zahradničení můžeme začít jednoduše, pojmenováním základního problému konvenčního zemědělského hospodaření. Tím je drastický úbytek organického uhlíku, sekundárně tedy rozkládající se organické hmoty v půdě. A když je málo organického uhlíku v půdě? Nedostává se rostlinám živin, přestávají fungovat složité vazby vegetace s půdními mikroorganismy, snižuje se schopnost půdy zadržovat vodu. A tím dochází k degradaci půd. Což je v podstatě pravda. Aby toho nebylo málo, tuhle změnu k horšímu konvenčně smýšlející zemědělci v zásadě akcelerují. Čím? Tím, že výpadky v narušeném ekosystému řeší například umělou závlahou (vedoucí k zasolení půdy), přídavky hnojiv (změna chemického profilu) a aplikací postřiků (hubících neselektivně ledacos). Nu, a regenerativní zahradničení usiluje o zvrácení tohoto procesu. Jak? Změnou konvencemi zažitých, leč dlouhodobě nevyhovujících postupů, a návratem organického uhlíku zpět do půdy. Směřuje k tomu veškeré dílčí kroky činností. „Takže je to vlastně jen další organické zahradničení a „bio“?“ Ano i ne. Regenerativní zahradničení totiž pramení z dost pesimistického poznatku (v případě skalních zastánců tohoto trendu tedy spíše víry), že prakticky jakákoliv půda už je vlastně degradovaná, a je třeba jí nutně pomoci. A že podobně v háji je i celá planeta Země, příroda. A že regenerativní zemědělství je víceméně jedinou cestou, jak to napravit. Dá se tedy odvodit, že regenerativní zahradníci jsou poměrně militantní skupinkou mezi jinak veskrze zelenými pohodáři. Jedním z principů tohoto trendu je „brát si ze zahrady méně, než jí dáváme“ – minimálně tedy na úrovni organického uhlíku. A také snaha všemožně ten uhlík, organickou matérii, vázat v půdě. Protože jinak nás všechny sežere klimatická změna… Ano, určitá nadsázka a ironický humor jsou docela namístě. Protože základní principy regenerativního zemědělství jsou veskrze dobré (že menší návrat k organickému zemědělství půdě prospěje, vám potvrdí skoro každý zahradník i zemědělec se vztahem k půdě). Jenže snaha aplikovat regenerativní principy na normální zahradě, mezi záhonky za domem… jak to říct slušně – asi tím nevyřešíte desertifikaci půdy v Africe, kácení deštných pralesů kvůli plantážím a nezachráníte planetární klima. I kdybyste pro to nadchnuli celou zahrádkářskou kolonii. A něco drobet jiného je demonstrovat úspěšnost regenerativní praxe na deseti řádcích mrkve z domácké zahrady, a to samé v parametrech globální produkce potravin. Prostě věci, které vám budou fungovat doma v akváriu, v oceánu úplně neplatí, a se vztahem regenerativního zahradničení k zemědělské produkční realitě je to podobné. A bez legrace? Dá se říct, že koncept regenerativního zahradničení v sobě nese spoustu užitečných pravd. Starat se o půdu, vracet do ní odpovídající podíl organické složky, podporovat obnovu půdních horizontů, zvyšovat půdní odolnost (ve smyslu resilience, tedy odolnosti vůči negativním změnám), vyvarovat se pesticidů a zbytečného umělého hnojení. To všechno je opravdu fajn. Skřípat to začíná zhruba v místě, kde se regenerativní zahradníci snaží sekvestrovat (vyvázat) skrze rostliny uhlík z atmosféry (kde přispívá globálnímu oteplování) a fixovat jej v půdě. Zvlášť když to neplánujete realizovat v kulturní poušti zemědělské plantáže, ale na vcelku slušně organickým uhlíkem dotované a pro-kompostované zahradě po rodičích. Ale budiž: vámi pěstované plodiny lapají fotosyntézou uhlík z atmosféry, a zabudovávají ho do své biomasy. Když listy rostlin opadají, stanou se součástí půdy, obohatí její organickou složku a uhlík vázaný v půdě. Mezitím spokojená rostlinka uvolňuje kořeny do podzemního ekosystému výživové látky, příhodné pro nejrůznější mikroorganismy, a výsledkem je taková kapesní nirvána v podzemí, kde jsou na sebe všichni hodní a mají se rádi. Část uhlíku z tohoto jednostranně uzavřeného cyklu ale mizí: bereme si plody, úrodu. Jinak ale minerály (a tím zatraceným uhlíkem) našlapanou biomasu. A aby vše zůstalo hezky v bez narušení, bude od nás slušné, když tento svůj lup z lůna přírody zamázneme lopatou dodaného kompostu, nejspíš aby vesmír mohl zůstat v rovnováze. Chceme přeci pomáhat, obnovovat, hojit a regenerovat půdu, ne? S čím u regenerativního zahradničení dopředu počítat? Třeba s poznatkem, že budete mnohem víc sadit produkční víceletky, než jednoroční rostlinky. Jednoduše proto, že vytrvalé dokáží vyvázat a do své biomasy zabudovat více uhlíku, a zajišťují vyšší soudržnost půdního povrchu. Také se budete mnohem intenzivněji zabývat nejrůznějšími symbiózami. Kombinovanou výsadnou plodin, které si navzájem nějak pomáhají (s vázáním dusíku v hlízách, s odpuzováním škůdců, s poskytováním zástinu). Naučíte se toleranci, respektive tomu, že i některé plevele mohou být pro regenerativní zahradničení užitečné. Pracovat budete často s vrstvením, patrovitostí jednotlivých druhů rostlin, které se budou vzájemně na záhoncích doplňovat. V regenerativním zahradničení se počítá s tím, že odhalená půda je špatná půda, takže ji budete něčím překrývat (anebo na ní necháte růst neškodné plevele). Ideálem je, když je celý povrch plně zapojený, zatímco je substrát plný kořenů a kořínků. Sezóna tu nekončí jednou velkou sklizní a holou půdou, většina biomasy tu počká do další sezóny. Klidně pod sněhem. Sekané mulče, živé mulče, zelené hnojení, to už je skoro klasika. Jako absence postřiků. Boj s nezvanými hosty tu vedete smírčími cestami (výskytům škůdců předcházíte optimální výsadbou, a když už to nejde jinak škůdce, tak je sbíráte). A vůbec není od věci, když takovou zahradu jednou za čas prohodíte s místem, kde se pasou (a půdu přirozeně hnojí) zvířata – případně jim (slepicím, kačenám) umožníte vstup. To, že regenerativní zahradničení dopředu počítá s existencí živých hospodářských zvířat, je mimochodem dost silná stránka celého konceptu. Jako všechno, i regenerativní zahradničení se dá dělat dobře. Do startu se ale hodí znát základní vlastnosti půdy, na nichž se chcete realizovat. A lepší než odhad zjihlým okem je lepší kvalifikovaný půdní rozbor. Kromě pH, nástřelu koncentrací minerálů a dostupných živin, konduktivity, se z něj můžete dozvědět, že zrovna vaše zahrada není oním drasticky degradovaným ekosystémem. Případně, že schopnost půdy na vaší zahradě vstřebávat další vrstvy organické hmoty je limitována rychlostí rozkladu, a tudíž není třeba to s tím zápalem pro věc přehánět. Protože jen tím, že jste včera na pozemek zavezli traktorovou vlečku kompostu, z ní do zítřka ráj nevytvoříte. Při regenerativním zahradničení pak udržujete vnější zásahy do půdy v minimalistickém režimu, a svou energii soustředíte do trvalých záhonků nebo ploch, osetých víceletkami či trvalkami. Samotný koncept regenerativního zahradničení určitě není špatný, je v něm spousta užitečných, dá se říct nosných myšlenek. Pokud ale nemáte trpělivost a dlouhodobý záměr, možná se vyplatí spokojit se ne až tak komplexním trendy-stylem, který balancuje mezi hladem a filozofií.