Současné zemědělství je ve svém momentálním nastavení zkrátka neudržitelné. V krátkosti - průběžně devastuje půdu, vyčerpává ji, snižuje její úrodnost. Aby si udrželo produktivitu, říká si o neobnovitelné vnější zdroje, hnojiva. Jenže ta kromě zvýšení úrody přispívají k další degradaci půdy. Tedy kromě toho, že eutrofizací zasahují vodní zdroje a negativně ovlivňují okolní přírodu.Karty jsou přitom rozdané tak, že od současného zemědělství chceme pořád větší produkci – protože hladových krků na planetě Zemi přibývá. Ale ty intenzivnější přístupy jsou pak zase o něco ničivější. Je to začarovaný kruh. Jak z něho ven? To už je trochu složitější, a shoda mezi odborníky v tom rozhodně není. I když panuje obecné povědomí o tom, že zemědělskou produkci neděláme zrovna šetrně a dobře, variant, jak to dělat lépe a udržitelněji, se moc nedostává. Poměrně velké naděje se vkládají to tzv. regenerativního zemědělství. Které má ale zrovna tolik příznivců, jako odpůrců. Proč?To svým výzkumem osvětlují technologové z univerzity v Sydney. I když jsou vůči němu poněkud kritičtí, dodávají, že samo regenerativní zemědělství vlastně vůbec není špatnou cestou. Hlavní háček ale vidí spíš v tom, jak přistupujeme k samotné spotřebě. A dokud prý nezměníme globální systém nakládání s potravinami, nevytrhne nás brzo regenerativní ani žádné jiné zemědělské hospodaření.Vezmeme to postupně. Je to přístup, v němž se moc nesází na mechanické nebo chemické narušování půdy. Tedy méně (nebo žádná) orba, méně (nebo žádné) postřiky a hnojiva. K dalším charakteristikám patří velký důraz na nepřetržité překrytí povrhu obdělávané půdy. Pořád něco na poli roste, nikdy to není strniště a holá planina. Tím se brání erozi, a díky vždy živým kořenům se v půdě současně drží uhlík.Regenerativní zemědělství sází na velkou pestrost - a podporu biodiverzity v krajině – není tolik o monokulturách. A živiny do půdy vrací mimo jiné tím, že využívá hospodářských zvířat. Konkrétní modely regenerativního zemědělství se mohou lišit, ale poměrně častý je model s agrolesnictvím (rozvolněné lesní plochy s obdělávanými řádky), plus nějaká ta pastva půdu hnojícího skotu na odpočívajícím úhoru. Zvyšuje se kvalita obdělávané půdy. Zlepšuje se průnik a zadržování vody do půdy, snižuje se závislost na uměle dodávaných chemikáliích, hnojivech. Ale má to i své neduhy. Žere to čas a bez velké strojové mechanizace je to mnohem náročnější na práci lidských rukou. Efektivita je tudíž o něco nižší, a zrovna tak i produkční schopnost. Celé to vyžaduje velkou míru organizovanosti a plánování. Relativně dobře se to dělá v malém formátu, ale velkoplošně je to o hodně složitější.Za pozitivní výsledek se pak dá považovat to, že regenerativní zemědělství nepřetěžuje půdu, činí ji odolnější. A lépe se srovnává třeba s klimatickými změnami. Výsledných problémů ale také není málo. Zásadním zádrhelem je to, že plocha pro regenerativní zemědělství by musela být větší. Protože má nižší výnos, než konvenční intenzivní metody. A právě na tenhle aspekt útočí technologové z univerzity v Sydney. Říkají, že plocha obdělávaná regenerativním zemědělstvím by nutně větší být nemusela. Pokud tedy transformujeme stávající globální systém nakládání s potravinami.To, co dnes považujeme za standard a co nás dostává do problémů. V krátkosti, jediným naším současným měřítkem úspěchu zemědělce hospodáře je výnos z obdělávané plochy, úroda. To, kolik nám toho dodá do supermarketu. Nejsme schopni docenit ty, kteří to dělají jinak a lépe – pro přírodu či půdu – zajímá nás jen, aby toho bylo hodně a bylo to levné. Protože práci zemědělce v tom regenerativním a pro planetu Zemi lepším režimu je třeba zaplatit. A cesta regenerativního zemědělství je o něco méně produktivnější, a o něco více nákladná, než stávající model hospodaření. Nedá se to ale uplatit z výnosu za stejnou cenu. Udržitelnost nás bude něco stát.Se samotnou výměrou globálně obdělávané plochy by prý zase až takový problém nebyl, rezervy jsou dostatečné. Protože 40 procent veškeré zemědělské produkce, té úrody, je dnes úplně zbytečně promrháno. Za to ale zemědělci nemůžou, to už je chyba na straně dodavatelů a spotřebitelů. Ale když se prý podaří ucpat tuhle obří díru, začne regenerativní zemědělství dávat smysl i po funkční, ekonomické stránce. Ale znovu – aby to fungovalo – je zapotřebí změnit systém nakládání s potravinami. A to je výzva, která nesměřuje na zemědělce, ale na nás. Teprve až my budeme chtít, budou se moci zemědělci stát těmi „ochránci a správci“ zemědělské krajiny.Jak toho dosáhnout? Tím už asi ani odborníci jisti nejsou.Zdroj: TheConversation.com, cgspace.cgiar.org, CropForLife.com, Desmog.com, Amtec-group.com