Zatímco dřív byla sůl pohádkově řečeno nad zlato, dnes už se jí přisuzuje jen pramalá tržní hodnota. Solné pánve a ložiska, moře a oceány. A taky laguny za místy, kde se vyrábí potaš anebo odpařují jiné vzácné zemní minerály. Soli je všude kolem nás dost, a kdybychom hledali nějaký nedostatkový materiál, sůl to teď určitě nebude. Ostatně, dokážeme ji vyrobit uměle, syntetizovat a nahradit. Pohádkové drama by se už konat nemělo. O to větší rozruch pak u soli budí její fyzikální, mechanické a řekněme biologické vlastnosti. Biologické? Inu, spíše ne-biologické, antibakteriální. Sůl je totiž velmi nehostinným prostředím pro růst většiny bakterií, řas a plísní. A to jsou vlastnosti, pro něž bychom jistě dokázali najít ve stavebnictví nějaké šikovné uplatnění. Sůl taky velmi dobře vyvazuje vlhkost ze vzduchu, a dokáže ji v sobě zadržet. Zkoušeli jste někdy sůl zapálit? Moc to nejde, vůči ohni je dost odolná. Ve větších objemech je dost slušným médiem k uchovávání tepla – právě proto solární koncentrační elektrárny často cílí na solné sloupy. A když se někde sejde ve vrstvě, rozptyluje světlo. A nepřekvapivě - je bílá - takže ho i dobře odráží. Už z toho je patrné, že tyhle jednotlivé střípky – nebo spíš zrnka – připomínají věci, které od moderních stavebních materiálů často žádáme: tepelnou izolaci, ochlazování, pohlcování vlhkosti, akumulaci tepla, sterilní prostředí, strukturní odolnost. A sůl, chlorid sodný, je má vlastně všechny. Tam, kde existují klady, jsou samozřejmě i zápory. Limity soli pro moderní stavebnictví vychází z toho, že ne úplně dobře odolává větrné erozi, deště ji mohou skutečně rozpustit a je navíc poměrně korozivní. Kdybychom s ní ale pracovali jen pod střechou - kde neprší - v odstupu od kovových materiálů? Vymysleli to tak, aby klady pracovaly pro nás a negativa nám to nekomplikovala? Je tu ještě jedna obří výhoda. Sůl, tvořená ionty sodíku a chloru, se při odpařování z vody automaticky skládá do své mřížkové struktury. Před našimi zraky tak roste sama, z té odporně slané vody po vysušení vznikne relativně pevná bílá krusta. Krusta nám samozřejmě k ničemu moc není. Ale za příhodně řízených a kontrolovaných podmínek je možné, aby se sůl usazovala a vytvářela pevné struktury ve tvarech, které zrovna potřebujeme. Můžeme ji nechat krystalizovat na síťkách a mřížkách, mezi skleněnými deskami, můžeme s ní potahovat jiné materiály. Ze soli se pak dají vyrábět dlaždice a cihly. Dlaždice a cihly, na které nemusíte materiál/hlínu kopat v zemi, na jejichž vypálení není zapotřebí energie pece v cihlárnách. Chce to jen čas, a cihly ze soli si můžete nechat „narůst“ aniž by vás to (skoro) cokoliv stálo. S přirozenou a kontrolovanou krystalizací – kde si pohlídáte například průtok, slanost, teplotu vody a další faktory odpařování - se ze soli dá vyrobit, inu třeba alternativa cihel a obkladů pro interiér.Geniální je to v tom, že jde o velmi laciný a po světě hojně rozšířený materiál, který je místy považován za odpad, který je produkován v průmyslových měřítcích. A protože si výroba nežádá žádné energie navíc, je levný i celý výrobní postup. Jeho výsledkem jsou například jakési luxfery mléčné barvy, které byste neměli olizovat, pokud nemáte rádi slané. Jinak jsou ale dokonalé, a povšechně garantují ony anti-bakteriální, tepelně-izolační, protipožární a čert ví jaké ještě vlastnosti.Navíc po estetické stránce jsou tyhle solné interiéry považovány za špičkovou věc. Na strunu udržitelnosti musíme zabrnkat ještě jednou. Ve sféře stavebních materiálů se jen málokdy setkáme s materiály, kde by po svém dožití neprodukovaly odpad. A u kterých by likvidace vzniklých odpadů nebyla spojená s dalším enormním výdejem energie. To se vám se slanými obkladačkami nestane. Stačí je ponořit do vody, a za krátký čas samy zmizí. Slaná voda není problém u moře, a někde ve vnitrozemí není důvod ji nepoužít znovu, plně a bezodpadově recyklovat, na stejný stavební materiál. Žádný druhák, ale produkt v totožné kvalitě, který vznikne stejně nenáročně, jako prvotní výrobek.Teorie je jedna věc a říká se, že papír snese všechno. Takže i u solných cihel zůstáváme jen na úrovni příslibu budoucnosti? Kdepak, je to technologie, která se reálně testuje. Krystalicky čisté solné panely se dnes vyrábí na březích francouzského – a slaného – Camargue. A designérské - technologické firmy (například Luma Arles, Atelier Luma) se soustředí na experimenty a provozní testy, aby sůl takříkajíc mohla splnit zkoušky a dostat se do norem stavebních tabulek. A když už zmiňujeme tabulky, zatím největší interiérová stěna ze solných panelů v Evropě pokrývá plochu 560 metrů čtverečních. Drží. Potěšující rovněž je, že konstrukce z jednotlivých panelů nejsou vůbec náročné na údržbu - vlastně si o žádnou neříkají – jsou plně prefabrikovatelné a mohou být na míru, jednotlivé komponenty se snadno dají vyměnit. Jsou ze své podstaty jedno-druhovým materiálem. Není to složenina deseti různých surovin, z nichž u jedné se třeba objeví výpadky v dodávkách. Je to jen sůl. Čistá. Pro práci s ní, ať už výrobu, instalaci nebo demolici, nepotřebujete žádné zvláštní oprávnění ani extra-speciální techniku.Když se nad tím zamyslíte, tak ta sůl nad zlato možná ještě bude. Protože chlorid sodný má - zdá se - ve stavebnictví opravdu budoucnost.Zdroj: ArchDaily.com