Pokud nějakým způsobem získáte historickou budovu a pozvete si ke konzultaci o jejím stavu a budoucích úpravách odborníka, pojmu vápenné omítky se určitě nevyhnete. Bohužel byly dříve vápenky doslova na každém rohu a kdekdo si doma na svém pozemku udržoval vápennou jámu, ovšem sehnat dnes kvalitní a staré vápno není již tak snadné. Všudypřítomné jsou pouze pytle s vápenným hydrátem a u lepších prodejců si koupíte i vápenný nátěr. Ovšem o stáří a vyzrálosti vápna nemůže být vůbec řeč. Navíc dnes vápenným omítkám konkuruje novodobá móda v podobě omítek hliněných a také sádrových. Doba mění vše. Ovšem zrovna hliněné omítky se nemusí každému líbit a vyhovovat a ty sádrové se už vůbec nehodí všude. Všudypřítomná jsou také různá stavební lepidla a někteří novodobí „lepidelníci“ (zedníci se jim říkat nedá) zalepí doslova vše, co mohou a co je napadne. Vápenné omítky přitom mají naprosto nezaměnitelné a nenahraditelné vlastnosti. A to jak pro samotné stavby, tak pro jejich obyvatele. Rekonstruujete například byt v paneláku? Ani zde nemůžete udělat nic lepšího, než na stěny nanést vápenný štuk a ten po vyhlazení filcákem a molitanovým hladítkem srovnat několika vápennými nátěry. Poté až můžete aplikovat nějakou malířskou barvu, ale není to vůbec třeba. Vápenný nátěr může být finálním a naprosto plnohodnotným povrchem, jehož vlastnosti oceníte hodně rychle. Obzvláště v zatepleném bytovém domě (obaleném do plastu a lepidla) s novými plastovými okny. Z historického hlediska se vápno začalo používat jakožto stavební pojivo již velmi dávno. Dávalo se do malt, omítek, štuků a používalo se v podobě nátěrů. Dokonce se přidávalo i do malt pro úpravy podlah. Nejstarší písemné zmínky o pálení vápna pro stavební účely jsou na našem území datovány již do 10. století. Z toho plyne, že dlouhá řada generací stavebníků a stavitelů zdokonalovala umění stavět s vápennými materiály. Nakonec to dokazují mnohé staré hrady, zámky, církevní a jiné stavby. Včetně stavitelství lidového. A postupná ztráta významu vápna není jen novodobou záležitostí, začalo to totiž již ke konci 19. století. V té době, když běžela průmyslová revoluce na plné obrátky, kapitál směle konkuroval šlechtě a stavitelé čelili tlaku na rychlost výstavby a stavěly se stále větší stavby. Na řadu proto přišla hydraulická pojiva. Nejprve hydraulická vápna a poté i cementy. Ovšem i přes tento zlom, který snižuje podíl vápna až do dnešních dnů, jsou vápenné materiály mnohde dosud nenahraditelné. Na prvním místě jsou rekonstrukce a údržba historických budov a na druhém pak výstavba budov šetrnějších k přírodě. A jelikož se nám do dnešních dnů zachovalo ohromné množství historicky cenných staveb s původními vápennými vnitřními omítkami a fasádami, můžeme si význam a kvalitu vápenných materiálů ověřovat doslova na každém kroku. A co víc, život v takových budovách je příjemnější a zdravější. A to právě i díky vápenným omítkám. Co je vlastně vápenná omítka? Jednoduše směs vápna, písku a vody. A to je vše! Žádný cement a jiné materiály! Postupů přípravy vápenných malt přitom bylo dříve vícero, především pak šlo o to, v jaké formě se vápno používalo (vápenná kaše, čili hašené vápno, suchý vápenný hydrát, který je dnes nejdostupnější a také vápno nehašené, čili kusové).Ohromnou vlastností vápenných omítek je po vyschnutí a jejich přirozeném zpevnění značná poréznost a nasákavost. Sice taková omítka nedosahuje vysoké pevnosti, to jí však naopak pomáhá. Dovede reagovat na přirozené dilatační pohyby historických budov a proto nemá sklony k vzniku dilatačních trhlinek. Pokud se například na fasády historických budov použijí pevnější materiály (obvykle jde o přídavek cementu, i když v jen malém množství), tvoří se časem doslova síť různých nevzhledných trhlinek a trhlin. A fasáda rychleji opadává, což se vápenným omítkám stává až v případě silného zasolení, kdy je stejně vhodné oklepání zasolené části omítky a nové nahození vápennou omítkou, vápenný štuk a vápenný nátěr... A navíc jde právě i o zdravé bydlení. Vápno je totiž v jakékoli své podobě báječný materiál, i když práce s ním tak trochu bolí (pálí). Velké plochy vápenných omítek v interiérech dovedou přijímat vodu v podobě páry i kapaliny (vápenné omítky jsou porézní a nasákavé), čímž se významně podílí na pohlcování vlhkosti, která je v interiérech přirozeně produkována. Snižuje se tak vlhkost prostředí, načež v době poklesu vzdušné vlhkosti dovedou absorbovanou vodu opět uvolňovat. A to až do stavu jakési přirozené rovnováhy. A pokud v interiéru omezíme výkyvy vlhkosti, žijeme zdravě, chráníme drahý a vzácný nábytek a umělecké předměty včetně například obrazů, ale i knihy. Prostě vápno prospěje doslova všem a všemu. Navíc potlačuje výskyty plísní a množení bakterií. Pokud pak není v místnostech vysoká vlhkost vzduchu, voda se nesráží, nekondenzuje a proto nepoškozuje stavební prvky a opět je minimalizován výskyt škodlivých plísní, ale i bakterií. Vápno funguje jako fungicid a antibakteriální materiál zároveň. Naši předkové moc dobře věděli, proč provádět hygienu svých obydlí i stájí právě vápnem. Vysokou nasákavost mají sice i omítky hliněné, ovšem jejich fungicidní a antibakteriální schopnosti jsou zcela nulové. Prostě neobsahují vápno. Čili vápno je nejen prevencí vzniku a šíření plísní a množení bakterií, ale i lékem, účinným prostředkem! A vápenné fasády nakonec chrání účinně i stěny (zdivo) před mechanickým poškozováním zvenčí, ale i proti vzlínající vlhkosti a poškozením solemi. A opět je klíčem k úspěchu vysoká nasákavost vápenných omítek, čili schopnost přijímat kapalnou vodu a pracovat s ní. Jak je možné, že staré chalupy stavěné před sto až dvěma sty lety dosud bez problémů stojí a slouží, i když nemají prakticky žádnou izolaci proti zemní vlhkosti? Jednoduše za to vděčí vápnu! I když nejen jemu. Naši předci nebyli hloupí a předávali si vědomosti po generace. Stavěli proto tak, aby se voda mohla odpařovat plochami podlah a nebo okolím stavby. Když je pak opravdu vlhko a mokro, voda proniká i do zdiva, zde se však zvenčí (z exteriéru – vápenné fasády) i zevnitř (z interiéru – vápenné omítky) může nasáknout právě až do vápenných omítek, štuků a nátěrů. Následně se odpařuje a v omítkách (nikoli ve zdivu) se ukládají ve vodě rozpustné soli. Když se omítka solemi nasytí (obzvláště v případě soklů nízko nad terénem), otluče se a nahodí nová. A opět vápenná. Zdivo tak není solemi kontaminováno, netrhá se a domy stále stojí a slouží. A to doslova dodnes. Osobně nedám na vápenné omítky dopustit, postupně opravujeme starý dům a v přízemí jsem nechtěl o cementu vůbec slyšet. A to samé hodlám udělat i při rekonstrukci bytu v druhém nadzemním podlaží, byť zde nejsou žádné problémy se vzlínající vlhkostí. Nejsem sice odborník ani profesionální řemeslník, ale stavební práce si dělám rád sám, baví mě to, ušetříme mnoho peněz a alespoň nemusím sedět u počítače. A bez vápna si přestavbu a údržbu domu nedovedu představit. Přestože jsem nedávno zjistil, že mám zřejmě právě na vápno v podobě mokré hmoty, se kterou pracuji, alergii (nebo jiný druh nežádoucí reakce těla). Prostě mne při práci vápno popálí zaručeně mnohonásobně víc než ostatní, co s ním pracují zároveň a ve stejném rozsahu. Při rekonstrukci synova bytu mě to dosti zaskočilo, myslel jsem si, že můj silně popálený obličej a ruce jsou běžnou záležitostí. Omyl. Ostatní to neměli. Vápno za to však stojí!