Nápad uchytit se na souši, rozjet to na plné pecky s fotosyntézou a jako odpadní produkt metabolismu uvolňovat do okolí kyslík, dostaly rostliny zhruba před 460 miliony lety. Plus minus dva týdny. A velmi rychle se s touto neotřelou myšlenkou sžily, daly vzniknout ohromné rozmanitosti svých životních forem. Jako první se na souši etablovaly mechorosty, a po nich si svou cestičku vývoje našly i cévnaté rostliny. Takové, které uvnitř svých těl nesou nějaká vodivá pletiva, jimiž transportují živiny a regulují obsah vody ve svých tkáních. Než se vyladily všechny provozní nedostatky, trvalo to další miliony let. Tedy, spíše desítky milionů let. Slepé vývojové větvě zanikaly, jiné, adaptovanější, se rozvíjely dál. Do současnosti se proto uchovala jen hrstka takových, které ve své nejprostší podstatě vypadají velmi podobně nebo rovnou totožně, jako své pra-vzory. A takové můžete klidně pěstovat na své zahradě i vy. Možná už je tam máte, jen o jejich předlouhé minulosti zatím netušíte. Hodí se na ni ale upozornit. Za (evolučně) vůbec nejstarší exempláře k pěstování na našich velmi současných zahradách můžeme počítat mechy. Ano, ty naprosto obyčejné zelené nadýchané polštářky. Jejich stavba je, z hlediska přírodního designu, naprosto primitivní. Žádné cévy a vodivá pletiva, jen stélky. Příjem živin a vláhy přímo povrchem těla, úplná rezignace na rozvoj kořenového systému, jen jakési minimální kotvení formou rhizoidů. Rozmnožování s pomocí spor a celková křehkost. Těžko uvěřit, že něco takového se prakticky beze změny udrželo v chodu 300 milionů let. Jenže jde o to, že právě ona až absurdní jednoduchost, očesaná od všech komplikovaných zbytečností, je v praxi vždy nejvíce funkční. S jistou nadsázkou je to trochu podobné příběhu o tom, jak Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) investoval v 60. letech milion dolarů do výzkumu kuličkového pera, které bude fungovat za nulové gravitace, ve vesmíru. Konkurenční Sověti tehdy nic takového neřešili, protože používali obyčejné „uhlíkové“ tužky. Mechorosty jsou přesně takovou primitivní a designově nepokročilou tužkou, která píše vždy a všude. V tropech i na mrazivém severu. Takže pokud na své zahradě máte játrovky, hlevíky nebo rašeliník, máte v nich kus historie, starý jako černé a starší než hnědé uhlí. A pokud byste rádi do svého skleníku zanesli i kousek exotické předvěké mechové minulosti, vyzkoušejte třeba pěstění australského druhu Dawsonia superba. Na výšku může dorůstat až 70 centimetrů, a se svými permskými sourozenci je prakticky totožný. V časech, kdy ještě rostliny neměly úplně jasno, kudy se vlastně chtějí vydat, vznikly jako „odbočka“ od ještě designově nedotažených kapraďorostů přesličky. Tedy, spíše obří přeslice, protože tyto první cévnaté rostliny světa do startu přeexponovaly celou tu záležitost s vodivými pletivy. Dorůstaly do podoby až třicetimetrových stromů. První takové o sobě daly vědět někdy před 425 miliony lety, rozrůznění a tvořivý boom nejrůznějších forem u nich nastal o 100 milionů let později. Vtip je v tom, že dnešní přeslička polní nebo přeslička lesní je svou stavbou/skladbou shodná s těmito předvěkými druhy. Není to žádná bonsaj, jen prostě přirozeně zmenšená růstová forma. Pokud bychom velkou pilou podélně rozřízli obří přeslici, která se košatila u bažin v časech řekněme devonu, neuviděli bychom v ní nic jiného, než v plevelu, který je běžně k vidění u lesních chatek. Přesličky a cídivky dneška jsou v podstatě shodné s tím, co nabízela masivní Cooksonia, jež rostla na Berounsku před 428 miliony lety. V duchu nepomíjivé exotiky pak můžete na své záhonky exportovat překrásnou, mrazu odolnou Ellegia capensis. Pochází z jihu Afriky, a přezdívá se jí pro její „huňatost“ koňský ocas. Neméně zdobná je i trsy travin připomínající Chondropetalum tectorum. Je slanomilná i slunomilná, a nenáročná na substrát. A vizuální zážitek z prvohor zprostředkuje i původem japonská Equisetum japonicum, kterou si snadno spletete se zakrnělým bambusem. A když už tu rozebíráme druhy, které skoro osobně pamatují časy, kdy se budoval základ pro byznys Mostecké uhelné, nesmíme zapomenout na plavuně. Nyní nám je připomíná hlavně plavuň vidlačka, plavuň pučivá a poněkud v odstupu ještě plavuník (Diphasiastrum). Opět nám připomínají, že nemá cenu měnit něco, co funguje. Na zahradě, pokud je tam nemáte přirozeně, si je můžete připomenout nepřímo, třeba s pomocí vranečků. Selaginella lepidophylla, coby „nepravá růže z Jericha“ potěší oko, a vraneček švýcarský zase zdraví. Kapraďorosty a kapradiny se rovněž počítají k pamětníkům, ale pokud nám jde o prezentaci rekordního stáří a druhy vyloženě veteránské, musíme vybírat. Ty nejstarší ze starých kapradin, které odkazují na časy před 380 miliony let, jsou totiž v současném zastoupení v menšině. Zhruba před 145 miliony let totiž nastoupila vlna designových změn. Kapradinám se začalo dařit, a s tím se pojila i jejich diverzifikace. Z desítek „pra-prapůvodních“ variant vzniklo na 9000 druhů prapůvodních. Pokud tedy usilujeme o něco echt věkovitého, je třeba sáhnout po kapradi (Dryopteris marginalis), kapradi rezavé, podezřeni skořicové (Osmundastrum cinnamomeum) nebo australské Dicksonii. Jestli vám ale na nějakém tom milionu let nesejde, za horizontem bezpříkladného evolučního stáří stojí prakticky všechny kapradiny. Zapeklitostí, na kterou můžete v debatě sběratelů rostlinných kuriozit chytře upozornit, jsou cykasy. Ano, jsou tu s námi už nějakou dobu. Vlastně, zdatně dominovaly prostoru pra-kontinentu Pangea a vytvářely jeho porosty. Jenže pak prakticky vyhynuly, byly vytlačeny mnohem úspěšnějšími jehličnatými a později listnatými dřevinami. A to, co máme za cykasy dnes, je jen dodatečná a znovu-vytvořená odbočka vývoje, relikt starý „jen“ asi 10 milionů let.Do katalogu zahradních rekordmanů tedy nezapadají, jsou poměrně čerstvou záležitostí. Není to prostě pravá živoucí fosilie: kolem „našich“ mechů dawsonie a mezi přesličkami skutečně podupávali dinosauři, zatímco u cykasů se zastavili cestou nanejvýš nějací pralesní mamuti. A teď už něco pořádného? Zajisté, stromy se už nemůžou dočkat. Však také stojí ve frontě na vaši pozornost pěkné stamiliony let. Jen pozor, ať se nenachytáte stejně, jako u cykasů. Mezi pra-stromy se počítá například Metasequoia glyptostroboides, tedy metasekvoje tisovcovitá (čínská). A paleontology pěkně potrápila. Že něco takového jako tenhle jehličnan existovalo, jsme věděli z fosilních záznamů. Znali jsme ji jako rozpláclíka, zkaměnelinu, a měli za to, že vyhynula někdy před 70 miliony lety. Jenže v roce 1943 se dostala do čínského univerzitního herbáře větvička z dočista živého stromu. Překvapení to bylo podobné tomu, jako kdyby vám na vykopávkách dinosauřích kostí začal do ucha mlaskat stegosaurus. V údolí Šuej-ša-pcha jich rostl celý les. A od roku 1948 se pak svět – dendrologové i zahradníci – postarali o rozšíření tohoto zdánlivě vyhynulého a znovu-nalezeného druhu. Dnes je tahle živoucí fosilie součástí řady parkových celků a okrasné městské zeleně. Na druh, který měl být desítky milionů let ze hry, to vůbec není špatný výkon. V krátkosti zmíníme ještě dva takové druhy. Do kolonky ztráty a nálezy můžeme směle zařadit i jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba). Pro rostlinou říši pravděpodobně jeden z designových prototypů přechodu od jehlic k listům. Druhů jinanů (například Ginkgoites huttoni, starý asi 170 milionů let) byla celá řádka, ale za svou nerozhodnost – ani list, ani jehlice – museli zaplatit. Období křídy nakonec přežijí jen dva druhy, a na žádný z nich už dnes nenarazíme. Jinan dvoulaločný vznikl někdy před 50 miliony lety, a relativně se mu dařilo. Ale 3 miliony let nazpátek jeho cesta světem končí, z fosilního záznamu se nám vytrácí. I on byl považován za bezvýhradně vyhynulý. Pěstování exotiky zabraňuje jejich vyhynutíTedy, než se roku 1690 podařilo německému botanikovi Kaempferovi najít zachovalý letitý exemplář v japonské okrasné zahradě. Jinan dvoulaločný tedy není vhodným příkladem nejstaršího jinanu, ale padesátimilionové stáří jeho výrobních plánů z něj dělá velmi slušný exemplář do každé sbírky. A v té by vám chybět neměla ani Wollemia nobilis. Wolemie vznešená, dáma předurčená k mimořádnosti už svým věkem. Doma je dnes v Austrálii, ale před 200 miliony lety se na ni dalo narazit ledaskde. Je to skutečná rekordmanka, a Australané se to tohle dědictví zprvu moc dělit nechtěli. Jak užitečné je pro zachování tohoto druhu jeho domácké pěstění, ukázaly až nedávné požáry. V národním parku Wollemi totiž přežívalo jen pár desítek posledních volně rostoucích exemplářů, a oheň ničivě zasáhl většinu z nich. Jen díky zahradníkům, kteří si ji pořídili, se ale o vyhynutí tohoto druhu bát nemusíme. Což činí ze sběratelského a zahradnického hobby navýsost ušlechtilé poslání.Zdroje: LiveScience.com, NASA.gov, digitalatlasofscience.org, ToughtCo.com
