Co taková adaptovatelnost obnáší? Řekněme, že snahu dobrat se rekonstrukcí takového uspořádání místností, které vám i vašim blízkým umožní „růst“ spolu s domem. V praxi si to můžete představit tak, že vaše pětileté děti docení v rodinném domě svou vlastní hernu, místnost plnou hraček (částečně pod dozorem a přitom trochu stranou, aby hluk a nepořádek nenarušoval celou domácnost). Desetileté děti docení něco jako „studovnu“, kde si mohou sepisovat úkoly a učit se. A pokud doma chováte ratolest s hudebním talentem, možná by se hodila i samostatná místnost, zkušebna s klavírem. Nebo posilovna, když vám doma rostou malí sportovci… Ono těžko říct, co přesně bude zapotřebí, protože budoucnost není daná. Jisté je, že ona nadmíru užitečná dětská herna se po pár letech přežije, a bude třeba ji nahradit místností s jiným využitím. Prostor se bude muset transformovat novému programu. Jenže ne každý pokoj je k takovým zásahům vhodný. Chybí jim ona adaptovatelnost, to, že z nich může být i něco jiného a uzpůsobit se tak měnícím se požadavkům, potřebám. A právě této adaptovatelnosti se při rekonstrukci a renovaci chtěl dobrat klient architektů z předměstí Londýna, když se pustil do úprav ve svém starším domě. Ten pravda rekonstrukční zásah a rozšíření už jednou podstoupil, v 70. letech. Ale tenhle model využití se už trochu přežil a bylo zapotřebí do celé uchopit trochu jinak. Architekti se přitom rozhodli zužitkovat i potenciál dvora, zahrady. A malého sadu, které, byť nám úplně ovocnářství k Anglii a tamním domácnostem na předměstích úplně nesedí, byly v 70. letech velmi populární. Projekt měl tedy zrcadlit rozšíření přízemí, jeho lepší napojení na část sadu. Dále měl dát vzniknout prostorné a prosvětlené ložnici (žádnou potemnělou špeluňku, ale krásnou vzdušnou místnost s výhledem do zahrady); nové jídelně s kuchyní, jež se mohla stát „letní“, navázanou na vnější prostor. A k tomu ještě dokázali vsadit do vytvořeného prostoru sérii provázaných pokojů, místností a místnůstek, které by se mohly v průběhu následujících let v podstatě volně přizpůsobovat tomu, co bude rozrůstající se rodina nejspíš potřebovat. Na celé realizaci je příjemná jak nízkonákladová struktura celého projektu, který sázel na otevřenost, flexibilitu a robustnost, aniž by si potřeboval vypomáhat třeba betonem (klient si žádal minimum oceli a betonu, preferoval „lidská měřítka“ a přírodní materiál). A hlavně to, že klient se velmi předvídavě a prakticky do tohoto zákroku pustil v předstihu. Tedy ještě před tím, než poptávka po konkrétním prostoru převládne a stane se komplikací. Rekonstruovat a renovovat „do foroty“ se může zdát nerozumné, ale odráží to chytře uchopenou situaci, při níž ještě máme čas, peníze a energii na celou realizaci. Přistoupit k úpravám dřív, než nás to bude tlačit. I díky tomu se tak celý zákrok stal velmi příjemnou záležitostí, kterou si architekti i klient doslova užili, a měli dost příležitostí k tomu, aby mohli promyslet na nejlepší možná řešení adaptovatelnosti. A výsledek? V té nejexponovanější části se konstrukční dřevo stalo součástí „pozadí“, které dotváří prostor a vizuálně i akusticky nevtíravě příjemné. Kuchyňský ostrůvek a jeho pracovní desku pak definuje keramický obklad. Podlahu vznikla troj-kompozicí materiálů (především linoleum), doplňujících svou odlišnou geometrií dřevo a kámen. Rozšíření navazuje dům na zahradu a sad, který je teď mnohem dostupnější. S tím, že se celý zastavěný prostor může dál volně měnit a rozvíjet, aniž by to zásadně ovlivňovalo život domácnosti. Přístavba tedy odpovídá současnosti, ale myslí na budoucnost.Materiály: nimtim architectsFoto-kredit: Megan Taylor
