Termíny jako udržitelnost, permakultura, organická produkce se dnes skloňují ve všech pádech. Vypadají jako horké novinky, ale ve své podstatě vychází z tradičních postupů, které lidstvo zná a používá posledních 3-5 000 let. Typickým příkladem jsou doprovodné výsadby, druhy rostlin a hospodářských plodin, které se na záhoncích snažíme držet pohromadě, protože si vzájemně mohou být prospěšné. Tím, že si vzájemně odhání škůdce, hnojí si půdu, zadržují vláhu nebo poskytují zástin. Novinka? Nikoliv. Domorodí Wampanoagové (ze severu Ameriky) udržovali tento režim v době, kdy u nás v Evropě teprve vznikalo Římské impérium. Oni této praxi přezdívali, podle dominujících plodin – kukuřice, fazole a tykve - Tři sestry. Kukuřice poskytovala obživu, ale také fyzickou oporu pro pnoucí se fazole a jejich lusky. Přízemní vlhkost pak zajišťoval podrost dýní. I její plody se sklízely, ale listí se nechávalo jako mulč. Chlupatě-pichlavé listoví dýní sloužilo jako ochrana před škůdci, a fazole průběžně obohacovaly půdu dusíkem. Někdy k téhle základní sestavě přibyla i sestra čtvrtá. Slunečnice. Chutná, výživná. Hlavně ale její květy lákaly k políčkům opylovače, a násobily zisk úrody. Na primitivní domorodou společnost dost pokročilé, ne? Kouzlo domorodých technik přitom vycházelo z toho, že se oni prapůvodní pěstitelé pokoušeli do co největší míry napodobit to, jak jednotlivé druhy rostlin fungují v přírodě. Což obvykle obnáší systémy poly-kultur, druhově pestrých smíšených rostlinných společenstev, zajišťujících rozmanitost výživy. Domorodci se drželi skromnějších měřítek. Povšimli si totiž, že masivní pole a jednodruhové monokultury snáze podléhají škůdcům a vyčerpávají půdu. Nejen severoameričtí indiáni tak přišli s metodami výsevu meziplodin, střídáním výsadby a osevním plánem. Rotací plodin. Funkčně lepší, než třeba v Evropě 18. století. Tam, kde byly častější povodně, pak nebyly neobvyklé suché poldry a rozlivy. Kouzelným příkladem zemědělské vyspělosti jsou i chinampy, umělé ostrovy vytvářené v mokřadech a podmočených půdách. Ty první jsou datovány k 5. století před naším letopočtem, ale pracovat se s nimi naučili v jižní a střední Americe, i v Asii. Fascinující na nich bylo, že při správném rozvržení šířky kanálů se s každými povodněmi na pole zanášely i řekou spláchnuté živiny. Hnojení a přiživování bylo také součástí domorodé zemědělské praxe. Dílem proto, že se zužitkovávalo, byť třeba jen ve formě mulče, kompostu cokoliv. Že nesmíme půdu nechat vyhladovět a musíme o ni pečovat, se dnes znovu učíme. Zrovna tak to, že zdravá půda je „živá“. Nebo jaké má pH, jaké živiny potřebuje. Pochopitelně že bez nějakých laboratorních testů. Stačilo si jen všímat, jaké plevele na ní rostou. Bezpochyby zajímavým aspektem primitivního zahradničení byla „fenologie zemědělského kalendáře“. Řada domorodých společenství samozřejmě kalendářem vůbec nedisponovala, ale věděli, že kukuřici mají sázet tehdy, když už na dubech raší lístky o velikosti myšího ucha. Nebo že okurky je třeba sázet tehdy, když ovadají květy šeříku.Což je vlastně mnohem přesnější určení času, než „na Marka sázek oharka“. Jaké počasí totiž bude za rok nebo za 10 let panovat 25. dubna vám nikdo nepoví. Ale šeřík vám napoví každý rok správně. Předci se už před tisícovkami let pouštěli do pokročilých úkonů šlechtění, křížení, hřížení, roubování a další sadařské práce. Na pomoc si nemohli vzít znalosti genetiky a moderní biotechnologie, ale dokázali - čistě selekcí semen – vyšlechtit řadu odrůd podle vyžadovaných rysů. Šlo jim to pomalu, to ano. Ale poradili si. Ne každé zemědělské praxi historie můžeme dnes vysmeknout poklonu. K jakékoliv udržitelnosti měl velmi daleko například vikingský landnám, tedy v podstatě „frontální nájezd“ na krajinu v kterémkoliv místě, kde se usadili. Pro Vikingy to bylo šetrné zpracování dostupných zdrojů. Ale obnášelo to vykácet lesy a zužitkovat jejich dřevo na stavbu domů, lodí a paliva; veškerou přízemní vegetaci nechat vypást stády ovcí, koz, krav, koní a prasat (na takové letní pastviny je sváželi i ze zámořských dálek); vytěžit rašelinu, překopat půdu na pole, sesbírat léčivé a jedovaté byliny; vylovit řeky.V průběhu 9. a 10. století tak prakticky zplanýrovali Island a části Grónska (kam se vydali dílem proto, že podobně zplanýrovali Norsko), až do té míry, že jim pomalu obnovující se krajina přestala poskytovat obživu. Proto museli táhnout dál. Větev, na které seděli, si podřezávali divokým landnámem sami. Podobně nešetrné libůstky ale nepatří jen k evropským seveřanům. Rozmanité metody tzv. slash and burn, tedy vykácet a spálit, jsou vlastní většině domorodých společenství, žijících v pralesech kolem rovníku každého kontinentu. Kousek džungle se s pomocí ohně a seker při ní mění na holou planinu. Protože jde o půdu čerstvou a navíc pohnojenou popelem, je to ideální „zahrádka“ pro pěstování užitečných plodin. Až se půda po pár cyklech vyčerpá, je třeba změnit adresu, a poničit kus pralesa o kus dál. Čistě teoreticky to není špatný model. Pokud máte k dispozici neomezenou plochu pralesů, dokáže se ona vykácená džungle za několik dekád plně obnovit. Jenže plocha pralesů má dnes k nějaké rozměrové nekonečnosti daleko, a původní domorodá praxe se přežila. Dílem i proto, že se jí nedrží jen izolovaní domorodci z etnik a kmenů na úrovni doby kamenné, ale i jejich moderní současníci. Pořád ale platí, že drtivá většina principů, metod a technik, které dnes znovu-objevujeme, je tady s námi už tisíce let. Vynalezli je domorodci ze společenství, které máme tendenci označit za primitivní. Přesto se s nimi dokázali fungovat lépe a šetrněji, než zvládáme moderními prostředky dnes my. Zdroj: Almanac.com, ASU.edu.com, ToughtCo.com, Europa.ec.eu
